Ivan Jefremov - Hodina Býka

Dívčina radost však neměla dlouhé trvání. Když zjistila, že se má vrátit na hvězdolet, propadla zármutku a Fai musila vyvinout velké úsilí, aby ji přesvědčila, že je to nutné.

Eviza žádala, aby mohla zůstat ve městě pro případ, že by Fai nebo Vir onemocněli.

„Moje zdraví je skvělé,“ namítla Rodis, „a léčit sugescí dovedu lépe než kdokoli z vás.“

„Ale co Vir?“

„Ten, zdá se mi, je nemocen, ale tak, že nepotřebuje lékařku, byť byla z mezihvězdné expedice…“

„Je to možné? Náš zkušený astronavigátor? Vy žertujete!“

„Ráda bych.“

,,Ale to je nerozum! A vy jste tak klidná!“

„Nerozum o nic větší, než byl Čedin život mezi KŽI, než vaše práce v nemocnici, než všechny ideje, které nás přinutily vniknout násilím do existence této nehostinné, utrápené planety.“

„Rodis, vy zamýšlíte něco nebezpečného? Já vás neopustím!“

„Opustíte!“ Rodis přitáhla Evizu k sobě a její havraní vlasy splynuly s temně rusými kadeřemi mladé lékařky.

Všechny tři ženy vykonaly procházku podzemím do Svatyně Tři Kroků.

„Zde necháme vaši devítinožku,“ obrátila se Rodis k Evize. „Její šedozelená barva se stříbřitým odstínem velmi dobře harmonuje s černými stoly a lavicemi.“

„A co bude s mou?“ zeptala se Čedi, která si velmi oblíbila svého šedomodrého robota.

„Svou devítinožku darujete Taelovi a naučíte ho s ní zacházet.“

„A zelené světlo na panelu života bude pak patřit jemu?“

„Ano. Evizin signalizační náramek si vezmu já, ale vypnu jeho přímé spojení s Temným Plamenem, jakmile budete v bezpečí za stěnami hvězdoletu.“

„Za stěnami hvězdoletu…,“ opakovala Eviza. „Možná, že je to hanba pro vědeckého pracovníka, ale já budu šťastná.

Oč lepší je žít v kosmické lodi a podnikat odtud vyjížďky do cizího světa, než být jako vy odtržen od Temného Plamene a unášen proudem podivného života, v němž jako by se všichni smluvili, že budou škodit sobě i druhým, působit všude hoře a trápení, dokonce i tam, kde není důvod k neštěstí.“

Rodis i Norin doprovodili mladé ženy k těžkopádnému, zaprášenému a rozviklanému vozu.

Čedi pevně objala Rodis, políbila astronavigátora, pak si klekla a pohladila svou devítinožku.

Dvojice Pozemšťanů a tormanťanský inženýr stáli na balkóně pátého chrámu. Vůz jel oklikou po horní cestě a sloupec prachu se ještě dlouho vznášel nad městem. Tael se už naučil rozeznávat náladu svých domněle nevzrušivých pozemských přátel. Když hleděl na klidné, do dálky upřené tváře, rozhodl se Tormanťan přivést Norina i Rodis na jiné myšlenky.

„Ještě jsem vám nepoděkoval za vzácný dárek,“ řekl a ukázal na devítinožku.

„U nás neděkujeme za dárky. Největší radostí pozemského člověka je obdarovávat ostatní. Poděkovat musíme my vám,“ řekla Rodis.

Tael neznámo proč upadl do rozpaků a převedl řeč na jiné téma:

„Mou zvědavost vzbuzuje pořád počet robotových nohou.

Proč devět, proč liché číslo, a ne oboustranná symetrie, dvě, čtyři, šest, osm, deset…?“

„Problém není tak jednoduchý. Výše než bilaterální symetrie stojí triáda. Helikoidní lichost je nadřazena dvoustranné rovnováze protikladů, obvykle používané na Zemi a odpovídající povrchové struktuře okolního světa. Liché počty vytvářela příroda. Čísla pět, sedm, devět jsou obzvlášť výhodná při překonávání rozporů v binárních soustavách a vykazuji velkou odolnost ve dvoustranně rozporném světě; dávají tedy možnost dostat se přes nepřekonatelné překážky. Lichý počet větší než jednička je východiskem z infernálního boje protikladů, je možností, jak se vyhnout dialektickému komíháni vpravo — vlevo, nahoru — dolů. V přírodě jsou to mnohaosé fázové soustavy nebo například třífázový proud. Lichost jako vlastnost byla vypozorována už v hlubokém dávnověku. Trojka, pětka, sedmička a devítka byly považovány za šťastná a magická čísla. Ale my aplikujeme metodu kosých čili helikoidních zářezů na rovnovážné soustavy protikladných sil.“

Tael pokýval hlavou.

„Všechno, co jsem pochopil, je existence mechanismů, které pracují na složitějších principech, než jsou vnitřní protiklady. A tyto mechanismy jsou, abych tak řekl, nadřazeny silám dialekticky uspořádaného světa. Jsou mocnější!“

„Chcete-li, tedy ano. V normálním životě na Zemi devítinožku nepotřebujeme. Doprovodní roboti s námi cestují jen při obtížných expedicích na neznámé, vzdálené světy.

Pak jsou nenahraditelní.“

„A ve špatně uspořádaném světě jsou taky nepostradatelní,“

dodal Tael.

Stín obavy se mihl ve tváři Vira Norina a Pozemšťan se v té chvíli podobal Tormanťanovi.

,,Potřebujete už jít, Vire?“ řekla Rodis, objala ho kolem krku a pohlédla mu do očí.

„Jste očekáván! Vás něco zneklidňuje?“

,Ano. Přišlo, co jsem dosud nepoznal, a to vyvolalo můj nepokoj.“

„Na Tormansu, kde se nic nesplní? Co bude dál, Vire?“

„Nevím. Musím si udělat jasno sám v sobě, ale dny letí…“

,,Ano, času je tak málo, Vire, můj milý…,“ Fain hlas zjihl něžností.

,Astronavigátor seběhl ze schodů a proletěl kolem vyjevených stráží. Fai se konečky prstů opírala o zábradlí balkónu a stála v hlubokém zamyšlení. Proto Tael bez rozloučení odešel a odvedl devítinožku do podzemí.

Rodis dlouho nespouštěla oči z holého pohoří v dálce zahaleného rudým oparem. Katastrofa ve městě Kin-Nan- Te dosud nepřebolela, komplikace s Čedi právě skončily, a už se blíží něco dalšího. Jenže Rodis tentokrát nezná cestu k řešení. Co čeká Vira a jeho milou, kromě oboustranných obětí? A proč to postihuje právě Vira Norina, člověka s tak jasným rozumem a encyklopedickými znalostmi, který na kosmických lodích proťal Galaxii už nejedním směrem? I když podle zákona nenadálých zvratů je to možná přirozené při nepřekonatelných překážkách? Fai se probrala z úvah a zamířila do svých pokojů. Nezpozorovala ani, že mezitím nastal soumrak.

Už před prvními dveřmi vycítila Rodis přítomnost někoho, kdo byl jejím vjemům známý z dřívějška. Když předtím odcházela, neuvedla robota do pohotovosti, a teď ho zapojila, aniž rozsvítila. Náramek na zápěstí téměř neslyšně zazvučel a signalizoval, že se v místnosti změnilo složení vzduchu. Devítinožka rozsvítila malé růžové očko.

Fai uviděla pevně zavřené dveře do ložnice. Někdo číhal schovaný v pokoji, dveře nebyly zavřeny pro nic za nic.

Rodis otevřela a do chřípí jí pronikla skoro nepostižitelná vůně. Byla tak slabá, že by ji Fai možná ani neucítila, kdyby už dříve nebyla ve střehu. Vtom cosi ochromujícího zasáhlo její vědomi jako prudký úder do hlavy. Temná sila jako ocelová pružina se v ní začala rozpínat. Rodis pocítila divokou touhu výt, chechtat se a válet po zemi. Jen díky mocné vůli se vyrovnala s prvním náporem jedu. Ustoupila k robotu, vytáhla biofiltry a nasadila si je do nosu. Teď mohla zas uvažovat. Stále ještě s kalnou myslí vyhledala preparát T-9/32, univerzální protijed proti dráždidlům talamu.

I když Rodis nebyla lékařkou, poznala, že v místnosti je rozptýlena látka, která tlumí vědomí a uvolňuje bazální reflexy talamické skupiny a šedého mozkového laloku.

Protijed pomohl.

Sotva se Rodis vrátilo dřívější jasné myšlení a vidění, dala rozkaz devítinožce, aby osvětlila pokoj. Pak náhlým trhnutím odhrnula těžkou portiéru v okenním výklenku.