Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Lidstvo na Jan-Jachu jednou odmítá význam a sílu sexu, jindy zas ho přeceňuje a přisuzuje mu v životě dominantní váhu. Tím, že upadá z jedné krajnosti do druhé, nedospělo dosud ke skutečné pohlavní výchově.“

„Existuje snad u vás pohlavní výchova?“ zazněla otázka.

„Existuje, a přikládá se jí velká důležitost. Člověk se musí naučit ovládat vlastní tělo, nepotlačovat sexuální touhu, ale také se jí nepodřizovat až k nevázanosti.“

„Copak se dá regulovat láska a vášeň?“

„To není správná představa. Jakmile se vyhoupnete na hřeben vlny, je třeba obratně balancovat, nechcete-li sklouznout zpátky. Když ale chcete zastavit, pak vlnu prostě opustíte, necháte ji přejít…“

Po nechápavých pohledech posluchačů si Eviza uvědomila, že v tormanských mořích neexistují obrovské vlny způsobované přílivem, a mladí lidé tudíž nevědí nic o krkolomné jízdě na latu, široké desce opatřené akumulátorem a motorem, a ovládané pouze nohama…

„Mluvila jsem na shromáždění o reciproční závislosti.

Bohatá psychika potřebuje silné a zdravé tělo, které zas mnohostranný duševní život plní odvahou, činorodostí, vytrvalostí a emocemi. Biochemie člověka vyžaduje trvalou vzrušivost mozku na jednu pětinu jeho kapacity, a to zajišťuje hladina pohlavních hormonů v krvi. Za to člověk platí — mluveno vašimi slovy — neutuchajícím a silným erotickým citem. Tlumí-li se tento cit příliš dlouho, trpí člověk buď nervovými depresemi a psychickými anomáliemi, anebo v pokořující žádosti vyhledává náhodného partnera…“

„To znamená, že je třeba oddat se vášni impulzívně, v prudkých vzplanutích,“ řekla Tormanťanka, která začínala besedu.

„Ovšem!“

„Ale co láska? Impuls přece nemůže trvat dlouho?“

„To je pravěký omyl! Člověk dorostl k opravdové lásce, ale zde u vás dál přetrvává jeskynní názor, že láska je pouze vášeň, a vášeň že znamená jen pohlavní spojení. Nemusím přece říkat, oč bohatší, prudší a delší je skutečná zamilovanost!

Dokonalý soulad všech tužeb, zálib a snů, který lze nazvat láskou, nenajdeme ani u nás na Zemi lehce a jednoduše. Pro nás je láska slovem posvátným, a znamená cit velmi obsáhlý a mnohostranný. Ale i čistě fyzická, pohlavní láska v nejužším smyslu slova nemá nikdy odstín jednostrannosti. Je to víc než rozkoš, je to služba milovanému člověku, a zároveň i kráse a společnosti, dokonce se někdy musí podřídit požadavkům genetických zákonů navzdory osobním zálibám, jestliže je obé v rozporu u lidí, kteří chtějí mít děti. Ale zákeřnou sílu nahromaděných hormonů jsme se naučili uvolňovat, abychom dosáhli vnitřního klidu a harmonie…“

„Copak jste na Zemi nemohli tuto sílu regulovat chemicky, pomocí léků?“ zeptal se Evizin známý neurochirurg.

„Lépe je nezasahovat do složité struktury hormonů, které jsou psychofyziologickým základem individua, a jít přirozenou cestou erotické výchovy.“

„Vy učíte chlapce a dívky erotice? To je neslýchané!“

zvolal neurochirurg.

Ozvalo se pohrdavé mumlání a bručení. Vysoký lékař s jakousi zářící broží na hrudi vstal, prošel kolem prvních řad posluchačů a impertinentně se na Evizu zadíval.

„Čekal jsem jiná odhalení od vyslankyně Země. Tahle jsou stará jako Bílé Hvězdy. Uplatňujete v praxi, abych tak řekl, základní erotickou instruktáž u jednotlivých párů?“

„Samozřejmě! Aby zamilovanost dvojice trvala co nejdéle.“

,,A když dlouho nevydrží?“

„Pak oba partnery zklidníme tím, že každému zvlášť se dostane poučení o vyšším Erotu.“

„To je u nás absolutně nemožné. Pozemšťanům zřejmě chybí hlavní milostný cit, totiž žárlivost.“

„Žárlivost u nás opravdu neexistuje. To je přežitek prvobytného pohlavního výběru, kdy se bojovalo o samici nebo samce. Naše ženy i muži jsou silní a klidní, nežárlí, pochopí i dočasné neporozumění. Ale vědí, že nejvyšší štěstí člověka je vždycky na hranici jeho sil.“

Oponent pohlédl na Evizu mužsky oceňujícím zrakem.

„Zřejmě je to možné jen proto, že vy, Pozemšťané, jste tak chladní, že váš podivuhodně nádherný zevnějšek člověka spíš odrazuje, než přitahuje.“

Část mužů souhlasně zatleskala.

Eviza se nahlas rozesmála.

„Cestou na konferenci jsem vyslechla rozhovor několika zde přítomných mužů, kteří se o mých přednostech vyjadřovali docela jinak. I teď cítím pozornost adresovanou mým nohám.“ Pohladila si oblá kolena vykukující pod krátkým oděvem. „Ani na okamžik jsem nepřestala vnímat lačné pohledy namířené ke mně z mnoha stran. To znamená, že chlad rozhodně nevadí přitažlivosti a můj oponent nemá pravdu.“

Teď zas ženy odměnily Evizu potleskem.

„Jsme opravdu chladní, pokud nedáváme volný průchod erotice, ale pak...“

Eviza pomalu vstala, vzpřímila se a vypjala, jako ve chvíli nebezpečí. A Tormanťané uviděli novou proměnu astronautky. Rty měla pootevřené, jako by se chystala zpívat nebo cosi říci, „tygří“ oči téměř zčernaly. I beztak vyzývavá ňadra mladé ženy se vzepjala ještě výš, ladný štíhlý krk se vztyčil na neširokých, rovných ramenou s nepředstavitelně čistou a hladkou pokožkou, ruměnec vzrušení pronikl opálenou vrstvou obnažené pleti. Klidná a přívětivá vědecká pracovnice zmizela. Místo ní tu stála sama podstata ženství ve vyzývavé kráse a síle, lákavá, hrozivá, maličko přezíravá...

Změna byla tak pronikavá, že posluchači zděšením couvli.

„Had, skutečný had,“ ozval se šepot ohromených Tormanťanek.

Eviza využila všeobecného zmatku a opustila palouk.

Nikdo se neodvážil ji zastavit.

Čedi šla pomalu ulicí a tiše si pobzukovala, třebaže by se nejraději rozezpívala z plných plic. Toužila vyběhnout na volné prostranství, už dávno pociťovala nedostatek prostoru.

Pokojíky malé jako klícky, v nichž teď trvale bydlila, ji nesnesitelně stísňovaly. Někdy nemohla vydržet steskem, neměla sílu dívat se ani dýchat, a pak se vydávala na toulky, míjela malinké parčíky a ubohá náměstí a spěchala, aby co nejdříve byla v hlavním parku. Teď chodila častěji sama.

Stávalo se, že ji zastavovali „fialoví“ nebo lidé v uniformě s „okem“ na hrudi. Kartička ji vždycky spolehlivě vysvobodila. Casor ji upozornila na tmavě modře podtrženou řádku značek, jež v překladu znamenaly „projevovat zvláštní pozornost“. Byl to kategorický příkaz všem Tormanťanům, ať v jídelnách, obchodech, kadeřnických salónech, prostředcích veřejné dopravy, či kdekoli jinde, aby Čedi obsloužili co nejrychleji a nejlépe. Pokud chodila s Casor, nikdy kartičku nepoužívala, a přesvědčila se tak z vlastní zkušenosti, jak obtížné je pro řadového obyvatele hlavního města dosáhnout ne zvláštního, ale docela normálního zacházení. Sotva však vytáhla čtvereček z plastické hmoty, hrubiáni se začali co nejponíženěji klanět, a zároveň hleděli mít nebezpečnou návštěvnici co nejdříve ze dveří. Všechny ty nenadálé obraty, vyvolané strachem, Čedi natolik odrazovaly, že používala kartičku jen jako obranu před „fialovými“.

Už několik dní se Čedi nepodařilo navázat prostřednictvím robota spojení s Evizou nebo s Virem. Neviděla se ani s Rodis. Vir Norin žil mezi vědci a mladá socioložka nechtěla jít za ním, nebude-li to krajně nutné. Počítala, že se Eviza brzy objeví, a nedovedla si představit, co ji mohlo zdržet víc než čtyřiadvacet hodin. Čedi se vypravila k přítelkyni pěšky. Neodradila ji značná vzdálenost, ani špatný, terén města.