Ivan Jefremov - Hodina Býka

Projev, který měla přednést, jí působil starosti.

Řečníci se beze spěchu střídali. Mluvili rozvláčně o věcech více než zřejmých, a každý nejdříve zdůvodňoval svůj referát. Tormanťané tomu říkali stručný úvod. Všechno svědčilo o tom, že podobné banality nikoho nezajímají.

Eviza to vypozorovala ze znuděných tváří i z šumu v sále, stěží přehlušovaného zvukem reproduktorů.

Konečně pořadatel ohlásil, že lékařka ze Země projevila přání vystoupit před shromážděním tormanťanských zdravotníků.

Eviza prošla sálem k tribuně, pozdravována voláním, potleskem i hvízdáním nadšené mládeže. Ať se křik a hluk zdály sebedivnější, byly výrazem přátelských pocitů. Pozemšťanka poděkovala přítomným úklonou. Když začala hovořit s měkkým pozemským přízvukem, který nemohly setřít ani zesilovače, rozhostilo se v sále nebývalé ticho.

„ Vaši zástupci chtěli, abych se obeznámila s medicínou na Jan-Jachu, zhodnotila kriticky chyby lékařů a řekla vám o pozemských úspěších v této vědecké oblasti. Ale mé znalosti o zdravotnictví na zdejší planetě jsou mizivé, a hlavně, chybí mi základní kritéria, která jsou předpokladem k posouzení každé vědecké disciplíny. Bylo by proto ode mne troufalé a neodpovědné, vystupovat v roli kritika nebo rádce. Mohu udělat jediné — vyprávět vám o překážkách, s nimiž jsme se na Zemi v minulosti setkávali a jak jsme je dokázali překonat…“

Eviza hovořila věcně a výstižně. Když před posluchači nastínila historii a vývoj pozemské medicíny od éry Rozděleného Světa se všemi obtížemi, omyly a slepými uličkami, jejichž problematika se v mnohém podobala současným poměrům na Tormansu, zmínila se na závěr ještě o několika osudových pastích, jež sama příroda nastražila lidstvu na jeho cestě za pokrokem. Cílem této cesty byl návrat k prvotnímu zdraví, ale bez závislosti na nelítostné přírodě.

Šlo o to, uniknout jejím hekatombám, jimiž doprovází zlepšováni a zdokonalování živočišných druhů, aby se tak nemilosrdně pomstila člověku za neobratné pokusy vymanit se z její moci.

„A to se nám podařilo!“ zvolala Eviza. „Všichni jsme zdraví, silní, odolní už od narození. Pochopili jsme, že naše nádherné lidské tělo si zaslouží víc než sedět v křeslech a mačkat tlačítka. Naše ruce jsou nejlepší ze všech nástrojů, které příroda nebo člověk vytvořili. Ale žádají si mistrovskou práci, aby pocítily opravdové uspokojení. To ovšem nestačí. Bojujeme za život svého rozumu stejnou měrou jako za život svého těla. Můžete se dovědět, jak nesmírné úsilí jsme vyvinuli v tomto nerovném boji. Nerovném proto, že hloubka a všeobjímající moc přírody se ještě zdaleka nevyčerpaly a lidstvo dosud vede nepřetržitý boj za své duševní i fyzické zdraví a je připraveno na jakýkoli útok přírodních živlů!“

Když Eviza skončila svou řeč, zvedla se v sále vlna souhlasného volání. Přísná, oduševnělá vážnost z astronautky spadla, na pódiu stála teď usměvavá, trochu koketní mladá žena, a ukláněla se publiku jako tanečnice. Tato metamorfóza zesílila ještě nadšení mezi lékařskou omladinou.

Tormanťanům se všeobecně zamlouvala veselá vážnost Pozemšťanů, kteří si nikdy nezahrávali s velkými city, nikomu se nevysmívali a nesnažili se pobavit na účet druhého…

Eviza se vrátila na své místo, a znovu sledovala referující lékaře. Mluvili v podstatě o důležitých problémech na úrovni tormanťanské vědy, oznamovali nové objevy, ale zajímavé myšlenky tonuly v moři zbytečných frází. S výjimkou psychologických pozorování nevytěžila Pozemšťanka z rozvleklých příspěvků nic, co by stálo za pozornost.

Zvyk hovořit za každou cenu si vysvětlovala touhou řečníka uplatnit před ostatními svou osobnost. Kromě toho záplava řinoucích se slov skýtala člověku vnitřní uvolnění, nutné ve světě trvalého útlaku a rozčilováni. Ale mnohomluvné referáty byly čím dál tím únavnější. Eviza se zaradovala, když byla ohlášena přestávka. Vstala s úmyslem najít opuštěné místo, aby se trochu osvěžila procházkou — ale kdepak! Obklopil ji hlučný zástup vzrušených Tormanťanů a Tormanťanek všech věkových vrstev, od mladých praktikantů až po šedovlasé přednosty nemocnic a profesory lékařských institutů.

Vyhledala pohledem hlavního lékaře, s nímž přijela z nemocnice. Prodral se bez okolků davem a přistoupil k ní.

„Mám vás doprovodit do jídelny, abyste se posilnila?

Páni kolegové, rozejděte se, naše návštěvnice ze Země je hladová a unavená!“

Eviza neměla chuť na jídlo, zvláště v neznámé jídelně.

Ztrácela apetit při pohledu na nevysvětlitelné nepřátelství obsluhujících žen. Jakákoli závislost na druhém člověku byla na Tormansu pokořující. Každý se dlouho pitvořil a naparoval, než vykonal, co bylo jeho přímou povinností.

Nechuť či v nejlepším případě dokonalý nezájem o práci byly příznačným rysem vrstvy KŽI. DŽI se před nimi třásli, kdykoli čekali na nejobyčejnější službu. Na závodech a v továrnách, kde poroučeli fialoví „hadonoši“, byla situace jiná. Sebemenší odpor se bez prodlení trestal, nejčastěji transportem do Chrámu Sladké Smrti. Zato mimo dosah pronikavých očí hodnostářů a stráží se KŽI nenáviděným DŽI všude krutě posmívali. A ti beze slova trpěli, protože věděli, že z rozhodnutí Rady Čtyř se KŽI mohou kdykoli stát jejich katy.

Eviza, ponořená do úvah, šla vedle šéflékaře alejí k úzkému domu, kde byla jídelna i restaurace.

„Divíte se, proč jsem se ukryl za křovím a neběžel spisovateli na pomoc?“ zeptal se zničehonic lékař a snažil se zachytit pohled své společnice.

„Ne,“ odpověděla Eviza lhostejně. Nebyla zvědavá na osobní motivy činu plynoucího nutně ze společenského zřízení na Tormansu.

„Mohl bych si poranit ruce a poškodit mnoho lidí, kteří by marně čekali na operaci.“

Mezi stromy vyrostla jako ze země ohromná tlupa a hrnula se k nim. Vedoucí lékař zesinal, obličej mu zkřivil strach, ale Eviza poznala mladé lékaře, účastníky konference.

Přiřítili se jako vichr, odstrčili doktora a v těsném kroužku obklopili Pozemšťanku. Půvabná Tormanťanka, jejíž temná pleť, černé vlasy a jiskrné černé oči se výrazně odrážely od žlutého stejnokroje, vystoupila se smíchem před Evizu:

„Nezlobte se, že jsme vás takhle přepadli. Zpozorovali jsme, že se chystáte odejít. Kdoví, jestli se s vámi ještě setkáme! Máme některé důležité problémy, a jistě neodmítnete…“

„Neodmítnu,“ řekla stejně vesele Eviza, „jestli na to stačím. Mé znalosti jsou velmi omezené. Co vás zajímá?“

„Sex! Řekněte nám, jak se u vás na Zemi vyrovnáváte s touto příčinou mnoha utrpení, s vidinou nejvyššího i lživého štěstí. Vyprávějte nebo alespoň odpovězte na otázky, které jsme vám nemohli položit v konferenčním sále.“

Eviza uviděla palouček, chráněný před vedrem alejí vysokých hustých stromů. Všichni nadšeně přijali její návrh, aby uspořádali improvizovanou besedu právě tam. Nízká drsná tráva rozkvetla žlutými oděvy lékařů, kteří se porůznu usadili ve stínu. Pozemšťanka s nohama zkříženýma pod sebou zaujala místo na malém pahrbku před svými posluchači a vysmívala se sama sobě, že opět dělá kazatelku.

Teď byl její cíl jiný než na konferenci. Zde mohla mluvit bez obav, že bude obecenstvo traumatizovat svými formulacemi, jak se to stává při rozdílném intelektuálním vnímání. Pohlédla na temnou oblohu Tormansu, přelétla zrakem pruhy fialových odstínů… Přemýšlela, jak začít…