Ivan Jefremov - Hodina Býka

Vaše slepé útoky zmnoží jen lidské utrpení, prohloubí inferno.

Pak ovšem byste vy sami měli být zničeni.“

„Vy nás tedy považujete za nepotřebné?“

„Víc než to, za škodlivé, jestliže neodstraníte hlavní zdroje zla, čili když nezasadíte smrtelné rány oligarchii. To je však jen jeden krok vpřed. A zůstane bez užitku, neučiníte- li druhý i třetí. Zbytečně se toto místo nenazývá Svatyní Tří Kroků.“

Fai se odmlčela a pozorně pohlédla na vůdce Šedých Andělů.

„Pokračujte,“ řekl tiše, „řišli jsme si přece poslechnout vaše rady. Věřte, že nemáme jiný cíl, než ulehčit lidem jejich úděl, udělat rodnou planetu šťastnější.“

„Důvěřuji vám a věřím ve vás,“ odpověděla Rodis.

„Ale uznejte, že vládne-li na planetě nezákonnost a vy chcete nastolit zákon, musíte být stejně mocní jako zosobněná nezákonnost oligarchického státu. Labilita špatně uspořádané společnosti spočívá v podstatě v tom, že se takové zřízení pohybuje na pokraji hluboké infernální propasti a při sebemenším otřesu padá dolů ke stoletím Hladu a Vražd. Podobá se to úplně výstupu na strmou horu, jenomže zde místo gravitace působí primitivní lidské instinkty.

Stejně tak vy, když nezajistíte lidem víc důstojnosti, znalostí a zdraví, převedete je pouze z jednoho druhu inferna do druhého, spíše horšího, protože každá změna struktury vyžaduje rezervní síly. A kde jinde je vzít než mezi lidem, za cenu, že zmenšíte jeho beztak pochybný blahobyt a znásobíte tíhu a hoře.“

„Domníváte se, že lid na Jan-Jachu je záměrně udržován na nízké intelektuální a mravní úrovni?“ zeptal se vůdce.

„Myslím, že ano!“

„Pak začneme jednat! Ať se vládci a hadonoši střeží sebevíc, nezachrání se. Otrávíme vodu, kterou pijí ze zvláštních vodovodů, zamoříme vzduch jejich obydlí bakteriemi a radioaktivním jedem, přimísíme jim do potravy škodlivé, zvolna účinkující látky. Tisíce let si vybírali své strážce mezi nejomezenějšími lidmi. Teď už to nejde, i DŽI pronikají do jejich pevností.“

„Nu a co z toho? Když lidé nepochopí vaše cíle, vystřídají jen jedni vládci druhé. Znovu říkám, že vy sami byste se stali oligarchy, a to přece nemáte zapotřebí.“

„Rozhodně ne!“

„Připravte si tedy program, který bude každému srozumitelný, a hlavně vytvořte spravedlivé zákony. Zákony přece nejsou k tomu, aby chránily moc, majetek nebo privilegia, nýbrž aby zajišťovaly čest a důstojnost každého člověka a rozmnožovaly jeho duchovní bohatství. Odtud začnete Tři Kroky k opravdové společnosti, v níž by existoval zákon, skutečné veřejné mínění a důvěra lidí k vám.

Učiňte ony tři kroky a stvoříte žebřík pro výstup z inferna.“

„To však není teror!“

„Samozřejmě že ne. To je revoluce. Šedí Andělé, budou- li dobře připraveni, mohou udržovat ve strachu pachatele nezákonností. Ale bez společné práce, bez svazku DŽI a KŽI, ustoupíte za čas nutně od svých dřívějších zásad a stanete se ustrnulou, privilegovanou hrstkou oligarchů, oddělenou od ostatních vrstev obyvatelstva. Neboť komunistická společnost, zřízení vyššího typu, může existovat jen jako jednolitý proud, který se neustále mění, spěje kupředu, dál a výš.“

Vůdce Šedých Andělů zvedl dlaně ke spánkům a poklonil se před Rodis.

„Zde je třeba ještě mnoho přemýšlet, ale vidím světlo,“

řekl.

A sama Fai Rodis, přes břímě povinnosti a strachu o budoucnost tormanťanského národa, nabyla jistoty, že pozemská expedice bude úspěšná.

KAPITOLA XII

Křišťálové okno

Než vyšel na ulici, prohlédl se Vir Norin v zrcadle. Snažil se neodlišovat od obyvatel hlavního města a napodoboval je dokonce i chůzí. Lidé se skvělou tělesnou konstrukcí a mohutnými svaly nebyli na Tormansu vcelku žádnou vzácností, především profesionální sportovci jako zápasníci, hráči míčových disciplín či cirkusoví siláci. Oko zkušeného pozorovatele by však pravděpodobně postřehlo Norinovu odlišnost podle bleskové reakce, s níž se pohyboval v davu.

Vir zamířil do lékařsko-biologického ústavu. Vědci na Jan-Jachu sloučili tyto dva obory přírodních věd.

Na ulici se všechno podřizovalo spěchu nekonečného proudu chodců, poháněných neustálými obavami, že se opozdí buď pro neschopnost rozvrhnout si svůj čas, nebo kvůli špatně fungující dopravě či nekvalitní práci prodejní sítě.

Vir Norin se vždycky zaradoval, když mezi spoustou protijdoucích lidí s unaveným a starostmi utýraným pohledem se náhle objevily čisté, zasněné oči plné něhy nebo stesku. Tak mohl i bez disektoru rozpoznat rovné a pevné charaktery od zdeptaných a popleněných duší. Řekl o tom Taelovi. Inženýr namítl, že takové povrchní pozorování se hodí jen pro nejvšeobecnější výběr. Skryta zůstane při tom psychická odolnost člověka, hloubka a závažnost jeho úsilí i zkušenost minulého života. Astronavigátor mu dal zapravdu, ale přesto dál v davu tisíců kolemjdoucích lačně hledal tyto známky opravdového života.

Ústav, který Vira pozval, sídlil v nové budově, prostorné a jasné. Všechno nasvědčovalo tomu, že se tu měla zdárně spojit pohodlná práce se snadnou obsluhou.

Ochranná okna propouštěla spoustu světla. — Až příliš mnoho, pomyslil si Vir, — když nemají stínicí zařízení ani světelné filtry. Tenkými stěnami však pronikal hluk z ulice, stropy byly nízké a větráni špatné. Ostatně, nedýchatelný vzduch a stísněnost byly neměnnými průvodci života ve Středu Moudrosti. Staré budovy hlavního města, postavené před začátkem bytové krize, měly aspoň masivní stěny a vysoké stropy, proto v nich panoval větší klid a menší vedro.

Fialový strážce patolízalsky vyskočil, sotva zahlédl kartičku Rady Čtyř. První zástupce ředitele sešel z horního patra a vlídně prováděl Pozemšťana po ústavu.

Ve druhém poschodí bylo oddělení biofyziky. Počítače tu sledovaly přístroje pracující podobně jako retikulární komparátory na Zemi. Astronavigátora zavedli do chodby, osvětlené tlumenými růžovými lampami, jejíž levou stranu tvořilo okno z litého křišťálově průzračného skla. Bylo dlouhé několik metrů a oddělovalo chodbu od laboratoře.

Obrovský sál naprosto postrádal denní světlo. Nízký strop, podepřený čtyřmi čtvercovými sloupy, by připomínal vyčerpaný rudný důl na Zemi, nebýt pruhu namodrale svítících zářivek na stropě a stříbřitě šedých ozdob na hladkých stěnách. Monotónně působily řady stejných stolů a pultů, nad nimiž se v krajním soustředění skláněli muži i ženy ve žlutých pláštích a čapkách. Vir si však stačil všimnout, že tyto pózy lidé zaujali, sotva se v chodbě objevil zástupce ředitele. Tormanťan se spokojeně uchechtl:

„Šikovně vymyšleno. Když my, správní úředníci, tudy procházíme, můžeme sledovat každého pracovníka. Je tu spousta lenochů, člověk je musí popohánět!“

„Jiné metody neexistují?“ zeptal se Vir Norin.

„Tahle je nejlepší a nejhumánnější.“

„A tak to vypadá v každé laboratoři?“

„V každé, je-li ústav umístěn v nové budově. Staré jsou vybaveny mnohem hůř a my vedoucí to máme obtížnější.

Vědci v pracovní době tlachají o kdejaké hlouposti a nešetří časem, který patří státu. Musíme je častěji kontrolovat.“

Bylo zřejmé, že věda na Jan-Jachu, jako všechny ostatní druhy činnosti, měla donucovací charakter. Poznání, roztříštěné na drobné úlomky, nezajímalo lidi o nic víc než kterákoli jiná práce, v níž člověk nevidí smysl ani cíl. Význam se přikládal jen vědeckým hodnostem a funkcím, z nichž plynula privilegia. Útržky vědeckých poznatků, získané z řadových ústavů, zpracovávali a využívali vědci vyššího stupně, kteří pracovali v nejlépe zařízených institutech, nepřístupných jako pevnosti a hlídaných „fialovými“.