Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Co hodláte dělat nyní?“ zeptal se Čojo Čagas.

„Jakmile se stav naši socioložky zlepší, odešlu ji i lékařku na hvězdolet. Teď už je to otázka několika dní.“

„A pak?“

„Vrátím se do Památniku Historie. Dokončim svou práci na rukopisech. Náš astronavigátor bude dál poznávat vědecký svět hlavního města. Ještě asi dvacet dní, a rozloučíme se s vámi.“

,,A co druhý hvězdolet?“

„Musí být už blizko. Ale nebudeme zneužívat vašeho pohostinství. Pravděpodobně nepřistane. Zůstane na oběžné dráze až do našeho odletu.“

Vládce, jak se Fai zdálo, byl potěšen.

„Dobře. Tady o vás budou pečovat co nejlépe.“

„Nemusíte si dělat starosti. Raději nařiďte, aby nás s vámi nebo s vašimi zástupci vždycky bez průtahů spojili.

Jinak nevíme, kde končí vaše vůle a kde začíná tupost a strach hodnostářů.“

Čojo čagas milostivě kývl, nějakou dobu mlčky hleděl na Rodis, a pak náhle, beze slova zmizel z obrazovky. Fai se vrátila k Čedi, která už seděla v poduškách a bez příklopu.

Pacientka i Eviza si s potěšením pochutnávaly na pozemské vodě i stravě a mhouřily rozkošnicky oči.

„Nikdy bych si nepomyslila, že konzervované jídlo z naší planety je ve skutečnosti tak dobré,“ řekla Čedi.

„Po zkušenostech z Tormansu,“ odpověděla Rodis a prohrábla rukou dívčiny husté vlasy, které měly znovu svou přirozenou popelavě zlatistou barvu. Také oči, zbavené kontaktních čoček, zářily dřívějši modřÍ.

„Divím se,“ Čedi se pozvedla na lokti, ale Eviza ji okamžitě usadila na původní místo, „jak mohou sebe i své děti otravovat takovým padělaným jidlem?“

„Jsem přesvědčena, že ani jedna zdejší laboratoř nebude ochotna analyzovat složení potravinářských výrobků, aby se nepřišlo na jeho škodlivost,“ řekla Eviza. „Měli bychom vzít vzorky s sebou na Zemi.

Skvělý nápad,“ souhlasila Rodis. „Začneme hned dneska nemocnicí.“

Pak dlouho a beze spěchu masírovala na Čedině rameni jizvy zacelených řezů se stopami po černých svorkách, které se vstřebaly. Čedi tvrdila, že je už úplně zdravá, ale Rodis i Eviza měly strach z následků vnitřních zranění. Na malém vozíku jí přivezly zábavné knihy. Dívka začala hltat jednu po druhé s rychlosti pro Tormanťany nepostižitelnou, ale zcela obvyklou u Pozemšťanů, kteři v jediném okamžiku vnímali celé stránky.

Než se Eviza vrátila, vyrostla kolem Čediny postele hora knih.

„Copak jsou tak zajímavé?“ ptala se lékařka.

„Pořád jsem se snažila najít něco kloudného. Nechtělo se mi věřit, že by se v technicky rozvité civilizaci mohly psát hlouposti, podobné pozemské literatuře z éry Rozděleného Světa. Jako by tu neexistovaly duševní problémy, obavy, nemoci, neštěstí. Zdejší spisovatelé se hbitě naučili bavit a rozptylovat lidi tím, že opakují stokrát totéž. Piší i pro televizi a vychvaluji šťastný život pod moudrým vedením Čojo Čagase, který je prý zbavil odporné minulosti.

Na Tormansu začíná historie ustavením celoplanetární vlády oligarchického teoretika, velikého Ino- Kau. Člověk má dojem, že knihy jsou psány pro duševně zaostalé děti.

Všechny jsou nové, skoro nečtené. Bylo by třeba požádat o nějaká starší vydání.“

Eviza odešla do knihovny, dlouho se tam přehrabovala, mluvila s knihovníkem a vrátila se zaražená.

„Když se stal vládcem Čojo Čagas,“ řekla, „všechny dřívějši knihy byly pod hrozbou těžkými tresty odstraněny ze všech knihoven na planetě. Svázali je do sítí, zatížili kameny a potopili do moře. Jednotlivé originály byly předány do speciálních skladišť, kde je nikdo nesmí číst, ani pořizovat kopie. Zákaz platí pro všechny, kromě osob, které mají zvláštní zplnomocnění.“

„Jaký zločin na člověku!“ poznamenala Rodis drsně.

,,Ó, to ještě nevíte všechno,“ řekla Čedi. „Zde existuje příšerný systém filtrace. V každém Domě Zajímavostí sedí při televizních i rozhlasových přenosech ,vládcovy oči’.

Mají právo přerušit jakékoli představení, vypnout celou síť, kdyby někdo zkusil vysílat něco nepovoleného. Mohou člověka zabít pro zpěv zakázaných písní. ,Vládcovy oči’ mají seznam, co se smí nebo nesmí hrát… A tak je to se vším. Jak je mi lito těch ubohých lidí!“ Čedi selhal hlas.

Fai s Evizou se dorozuměly pohledem, velitelka expedice usedla do záhlaví pacientky, začala tiše pozpěvovat, a přitom konečky prstů klouzala po Čedině čele i tvářích.

Modré oči, lesklé neprolitými slzami, se zavřely. Ještě minutu, a dívka se pohroužila do hlubokého, klidného spánku.

„A teď vás provedu po nemocnici,“ navrhla Eviza. „Je pozdě, lékaři odešli. Přinesla jsem vám čistý plášť.“

Fai si oblékla žluté šaty i čapku a obě Pozemšťanky vstoupily do ostře osvětlené chodby přeplněné lůžky.

Nikdy by nemohly zapomenout na ty čtyři noci, strávené dobrovolnými obchůzkami po chirurgickém oddělení ústřední nemocnice hlavního města. Rodis činila objev za objevem. Trpící pacienti téměř nedostávali léky pro utišení bolesti. Velmi účinné prostředky jako hypnotická masáž nebo autosugesce se vůbec nepoužívaly. Lékaři nevěnovali pozornost stesku, úzkosti ani strachu ze smrti, a protivná bolest při frakturách se pokládala za nevyhnutelnou.

V nemocnici převládaly ženy, odolnější než muži. Ležely tu celé měsíce. Astronautkám se dostalo vysvětlení, že matky a ženy DŽI se zde lékaři snaží zachránit, protože muži bez nich trpí depresemi, a pak podplácejí úředníky, aby je vpustili do Chrámů Sladké Smrti, což znamená pro stát ztrátu potřebných odborníků. Nedůstojný odchod ze života v přeplněných nemocnicích byl přirozeným dialektickým paradoxem na planetě, kde smrt se většině lidí ukládala jako povinnost vůči státu. Tím zoufaleji lpěli DŽI na životě. Fai si s úsměvem vzpomněla na své infernální zkoušky. Zde na Tormansu sestoupila do mnohem nižších kruhů inferna.

A Eviza v duchu už posté souhlasila s mladým vůdcem šesti KŽI. Ti opravdu umírali zdraví, nevěděli nic o žalostném boji o život ve špíně a bolestech.

Rodis přecházela od lůžka k lůžku, přisedala na okraj, tišila bolest hypnózou, učila pacienty, jak si vsugerovat spánek nebo se rozptylovat představami. Eviza, která nevládla takovou psychickou silou, prováděla léčivé masáže nervů. Když se k ránu vysílené vracely do pokoje k Čedi, padly na lůžka a okamžitě usínaly únavou a nervovým vyčerpáním.

Zvěst o neobyčejné ženě se okamžitě rozletěla po celé nemocnici. Teď se k Fai Rodis jako k bohyni upínaly ze všech stran modlitby a vztažené ruce. Hoře kolem se na ni navalilo, dusilo ji a zbavovalo dřívější vnitřní svobody.

Rodis poprvé pochopila, jak daleko má ještě k opravdové duševní dokonalosti. Tím, že si uvědomovala nicotnost vlastních sil v oceánu žalu, vznikala v ní lítost a odváděla ji od hlavního cíle.

Po čtyřech dnech strávených v nemocnici kráčela Rodis opět po vrzavých podlahách v Chrámu Času v doprovodu obou svých družek a všech tří devítinožek. Dvě z nich nesly dosud slabou Čedi v pružné houpací síti, zavěšené na dvou opěrných tyčích. Nesmírně šťastný Tael je přivítal u brány, a dokonce i stráž, vybraná tentokrát ze zvlášť vyškolených lidí, zjihla při pohledu na Čediny modré oči, které hleděly na všechno kolem s nadšením všech uzdravených.