Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Proto tedy má zdejší voda tak nepříjemnou chuť! A přitom s ní bez užitku plýtvají. Nebylo by lepší zacházet s ní úsporněji a dělat ji chutnější?“ řekla Čedi.

„Člověk zde na každém kroku potkává věci odporující zdravému rozumu,“ odpověděla Eviza z obrazovky. „Ale netrapte se, Čedi. Neplatíme zas příliš draze — mluveno po tormanťansku — za to, abychom mohli na vlastní oči uvidět tak neuvěřitelnou společnost. Rodis říká, že právě takhle si představovala epochu Rozděleného Světa na Zemi!“

„Co je zde tedy neuvěřitelného? Je to jen smutné, když člověk pomyslí na zbytečné zkoušky a oběti našich společných předků, kteří tím vším už prošli…“

„Hlavu vzhůru, Čedi! Čeká nás ještě nemálo zkoušek.

Každý den se tu určitě přihodí něco nepříjemného, a nechtěla bych dlouho zůstat na Tormansu,“ přiznala se Eviza.

Socioložka uslyšela za stěnou hlasy vracejících se majitelů bytu a rozloučila se s lékařkou. Devítinožka sama zalezla pod postel. Čedi spustila přikrývku a střetla se pohledem s Casor. Tormanťanka stála se spuštěnýma rukama, tváře jí planuly, ale v očích stály slzy.

„Mocný Hade, ta Eviza je nádherná!“ řekla. „Srdce se mi svírá, jako když jsem v dětství poslouchala pohádku.“

„Co je na ní zvláštního?“ usmála se Čedi.

„Všechno! Ty jsi také hezká, ale ona…! Proč je však taková tvrdá, proč je v ní tak málo lásky a soucitu?“

„Casor! Jak jsi mohla najít na Evize tolik chyb? Lidé na Zemi nejsou takoví!“

„Teď už vím, že ne! I když,“ dívka se chvíli zamyslila, „tys mi zpočátku připadala stejná. Že by i ona byla jiná?

Ale krásná je až k nevíře!“ Casor si otřela bezděčné slzy a vyklouzla z pokojíku.

Čedi zůstala zamyšleně stát. Poprvé si vyčítala přílišnou sebedůvěru, s níž se rozhodla studovat sociologii takové planety. Chyběla jí Evizina neochvějná sebejistota, i hloubka, jakou měla Rodis.

Ve stejném okamžiku si Eviza Tanet promýšlela své vystoupení na konferenci. Jak vyprávět tormanťanským zdravotníkům o nesmírné síle pozemské medicíny ve srovnání s jejich překvapivě ubohou vědou, aby se neurazili a necítili ponížení?

Viděla obětavé a hrdinné lékaře, kteří s vypětím sil pracovali ve dne v noci, bojovali s bídou v nemocnicích, s nevědomostí a hrubostí pomocného personálu, který proklínal svou špatně placenou, špinavou a neuznávanou práci.

Pacienti byli většinou DŽI, personál KŽI. Obě vrstvy se vzájemně nenáviděly a situace nemocných se stávala tragickou.

Obvykle příbuzní dělali všechno možné, aby svým blízkým pomohli překonat nemoci doma. Situace na chirurgii byla nemožná. Dusné, přeplněné pokoje s typickým pooperačním zápachem dlouho Evizu strašily ve snu a rušily její vzpomínky na Zemi.

Pozemskou lékařku ubytovali inženýři z vrstvy DŽI, zajímající vyšší stupeň v hierarchickém žebříčku. Proto její pokoj i lůžko byly o něco prostornější, než měla Čedi.

Každá příčka v tormanťanské hierarchii nesla s sebou nějaké výhody, ať už se týkaly větších rozměrů bytu nebo lepší stravy. Eviza s údivem pozorovala, s jakou urputností lidi o taková nicotná privilegia bojují. Hlavně se snažili proniknout do horní vrstvy hodnostářů, stát se „hadonoši“, jejichž výsady dosahovaly maxima. Plnou silou propukaly podvody, pomluvy a udavačství. Úplatky, otrocká horlivost, slepá nenávist ke konkurentům… Ahrimanova Střela šílela, odstraňovala z cesty slušné a čestné lidi, rozmnožovala mezi „hadonoši“ řady padouchů…

Eviza, kvetoucí a plná života, vstoupila v den konference do služebního pokoje lékařů v Ústřední nemocnici. Prošla ozařovací komorou a desinfekční chodbou do malé haly. Zastavila se, aby na sebe pohlédla do zrcadla. Ze sousedního kuřáckého pokoje k ní dolehly pootevřenými dveřmi hlučné hlasy. Hovořící mluvili bez zábran. Eviza pochopila, že je řeč o ní. Mladí lékaři vyjadřovali o překot své nadšení nad cizinkou, a to způsobem, že Eviza nevěděla, má-li se smát či zlobit.

„Celý se třesu, když jde kolem mne,“ slyšela vysoký tenor, „žlutá kukadla jí svítí, prsa div neprotrhnou blůzu, nohy, ach, jaké ta má nohy…!“

Eviza vešla do kuřáckého salónku. Přivítali ji tři lékaři, kouřící dýmky. Přelétla všechny smějícíma se očima a mladíci se dovtípili, že vyslechla jejich rozhovor.

Primář nemocnice, majestátní muž v brýlích, uviděl Evizu a roztáhl v úsměvu tenké, nepříjemné rty lišáka a mrzouta. Měl na sobě obvyklý šat všech lékařů na Jan- Jachu, žlutý plášť s černým pásem a stejně žlutou měkkou čapku. Bystrýma přimhouřenýma očima rychle přelétl úbor své pozemské kolegyně, jejíž postava, nálada i hrdá tvář byla v dokonalé harmonii s jasnou barvou obleku.

„Pojďme do mého vozu!“ a nečekaje na souhlas táhl Pozemšťanku k postrannímu vchodu, kde ho čekal dlouhý a úzký dopravní prostředek.

Konference se měla konat v paláci za městem. Stroj šplhal po příkré cestě a předjížděl spousty chodců. Na jednom místě Eviza zpozorovala starou DŽI s těžkým nákladem na zádech a mimovolně pokynula řidiči, aby zastavil.

Ale šofér ani nepřibrzdil. Na udivený astronautčin pohled se šéflékař jen zasmušil. Dojeli k budově s omšelými ozdobami z velkých kamenných květů. Vysoká zeď se na několika místech sesula, třístupňová vížka nad branou byla na spadnutí. Ale zahrada kolem vypadala hustá a svěží, bez známek uvadání, charakteristických pro parky a sady ve vnitřním městě.

„Jak jsem viděl, překvapilo vás, že jsme nesvezli stařenu?“

začal vedoucí lékař a pohlédl na Evizu po svém boku.

„Jste všímavý!“

„U nás nemůže být člověk příliš dobrý,“ řekl Tormanťan, jako by se ospravedlňoval. „Za prvé bychom mohli dostat infekci, za druhé musíme šetřit stroj, za třetí…“

Eviza ho posunkem přerušila.

„Nemusíte mi nic vysvětlovat. Vy zde myslíte jenom na sebe, šetříte stroj, ten primitivní výrobek ze železa a umělé hmoty, víc než člověka. To všechno je zcela přirozené ve společnosti, kde život menšiny se vykupuje smrtí většiny obyvatel. Jen se divím, proč jste se dal na medicínu. Má smysl léčit lidi při vašem systému lehké smrti a rychlé výměny generací?“

„Mýlíte se! DŽI jsou nejcennější část obyvatelstva. Naší povinností je oddálit jejich smrt, léčit je všemi prostředky.

Ideální by ovšem bylo, kdybychom mohli zachovat pouze mozek, oddělit ho od zchátralého těla.“

„Naši předkové upadli do stejného omylu, když se domnívali, že mozek a psychiku lze oddělit od ostatního těla, jako by spolu netvořily nerozlučný celek. Někteří lidé dokonce tvrdili, že celý svět existuje pouze v představě člověka.

Zde vězí kořeny mnoha biologických omylů. Mozek ani psychika se neutvářejí samy o sobě. Jejich struktura a funkce jsou výtvorem společnosti a doby, je to souhrn poznatků v období vzniku individua. Jenom nepřetržitým vstřebáváním nových dojmů, znalostí i vjemů překonává mozek emocionálních lidí nebo těch, kdo mají vynikající paměť, zákonitou konzervativnost, a to jen do určitých mezí. Veliký vědec třicet let po dosažení vrcholu své činnosti se stane konzervativcem, beznadějně zaostávajícím za svou dobou. On sám to ani nepochopí, protože jeho mozek je naladěn na stejnou notu se světem, který už odešel do minulosti.“