Ivan Jefremov - Hodina Býka

Dva dny nato při snídani Vir Norin zpozoroval, že je Su-Te něčím nezvykle vzrušená. Dovedl lehce číst v jejím bezelstném nitru a pochopil, že hrozně touží vidět něco, o čem dlouho snila, ale neodvažuje se svou prosbu vyslovit.

Přišel jí tedy na pomoc, a jako mimochodem prohodil, že má dnes volné dopoledne a s radostí by s ní šel na procházku, kam sama bude chtít. A Su-Te přiznala, že by ráda zajela do Pneg-Kiru nedaleko za městem. Jak jí bratr psal, odehrála se tam největší starověká bitva, v níž zahynul některý z jejich předků, a mladík slíbil, že tam sestru určitě zavede. Chce se tam tedy podívat kvůli bratrově památce, ale pro samotnou dívku, která špatně zná hlavni město, není cesta bezpečná.

Vir a Su-Te nastoupili do přecpaného vozu veřejné dopravy, jedoucího v kouři, s hrozným rachotem, prudkým trháním a častými otřesy, zaviněnými hlavně řidičovou bezohlednosti. Zaprášenými okny byly vidět velmi dlouhé jednotvárné ulice, tu a tam se u některého domu krčily nízké polouschlé stromy. Ve voze bylo nesnesitelné dusno.

Občas, po hrozných hádkách, se otvírala okna, dovnitř se valila spousta horkého prachu, znovu začaly pršet nadávky a okna se opět zavřela. Vir i Su-Te stáli stlačeni ze všech stran a přidržovali se nahoře upevněných tyčí. Astronavigátora v návalu od jeho společnice odtrhli.

Tu Vir zpozoroval, jak se Su-Te usilovně snaží odsunout od mladíka se širokým nosem a nepravidelnou tváří, který se na ni nestydatě tiskl. Jiný mládenec, vlastně úplný jinoch s hluboko zapadlýma fanatickýma očima, přistrkoval zády dívku ke svému společníkovi. Su-Te zachytila Virův pohled, zrudla studem i rozhořčením a odvrátila se.

Očividně nechtěla zatahovat Pozemšťana do šarvátky s cestujícími.

Možná že si dosud živě pamatovala drzého recepčního v hotelu, který musil poníženě líbat její nohu. Astronavigátor pochopil všechno ve zlomku vteřiny, vysunul ruku a prudce odtrhl sprostého mladíka od Su-Te. Ten se otočil, a když uviděl vysokého, silného muže, který na něho beze zloby hledí, zasakroval a snažil se osvobodit. Zdálo se mu však, že ho nedrží lidská ruka, nýbrž ocelový svěrák. Tormanťan v živočišném strachu cítil, jak mu cizí prsty zajíždějí stále hlouběji do svalů, tisknou a postupně paralyzují cévy a nervy. Hlava se mu zatočila, kolena podklesla a nevychovanec hrůzou zavyl: „Už nikdy, odpusťte, už nikdy to neudělám!“ Vir drzouna pustil, a ten zaječel na celý vůz, že prý ho div nezabili kvůli holce, která nemá ani za groš cenu.

K astronautově údivu se většina cestujících přidala na stranu lháře. Všichni začali křičet, vyhrožovat a mávat pěstmi.

„Vystupme dřív!“ zašeptala zbledlá Su-Te.

Protlačili se davem a stanuli v opuštěné, rozpálené krajině.

Dívka navrhla, aby šli dále pěšky. Její malé nohy šlapaly pevně a neúnavně. Zpívala při tom Pozemšťanovi staré písně a válečné hymny dávných dob. Někdy se zastavovala, aby tancem ilustrovala melodii, a on se zalíbením sledoval její postavu i vytříbené pohyby. Ani nepozorovali, jak po suché náhorní plošině přešli zbývajících dvanáct kilometrů ke kamennému valu, porostlému starými, řídce olistěnými stromy, jež nedávaly téměř žádný stín. Na zastíněné straně spadala hradba příkře na široké vyschlé dno bývalého jezera. Slabý vánek tam vířil temně rudá mračna prachu.

Na hranici pradávného bojiště stál obelisk z namodralého kamene, do něhož byly hluboko vryty černé znaky.

Neopracované balvany, roztroušené všude kolem, označovaly místa společných hrobů. Bylo jich mnoho. Rozsáhlé pole se prostíralo skoro až k horizontu, tu a tam rozbrázděno zákopy a náspy. Čas je zničil, pomalu rostoucí tormanské stromy se nejednou vystřídaly na půdě pohnojené mrtvolami, a teď v tenké síti stínů trčely ze suché prašné půdy jen kameny. Nic tu už nepřipomínalo vřavu obrovské bitvy, bezmezné strádání raněných, ani hrůzu poražených, kteří byli svrženi do bahnitého jezera. Bezútěšný kraj, polomrtvé stromy, rozpukaná země…

Horký vítr šelestil ve větvích, kolem kořenů lezl malátně jakýsi zelený hmyz. Su-Te si vyhlédla velký zašpičatělý balvan, zářící na lomu rudohnědě jako zaschlá krev, a poklekla před ním. Přiložila dlaně ke spánkům a se skloněnou hlavou začala šeptat modlitbu. Vir čekal, až dívka skončí obřad. Když vstala, zeptal se:

„Kdo tu bojoval a kdo koho porazil?“

„Vypráví se, že tu došlo ke srážce mezi vládci Přední a Zadní polokoule. Zahynuly statisíce lidí. Zvítězil vládce Přední a byla ustavena celoplanetární vláda.“

„Vaši předkové bojovali na straně poražených?“

„Ano.“

„A co kdyby zvítězili oni, a ne ti druzi? Změnil by se život?“

„Nevím. Proč by se měl měnit? Hlavní město by určitě bylo Kin-Nan-Te. Domy by se stavěly jinak, s věžemi, jak je u nás zvykem. Možná že moji předkové by se stali hadonoši…“

„A vy byste chtěla patřit k té privilegované vrstvě?“

„Ach ne! Věčně mít strach, ohlížet se, všechny přezírat a být všemi nenáviděna? Možná, že jsem prostě nevědomá a hloupá, ale takhle bych žít nechtěla. Raději vůbec nežít…“

Vir Norin ještě jednou přejel zrakem rovinu spálenou sluncem. V mocné fantazii slyšel rachot válečných zbraní, nářek a sténání statisíců raněných, viděl hromady mrtvol na rozryté kamenité půdě. Věčné otázky „proč?“ a „k čemu?“

vyvstávaly na tomto pozadí zvlášť nemilosrdně. A oklamaní lidé, v důvěře, že se bijí za budoucnost, za „svou“ zemi, za své blízké, hromadně umírali, a přitom vytvářeli podmínky pro větší slávu oligarchů, pro vyšší pyramidu privilegií a nekonečný útlak. Zbytečná muka, zbytečné oběti…

Astronaut se s povzdechem obrátil ke své společnici:

„Pojďme, Su-Te!“ Pozemšťan a Tormanťanka sešli z kopců. Vir navrhl, aby přeťali přímo zatáčku staré silnice a dali se směrem k zaoblenému vrchu se zpustlou přízemní budovou, jež se nejasně rýsovala v dálce. Rychlým pochodem došli k chlumu.

Astronavigátor zpozoroval, že Su-Te je unavena, a rozhodl, že si odpočinou ve stínu rozvalin. Dívka ulehla na zem s rukama pod hlavou. Vir si všiml, že upřeně pozoruje stěnu a chmuří čelo, jako by si chtěla připomenout něco zapomenutého. Pak vyskočila a obešla ruiny. Dlouho prohlížela nápisy i basreliéfy s ohromnou rukou, vztaženou v gestu účastné pomoci. Trochu se upokojila a sedla si znovu vedle Vira. V pozici s objatými koleny živě astronavigátorovi připomněla Čedi. Seděla dlouho mlčky a dívala se do dálky na přeludy modravých jezer v prašném dýmu nad Středem Moudrosti.

„Kolik je ti let?“ zeptala se znenadání Su-Te.

„Čtyřicet dva podle vašeho kalendáře, který je o měsíc kratší než na Zemi.“

„U vás je to hodně nebo málo?“

„V minulosti, kdy byla Země na úrovni vašeho vývoje, to byl střední věk. Ani mládí, ani stáří. Teď se změnil v mládí.

Je mi přibližně dvaadvacet, třiadvacet, a Rodis pětadvacet let. Naše dětství je dlouhé. Není to infantilnost, nýbrž dlouhé dětství ve smyslu vnímání světa. A kolik let je vám?“

„Dvacet. U nás je to střední věk. Zbývá mi pět let, než půjdu do Chrámu Sladké Smrti. Tebe by tam poslali už dávno. Ne, mluvím hlouposti, jsi přece vědec, i tady bys žil dlouho, jsi DŽI!“

„Nijak si tu hrůzu nedovedu představit!“ „Není v tom vůbec žádná hrůza. Má to dokonce výhody. Netrávíme dětství v dusných školách, jako budoucí DŽI, kterým tam cpou do hlavy vědomosti pro život úplně nepotřebné. A taky nestonáme, umíráme v rozpuku sil…“