Ivan Jefremov - Hodina Býka

Tam, přikrčená jako kočka, byla schovaná Er Vo-Bia. Průsvitná maska s malinkým plynovým balónkem pod čelistí přikrývala obličej krásky, jež prudce vyskočila proti Rodis.

Hluboko vsazené oči hleděly na Fai s očekáváním a údivem, jako by se ptaly, proč se astronautka už nesvíjí na podlaze. Souložnice Čojo Čagase držela v ruce složitý aparát, jakých se na Tormansu užívalo k filmování.

Er Vo-Bia sáhla volnou rukou k širokému pásu, kde zřejmě ukrývala zbraň.

„Stůjte!“ přikázala jí Rodis. „Řekněte, proč jste to udělala!“

Krasavice ztuhla a zakolébala štíhlým tělem, jako by se toužila převtělit v hada, tak oblíbeného na planetě.

„Chtěla jsem,“ procedila sevřenými zuby, „odhalit tvoje skutečné já, ukázat tě v pravé podobě. Až by ses tu válela, mučena zvířecím chtíčem, nafilmovala bych tě a ukázala film vládci. Má o tobě příliš vysoké míněni, moc tě vynáší.

Aby tedy viděl, co jsi zač!“

Fai se dívala na krásný obličej, zkřivený zlostí. Spojení primitivní duše s dokonalým tělem vždycky udivovalo lidi se smyslem pro krásu, a Rodis nebyla výjimkou.

„Na Zemi,“ řekla konečně, „máme za to, že každou nedůstojnou akci musí okamžitě vyvážit protiakce. Odložte masku!“

Živočišnou hrůzu Tormanťanky nemohl zakrýt ani respirátor.

Ale byla nucena se podřídit nepřekonatelné vůli.

Za chvilku ležela Er Vo-Bia na zemi, s hlavou zvrácenou, se zavřenýma očima a vyceněnými zuby. Zakoušela to, co chtěla připravit Rodis.

A náhle začala vykřikovat: „Jangare, Jangare! Chci tě!

Ještě víc než dřív! Rychle! Jangare!“ V odpověď na její volání se v mžiku rozletěly dveře a na prahu stál sám náčelník „fialových“.

Někde tu vyčkával, dovtípila se Fai.

Jangar pochopil, že jejich záměry i tajemství jsou vyzrazeny, a vytrhl zbraň. Ale ať byl sebehbitějším střelcem, v rychlosti reakce nemohl s Fai soupeřit. Stačila zapojit ochranné pole. Obě kulky vystřelené na její břicho a hlavu se odrazily a zasáhly Jangara. Jedna do kořene nosu, druhá mezi klíční kosti. Jeho zrak upřený na Rodis pomalu hasl, obličej se zalil krví. Zvrátil se naznak, sklouzl po stěně, a pak se svalil na bok dva metry od své milenky.

Výstřely se rozlehly po celém chrámu. Bylo třeba bez meškání jednat. Rodis vtáhla Er Vo- Biu do ložnice, zavřela dveře a otevřela obě okna dokořán. Nato otevřela Tormanťančiny zaťaté zuby a vlila jí do úst lék. Křečovité pohyby ustaly. Za chvíli Er Vo-Bia otevřela oči a mátožně se zvedla.

„Zdá se… já…,“ vypravila ze sebe chraptivě.

„Ano. Prodělala jste všechno, co jste nalíčila na mě.“

Zlobu na dívčině tváři vystřídal náhle strach, zjevný, ubohý strach.

„A co kamera? Co Jangar ?“

„Tam,“ Rodis ukázala na dveře do sousedního pokoje.

„ Jangar Je mrtev.“

„Kdo ho zabil? Vy?“ Fai zavrtěla hlavou:

„Zabil se sám. Vlastními náboji.“

„Tedy o všem víte?“

„Máte-li na mysli svůj poměr s Jangarem, pak ano!“ Er Vo- Bia padla Rodis k nohám.

„Smilujte se! Vládce mi neodpustí, nesnese takové ponížení.“

„To chápu. Lidé jako on soupeře nestrpí.“

„Jeho pomsta bude hrozná. A fialoví surovci dovedou strašně mučit.“

„Jako váš Jangar ?“ Krásná Tormanťanka svěsila hlavu, s němou prosbou o slitování.

Rodis odešla do vedlejšího pokoje a za okamžik se vrátila s kamerou.

„Dostanete ji,“ řekla a natáhla ruku, „za zbytek jedu.“

Er Vo-Bia se zachvěla a rychle podala Fai maličký rozprašovač.

„Teď odejděte. Prvním oknem na galérii a skrčte se za balustrádou. Až přijdete k postrannímu schodišti na zadní straně, sejdete do zahrady. Doufám, že vládcovu kartičku máte s sebou?“

Er Vo-Bia stála mlčky před Rodis, zkoprnělá úžasem.

„A nebojte se. Nikdo na planetě se nedozví o vašem tajemství.“

Tormanťanka stála dál, pokoušela se cosi říci, ale nemohla.

Fai se jí opatrně dotkla prsty.

„Utíkejte! Nestůjte tu! Já už taky musím jít.“ Fai se obrátila, uslyšela za svými zády podivný vzlykot a vyšla z místnosti. V prvním pokoji se před ochranným polem kupili strážní v čele s důstojníkem. V rohu leželo Jangarovo tělo.

Po rozmluvě s Rodis v nemocnici dal vládce planety zřejmě příkaz, aby ho s ní vždy bez prodlení spojili, protože se hned objevil na improvizované obrazovce devítinožky.

Strážci se v mžiku rozutekli.

Rodis řekla, že Jangar po ní střílel. Čojo Čagas už dostatečně znal účinek ochranných clon, aby pochopil, co následovalo. Ostatně, vládce nebyl nikterak zarmoucen smrtí náčelníka své osobní stráže. Naopak, zdálo se, že je spíš spokojen.

Rodis neměla čas přemýšlet o tak složitých vztazích.

Bála se, že po Jangarově záhubě bude musit odejít z chrámu.

Vládce jí navrhl, aby se kvůli bezpečnosti přestěhovala znovu do paláce, ale Fai zdvořile odmítla. Vymluvila se na neprostudované materiály, kupící se malebně ve třech místnostech, kam je připravil Tael.

„Kdy skončíte svou práci?“ zeptal se Čagas opatrně.

„Jak jsme se dohodli, asi za tři týdny.“

„Ach ano! Před odletem musíte být pár dní mým hostem, abych ještě jednou využil vašich znalostí!“

„Můžete využit znalostí celé Země.“

„Jste stále stejná. Proč ale…,“ vládce se zamyslil, jako, by nenacházel přesný výraz, „mě to k vám tak táhne?“

„Pravděpodobně proto, že já jediná vám říkám pravdu.“

„Kdyby jen to!“ Čojo Čagas ji pokynul na rozloučenou a zmizel.

Pár minut nato strážci horlivě drhli podlahu v místě, kde ještě před chvílí ležela Jangarova mrtvola, a s pověrečným strachem vrhali pohledy na Rodis, která přecházela z pokoje do pokoje. Musila vypnout devítinožku a obávala se přílišné zvědavosti „fialových“. Stráže zmizely. Místo nich se objevil udýchaný, polomrtvý Tael.

„Moje chyba! Moje hloupost!“ vykřikl a zůstal stát na prahu.

Rodis ho klidně zavedla do pokoje a zavřela dveře. Pak mu pověděla, co se stalo.

Tormanťan se zvolna uklidňoval.

„Teď jdu a vrátím se do podzemí. Budeme tam na vás čekat. Nezapomeňte, že dnes máte před sebou velkou a důležitou audienci!“ Kolem inženýrových rtů se mihly šibalské vrásky.

„Vy mě napínáte,“ řekla Fai s úsměvem.

Tael zrozpačitěl, protože cítil, že čte jeho myšlenky.

Mávl rukou a odběhl.

Fai zamkla dveře, když předtím jako obvykle zapojila bezpečnostní zařízení na devítinožce, a sestoupila do podzemí.

Ve Svatyni Tři Kroků ji očekávali Tael s Gachdenem a neznámý člověk s ostře řezanou tváři a pronikavým pohledem světle hnědých očí.

„Pochopila jsem,“ řekla Rodis dřív, než ji inženýr s architektem hosta představili. „Vy jste umělec?“

„To ulehčuje náš úkol,“ řekl Gachden, „jestliže jste pochopila, že se máte stát symbolem Země. Ri Bur-Tin čili Ritin je sochař a chce na přání mnoha lidí vytvořit váš portrét. Je jedním z nejlepších umělců na planetě a pracuje neobvykle rychle.“

„Z nejhorších,“ řekl nečekaně vysokým a veselým hlasem sochař. „Alespoň podle míněni těch, kdo na Jan-Jachu spravují umění.“

„No tak tedy začněte, Ritine! Mám stát, sedět nebo chodit?“ Sochař se zarazil, zavzdychal a neodvažoval se odpovědět.

Fai pochopila, ale nespěchala, aby mu pomohla. Hleděla na něj úkosem a vyčkávala. Ritin s námahou pronesl: