Neruda Jan: Knihy veršů

Jen se, ty vnučko, mně tak neusmívej
a lepší úctu k slovům starých mívej!
Ta radost, až předc bába v zemi bude!
Teď věčné kázaní a chyby všude —
no neplač neplač, když ti povídám! —

Tu holku já jen proto ráda mám,
že celý den si zpívá jak to ptáče,
jež z jara poprvé ve větvích skáče.
Važ si svých písní a když nakládáš
vždy dobře s nimi, tož si uspřádáš
z nich mnohou radosť pro celinké živobytí;
chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,
vždyť muži jimi smutek vyhojíš
a dítě své si k spánku ukojíš.
Jak mnohý zpívá ne snad radostí,
ba by umenšil svojí žalosti! —

Jen radu ještě! – Lehké mužské chásce
se vyhýbej – i hravé, liché lásce!
Tu pravou lásku větřík přivěje,
ba právě tak, jako to tvá píseň učí,
že travička se sama naseje.
Nemožno každému snad ptáku zpívat,
nemožno při každém snad v lásce dlívat —
a lichá láska – ta tě věru zmučí!
Snad vyplakala bys svých očí záři
a krása odmokla by z tvojich tváří.
Až matka tvá se s tebou rozžehná,
ať pod věncem tě ještě zažehná! —

Při přástkách jsem já hocha poznala,
on nosíval mně pěkně svité kytky
a krásné pentle, na nich průpovídky,
bych si je dala kolem kužele —
já jsem mu srdce svoje zadala
a měla hodného tak manžele,
že láska naše nikdy nevybledla.

Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla —
i dvěma rubáš – ach ba také jemu —
až umru, položte mne, děti, k němu,
ať dostane se lásky bílé lebce!

Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti —
kde jste, mé děti? Do uší smrť šepce!
Nuž modlete se – bába vám už zesne —
ach – modlete se, bůh mne hříchů sprostí —
staň, bože, vůle tvá se přesvatá!—“

A nazpět bába na své lože sklesne —
hodiny hrknou – bije devátá.

Byl pozdní podzim, doba umírání,
to doba smutných vidů, divných slechů,
kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,
by neutuhla v mrazném zimním dechu.
Aj hora zpustlá teď a hlína holá
a hnědá jako rozkopané hroby,
a němý obraz hory žalně volá
ty duše květův z jarní zašlé doby.
Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha
a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje
a pere v les, až každá haluz vzdychá
a každý list se svadlý třesně chvěje. —
Však za nedlouho háj se ve smrť vesní
a zbude lístek leda osamělý,
jak pamětník té krásné, loňské vesny,
jak národ starý, v zvycích zkamenělý.

List červená se studem, sláb že zmírá,
a červená se, by snad sklamal děti, —
on spadne, – divý vichr lístky sbírá
a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.
Co sen, co den teď lístek s řekou plove,
to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,
a teď svou vodu čeří vlnky v nové
jak by se před svým vlastním chladem chvěla.
Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,
vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —
nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní
vždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —

Jak divno, když se večer k zemi sklání,
a k dílně dějův, k lidnatému městu,
tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu,
a hloupý v moudrém, rodinném se kruhu chrání.
A řeka, jež se z rána odmlčela —
ten němý věštec – nově zahučela:
vždyť zvěsty svoje v noční klid ted šumí,
snad měšťák přírodě teď spíše porozumí.
Juž vítr večerní zde vlnky smutí,
a večerní nám nese zpomínání;
že s zpomínáním též zapomenutí,
to jediné nám slabou hlavu chrání. —

Juž skoro tma a most je osamělý,
zde onde jenom uzříš ještě chůdce —
aj, což jste, lidé milí, zapomněli
dát malý peníz pro starého hudce?
Ten chuďas posud na mostě zde sedí,
a hlavu kloní, k černé zemi hledí,
a ruka jeho, ač se stářím chvěje,
přec struně lahodí a struna pěje.
Však jímá podivně starcova podoba,
jak na nynější věk zašlosti žaloba.
Ten bílý vlas,– ten slabý hlas,
ta stará krev – podzimní čas,
a v obličeji známé štěstí hroby —
ten hudec viděl jistě lepší doby!

Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí,
a divuplné písně ze strun loudí,
tím divnější, že žádný – žádný neví,
proč píseň mocně každé srdce jímá,
že celé srdce v strunách kusých dřímá,
že zmařený se život v písni jeví.
Zpěv oř je raněný, je růže tklivá,
to růže, krví lidskou zbrocená,
je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá,
však smutkem dlouhým dávno skrocená.
A pěvec podivnou svou píseň hude, —
„že srdcí málo, dost však lidí všude,“
a dále píseň strunami se vine, —
„že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“
a tón se v tónu třesným zvukem míhá —
„že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“

Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal,
by vzdech se její v skřeky přepínal?
vždyť, není srdcem, které v prsou žije,
a stálý snáší žal a stále bije!
Teď struna praskla – ruce slabé, svislé
víc struny nedrží u písní porotě,
a najdou-li se ještě dobré mysle
daň neplatí víc hudci, platí slepotě.

Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova,
a s nimi veliké to neštěstí,
jež bájné světy ve svém lůně chová,
snad světy nejmocnějších bolestí.
O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostí
a v tváře ryje známky dětinskosti,
jíž mysl stává se jak dětská bludná,
a každá myšlénka – bludička svůdná.
O věčná noc a polovičné žití,
v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítí
a slepci slouží, jak ta mrtvola,
jež hrá dle báje živým do kola.

Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo,
a ví, že opadá, co dříve květlo,
a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá,
že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída!
On v snech svých podlé barev kroky řídí,
a oko mrtvé divné světlo vidí,
však když se zrak ten vnitřní otevírá,
pak zří svět taký, že mu srdce svírá!

Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá,
že se ta bílá, stará hlava třese
jak palma v poušti, jež se ještě zmítá,
když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?
Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá
snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? —
O taký úsměch kde se kol rtů chvěje,
tam nešťastník se sobě nebo světu směje! —

„O dávné písně, mrtvé děti moje,
vy děti nerozumu, bídy nahé,
vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje,
mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!
Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá,
jak v sloup obrácen přízračné se leskne,
a mně jím v prsou úzko tak a teskně,
jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. —

I já byl mlád a mladá krev má vřela,
jak míza, kdy ji jaro k výši žene,
a mladá krev má s rozumem se přela,
že šťastným jen se modře nebe klene.
Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil,
ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil;
kdy rozum smál se pýše lesklých havů,
tu cit zas věřil zmámenému zraku;
kdy rozum smál se zděděnému znaku,
tu zrak můj v znaku viděl synův slávu.