Ivan Jefremov - Hodina Býka

Zde usadil unavenou a do hloubi duše otřesenou dívku do měkkého křesla. Když zpozoroval, že si nervózně olizuje okoralé rty, dal jí napít, položil ruku na její rozpálené čelo, aby ji uklidnil, a teprve potom zavolal devítinožku schovanou pod postelí. Robot tiše zahučel. Su-Te vyskočila a hleděla střídavě na automat i jeho majitele se smíšeným výrazem strachu a úžasu.

Vir Norin chtěl zavolat Taela, ale našel jen jednoho z inženýrových příznivců, který hlídal spojení s Pozemšťany.

Vir ho poprosil, aby mu našel útulek mezi DŽI.

Po skončeném rozhovoru přepojil robota na příjem, sedl si vedle Su-Te a začal se jí vyptávat, dokud nepocítil, že se uklidnila a jen přemáhá těžkou únavu. Bylo maličkostí pohroužit dívku do pevného spánku. Spala v křesle, poslušně stočená do klubíčka. Vir sám trpělivě vyčkával, než se ozve devítinožka, a také odpočíval před návštěvou „ateliéru“

v lékařsko-biologickém institutu. Uplynuly víc než dvě hodiny. Zazněl sotva slyšitelný signál a na obrazovce se objevil poděšený Tael, který stále očekával neštěstí.

Vir okamžitě dostal adresu. V domovních blocích, kde bydlili DŽI, u osamělého profesora z Asociace architektury se našly pro Pozemšťana a tormanskou dívku dva pohodlné pokoje. Čtvrť obývala převážně technická inteligence, z níž mnozí viděli filmy promítané na Temném Plameni a smýšleli stejně jako Tael.

Su-Te se probudila, rozhlížela se a stahovala přes kolena zmačkané šaty.

„Jděte se umýt, půjdeme na oběd, a pak za bytem,“ navrhl vesele astronavigátor. „Pokoj pro vás už máme, jenomže bude vedle mého. Nevadí vám to?“ Su-Te radostí zatleskala.

„Vůbec ne! Tak rychle? Och, jak dlouho jsem spala!

Poslední dvě noci jízdy jsem prostála v uličce, došly mi peníze…“

„Musíte mít hrozný hlad! Tak jdeme!“ Zašli do velkého Paláce Výživy; podle měřítek Jan-Jachu to byla hezká budova se skleněnými dveřmi, zasazenými do kovu, a s ozdobami z leštěného kamene.

Su-Te tonula v rozpacích nad svými lehkými a lacinými šaty, protože v tuto hodinu ženy obvykle nosily kalhoty.

Usadila se v rohu a odtud zvědavě pozorovala nezvyklé zařízení i chování lidí z hlavního města. Vir to ve chvílích volna také rád dělal. Přinesli jim oběd. Sledoval kradmo svou společnici a divil se, s jakou grácií, bez afektovanosti a hltavosti jedla tato bezesporu notně hladová dívka.

Nedaleko od nich, u leštěného sloupu z šedého umělého mramoru, se usadila hlučná a rozpustilá společnost mladých lidí kolem několika sestrčených stolků. Vir Norin a Su-Te si mohli vyměňovat dojmy, aniž vzbudili pozornost.

Mezi stoly procházela tanečním krokem dívka v rudohnědých šatech, krásně urostlá, což bylo u Tormanťanek vzácné.

Chodila vzpřímeně a hrdě, chytrá tvář byla vyzývavě namalovaná a měla zamyšlený a smutný výraz. Mezi návštěvníky i servírkami působila dojmem výjimečnosti, ale její vybrané způsoby měly lehký nádech vulgárnosti. Nohy ve zlatých pantoflíčkách našlapovaly lehce a lísavě.

„Podívej se na ty krásné nohy!“ zvolala Su-Te.

Astronavigátor úkosem pohlédl na malá chodidla své společnice v lehkých sandálech s řemínky mezi palcem a druhým prstem. Její nohy vypadaly bosé a bezbranné. Su- Te je schovala pod stůl a řekla:

„Cítím, že vůbec nejsi obyčejný člověk. Že bys byl,“ v očích se jí kmitl strach, „převlečený hadonoš?“

„Slyšela jste už někdy, že by třeba jen jediný hadonoš pomáhal člověku, kterého potká?“

„Proč mi tedy netykáš, jak je u nás zvykem? Proč?“

„Vysvětlím vám to později.“ Konec oběda proběhl v mlčení. Ztichlá Su-Te šla za Virem, když hledali dům, kde měli slíbený byt. Zabloudili ve staré části města s těsnými křivolakými uličkami. Vir zastavil kolemjdoucího KŽI.

„Dej se vpravo,“ řekl KŽI, „tam uvidíš bloky šedivých domů jakoby z cihel. Jak začnou štěkat psi, budeš na místě.“

Ve čtvrtích, kde bydlili DŽI, viděl Vir i dříve mnoho psů, které brávaly na vodítkách ženy na procházku. V ostatních částech města nepozoroval žádná domácí zvířata.

Bylo mu jasné, že sem psi byli zavezeni z rodné planety, jejich dokonalá podoba s pozemskými nemohla být náhodná.

„Zde je hrozně psů,“ divila se Su-Te. „Proč tu jsou?“

„Zřejmě DŽI mají dost času, aby se mohli věnovat zvířatům.

Mně psi vždycky připadali jako zajatci v těsných domech a bytech, vhodných leda snad pro kočky…“

„A pro člověka,“ doplnila Su- Te.

Majitel bytu byl doma. Vysoký starý DŽI se astronavigátorovi hluboce uklonil a stiskl opatrně dívčinu ruku. V tmavé úzké předsíni si Vir všiml masívních vstupních dveří s několika složitými zámky.

„To není proti zlodějům,“ vysvětlil starý. „Když se jim zachce, stejně sem vpadnou.“

„Skutečně?“

„Ovšem. Myslím, že jen málokdo si uvědomuje, jak my, DŽI, jsme bezmocní před zloději. Bránit se nesmíme. I kdyby měli zbraně! Musíme se zodpovídat za způsobené zranění, i když jdou na člověka třeba s nožem. Divím se, jak v podstatě málo využívají KŽI státem poskytnuté právo vloupat se do bytu, mlátit a urážet nás.“

„Proč ale stát podporuje takové nepřístojnosti?“

„Z jednoduchého důvodu. Je to jakýsi ventil pro ty, kdo jsou nespokojeni se životem, dává jim to zdání svobody.

Zloději nejsou ještě to nejhorší, spokojí se s nějakou tou věcí… Mnohem nebezpečnější jsou ,vládcovy oči’! Ti vezmou klíče a slídí po bytech v naději, že najdou zakázané knihy, písně, osobní deníky nebo dopisy.“

„To všechno je tu zakázáno?“

„Spadl jste z nebe? Ach promiňte, skutečně…!

Vir požádal profesora, aby je zavedl do pokojů.

Čtvercové místnosti, ověšené koberci a závěsy, připadaly Su-Te velice útulné. Na majitelovo naléhání si vybrala pokoj, který v podobě lucerny vystupoval do ulice. Jen stěží zadržovala slzy vděčnosti.

„Vím, že mladé dívky rády sní a pozorují život kolem,“

řekl s nečekanou laskavostí profesor.

„Vy máte dceru?“ zeptala se Su-Te.

„Měl jsem… Zemřela ve Chrámu Sladké Smrti. Byla svými schopnostmi KŽI a nechtěla použít mého práva.“

„Jakého práva?“ zeptal se tiše Vír Norin.

„Že mohu zachránit jednoho člena své rodiny, i když je KŽI. Kvůli tomu, aby měl kdo ošetřovat starce, ještě potřebného pro stát. A tak nemám nikoho…“

Vir chtěl dát rozhovoru jiný směr, proto navrhl, že devítinožku přivede o něco později, aby nebudila pozornost.

Profesor jeho opatrnost schválil.

„A vás, Su-Te,“ řekl astronavigátor, „prosím, abyste nevycházela, dokud nedostanete kartičku jako právoplatný obyvatel hlavního města.“

„Můžete být klidný! Dohlédnu na ni a nepustím nikam našeho ptáčka. Že připomíná gitau?“

Vír se přiznal, že nemá ani ponětí, co je to za tvora.

„Taková maličká, s černě popelavou hlavičkou a ocáskem.

Prsíčka má višňová, hřbet a křídla mají barvu jasně modrou jako azur. Copak jste ji nikdy neviděl?“

„Ne.“

„Odpusťte starci! Pořád zapomínám, že nepatříte k nám.“ Vir zpozoroval, jak sebou Su-Te trhla.

Když se astronavigátor dostal do institutu, byla už tma.

„Ateliér“ se teprve scházel. Jako vždy, vzbudil příchod Pozemšťana neslýchanou zvědavost, která mezi vědci byla zvlášť silná.