Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Ke mně. Mám pokoj s oknem k průplavu. Koupím víno a zákusky, bude nám pěkně.“ Šotšek znovu Čedi pevně objal.

Mlčky se mu vytrhla a pospíšila, aby se dostala z aleje na ulici. Chodci nepřivedli pronásledovatele do rozpaků.

Znovu dívku dostihl a prudkým trhnutím ji přinutil, aby se k němu otočila tváří.

„Proč jsi se mnou šla?“ zeptal se zlostně.

„Nevěděla jsem, že to takhle dopadne, odpusťte!“

„Jaképak odpusťte? Pojď, všechno bude dobré. Nebo se ti nelíbím? Pojď, nebudeš litovat!“

Čedi ustoupila stranou, a v té chvíli jí Šotšek vyťal políček.

Úder nebyl zvlášť bolestivý. Socioložka dostávala při trénincích mnohem silnější rány. Ale poprvé uhodil někdo pozemskou dívku éry Spojených Rukou s úmyslem, aby ji urazil a ponížil. Spíš s údivem než s rozhořčením se Čedi ohlédla na davy lidí spěchajících kolem. Lhostejně nebo bázlivě se dívali, jak silný muž bije děvče. Nikdo nezasáhl, ani když dostala ještě tvrdší ránu.

„Teď už dost!“ rozhodla se astronautka a zmizela. Psychologickou hru „na mizení“ znalo na Zemi každé dítě.

Spočívala v umění odlákat od sebe protivníkovu pozornost a soustředit ji na něco vedlejšího, pak neslyšně ustoupit za jeho záda a nevycházet ze sektoru neviditelnosti. Hra se dala provádět jenom na otevřeném místě, kde člověk mohl předvídat všechny soupeřovy obraty.

Šotšek se divoce a nechápavě rozhlížel, dokud se Čedi neobjevila v jeho zorném poli.

„Tady jsi! Už mi neujdeš!“ zaječel Tormanťan a zvedl pěst.

Čedi se bleskurychle shýbla a zasadila mu paralyzující údery do dvou nervových uzlů. Šotšek se jí skácel k nohám.

Svíjel se v marném úsilí postavit se na neposlušné končetiny a zíral na astronautku v bezmezném údivu. Přitáhla ho ke stěně, aby se mohl opřít zády, než pomine strnutí.

Kolem se utvořil hlouček mladíků a dívek. Bez okolků si prsty ukazovali na povaleného Šotšeka, pochechtávali se a dělali nelichotivé poznámky. Čedi se styděla. Rychle zamířila dolů ulicí. V uších jí stále zněl sprostý smích, před očima měla Šotšekův užaslý pohled. Ovládl ji zvláštní, nový pocit. Podobal se smutku a tížil srdce. Nechápala ještě, že je to lítost, prostý lidský cit. Soustrast, soucit, touha pomáhat připadaly člověku v éře Spojených Rukou jako samozřejmost. Ale lítost pramenící z bezmoci vůči utrpení byla pro ni nová a přinutila ji úzkostlivě zkoumat vlastní jednání. Byla nespokojená sama se sebou, snažila se najít chybu.

Netušila přitom, že oba její přátelé, Eviza i Vir, stejně žalostně klopýtali při prvních krocích v životě hlavního města.

Čedi spěchala domů, aby bez Casor nenadělala ještě další hlouposti. Setkávala se s užaslými pohledy kolemjdoucích a netušila, jak velice se liší od obyvatel Jan- Jachu svou hrdě vztyčenou hlavou a vysokými ňadry. Vydechla úlevou, když překročila práh těsného bytu.

Casor měla z jejího návratu radost a náhle si uvědomila, že nechala Čedi bez peněz. Hned jí vnutila několik ošoupaných čtverečků z plastické hmoty, pomalovaných hieroglyfy a značkami.

Pozemšťanka peníze poslušně přijala a vyprávěla o svých příhodách. Tormanťanka se velmi polekala.

„To je nebezpečné! Urazit muže! Ty ještě nevíš, jak jsou mstiví!“

„Ale urazil přece on mě,“ namítla Čedi.

„To nemá žádný význam. Pro muže není důležité, co my ženy cítíme. Jen když sami uspokojí svou pýchu. Vina je vždycky na nás… Zajímalo by mě, jak je to na Zemi?“

Astronautka jí začala vyprávět o skutečné rovnosti mezi muži a ženami, o lásce, oddělené a nezávislé na ostatních věcech, o mateřství plném hrdosti a štěstí, protože matka nerodí dítě pro sebe, ani jako nevyhnutelný trest za několik okamžiků vášně, nýbrž klade je jako drahocenný dar do vztažených rukou celé společnosti.

Casor poslouchala jako očarovaná a Čedi ji zálibně pozorovala.

Tormanťanka ve všedním oděvu se podobala chlapci. Široký pás přidržoval kalhoty z hrubé látky a šikmo obepínal její úzké boky. Pod ním byla zastrčena bledě modrá halena s vyhrnutými rukávy a hluboko rozepjatým límcem. Tuhé vlasy s nedbalou pěšinkou dosahovaly až k ramenům a padaly jí přes oči pod trpitelsky lomeným obočím.

Pootevřené rty velkých úst svědčily, že Casor naslouchá s krajní pozorností. Se zkříženýma rukama a trochu nachýlená, tiskla svou štíhlou postavičku k obrubni dveří.

Čedi v náhlém dojetí Tormanťanku objala a mateřsky jí hladila vlasy i tváře.

Soumrak na Jan-Jachu byl krátký, skoro naráz nastala v pokojíku tma. Casor rozsvítila a z rozpaků si začala prozpěvovat.

Její písně, plné průzračné melodičnosti i smutku, Pozemšťanku překvapily. Byly úplně jiné, než jaké slýchala na ulicích nebo v zábavních místnostech. Dívka jí vysvětlila že tormanští hodnostáři neschvalují, aby mládež zpívala melancholické písně. Domnívají se, že to snižuje beztak už chabý životní elán. Starodávné melodie, oblíbené u starší generace DŽT, budí zase zbytečné vzpomínky na minulost, a také vyvolávají smutek. Proto v celoplanetárních vysíláních dávají vládci přednost optimistickým a oslavným, třebaže kýčovitým písním. Teď bylo Čedi jasné, proč Tormanťané tak málo zpívají. Rozhodla, že je nutné, aby Casor uviděla ostatní Pozemšťany. Ještě týž večer se astronautka měla prostřednictvím devítinožky vidět s Fai Rodis.

Obě dívky vešly opatrně do Čedina pokoje, vůbec nerozsvítily a pečlivě zakryly okno. Teprve pak vytáhly pod postelí ukrytého stříbřitě modrého robota. Socioložka otočila kolečkem svého náramku, devítinožka zapojila signál, rozezvučela se a vysunula tlapky. Casor se trochu polekala, protože ji pokládala za živého tvora.

Nosný paprsek byl nasměrován podle známých souřadnic, ale Fai se neobjevila. Rozčilená Čedi hned nezpozorovala němé značky na stěně, kam zaostřila robota. Konečně uviděla řadu kroužků a pochopila, že Rodis opustila zahrady Coamu a zanechala v pokoji nepatrný indikátor, který se uváděl v činnost paprskem devítinožky.

Znepokojená astronautka zkusila zavolat Evizu nebo Vira Norina. Trvalo hodinu, než se konečně na obrazovce objevila Eviza v přiléhavé večerní toaletě s hlubokým dekoltem.

Ametystová barva látky ještě zvýrazňovala její topasové, široce rozestavené oči a rudé rty.

Eviza Čedi uklidnila, když jí sdělila, že Rodis teď žije ve vysoko položené části města ve starém Chrámu Času, přeměněném na muzeum starověkých knih. Lékařka výpravy bydlila v Ústřední nemocnici a mohla se s Rodis volně stýkat. Umluvila si s Čedi schůzku za čtyři dny, až skončí meziměstská konference lékařů.

„Přijďte hned ráno, Čedi,“ řekla Eviza, „poobědváme spolu v nemocniční jídelně. Ostatně, kde se stravujete?“

„V jakékoliv restauraci, na kterou při svých potulkách městem právě narazím.“

„Měla byste si vybrat stálou jídelnu, nějakou, kde lépe vaří.“

„Všude je to stejně špatné. KŽI nemají rádi svou práci.

Casor říká, že prý… kradou. Berou si pro sebe to nejlepší.“

„Pročpak?“

„Buď to snědí sami, odnesou rodině, nebo vymění za čtverečky… totiž za peníze. Proto je jídlo tak nevalné!“

„Myslím, že vaše přítelkyně nemá pravdu. Zde na Tormansu jsou lidé tak vystrašení Stoletím Hladu, že se snaží vyrobit co největší množství potravin z každého produktu tím, že k němu přidávají nepoživatelné látky. Takhle ničí přírodní mléko, máslo, chléb, dokonce i vodu. Přirozeně, že taková strava nemůže být chutná, často je vyloženě zdraví škodlivá. Odtud ta spousta onemocnění jater a zažívacího traktu.“