Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Hvězdolet Temný Plamen volá Radu Čtyř! Voláme Radu Čtyř! Žádáme znovu o souhlas k přistání! Prosíme, aby o tom byl zpraven Čojo Čagas, předseda Rady Čtyř.

Čekáme odpověď na nepřímé frekvenci vašich navigačních přenosů. Čekáme na odpověď!“

Olla Dez vypnula televideofon. Zazářil tmavě modrý signál elipsoidní antény. Po příšerném vytí a křiku zavládlo v kruhovém sále mrtvé ticho. Přerušila ho sama Rodis.

„Nemohu pokládat začátek za úspěch,“ řekla starostlivě.

„Já bych řekl, že pokus o navázání styků s Tormanťany úplně ztroskotal,“ usmál se mírně Grif Rift.

„Pěkní vládci!“ zvolala rozhořčeně Čedi. „Mají strach!“

„Ovšem!“

„Proč bychom tedy měli přistávat? Je zřejmé, že se vzájemně nepochopíme!“ pokrčila Čedi rameny.

„Přistanem kvůli těm, kteří nás dovedou pochopit,“ řekla tvrdě Rodis.

„Vy na ně chcete naléhat?“

„Zkusím to.“ Celé dlouhé hodiny zářilo tmavomodré očko elipsoidní antény, ale planeta mlčela. Hvězdolet přešel na odvrácenou stranu planety, když se Fai zvedla a pozvala do jídelny všechny členy posádky, s výjimkou těch, kdo měli službu.

Astronauti se energicky pustili do tmavohnědých kostek potravinové směsi, dostatečně chutné, aby vzbuzovala chuť k jídlu, i přiměřeně tuhé, aby zuby a čelisti nezůstávaly v nečinnosti. Fai se spokojila pohárem hustého olivově zeleného nápoje. Grif vypil jen pár doušků čisté vody.

Čedi Daan neopustila své místo u televizních přenosů a čekala, až znovu začnou celoplanetární zprávy. Před očima televizních kamer se objevovaly ulice, náměstí tormanťanských měst, zasedací síně i školní posluchárny. Všude panovalo všeobecné rozčilení, Tormanťané vzrušeně debatovali, gestikulovali, křičeli. Otázka zněla: Co s hvězdoletem?

Valná většina hlasů opakovala: „Pryč s ním, ven, nedopustíme, zničíme…!“

Na širokém výběžku před budovou, připomínající astronomickou observatoř, objevil se mladý člověk v bledě modrém obleku. Hlasatel oznámil, že promluví jeden z členů Nebeské Stráže, organizace, která měla za úkol chránit nedotknutelnost planety Jan-Jach. Muž zakřičel zplna hrdla:

„Slyšeli jste nestydatou lež prohnané ženské a vůdkyně mezihvězdné gangsterské bandy, která se s bezpříkladnou drzostí opovážila nazvat pokrevní sestrou našeho velkého národa. Už za podobné rouhačství si cizí vetřelci zaslouží trest. Naši vědci dávno zjistili a dokázali, že předkové národa Jan-Jachu přišli z Bílých Hvězd, aby ovládli přírodu zapomenuté planety a založili na ní život plný štěstí a míru…“

Čedi napjatě sledovala řečníka. Jeho přeskakující hlas, přecházející chvílemi v křik, i patetický přednes byl pro Pozemšťany něčím neobvyklým. Dívka ani nezpozorovala, že za jejími zády stanula Fai a zapojila překladový stroj.

Vzápětí se objevili i Grif, Olla, Tivisa i Neja Cholli. Ale ani z překladu nedovedli astronauti pochopit slova jako „gangsteři“, „banda“, „nestydatý“… Nakonec se Fai rozhodla vyhledat neznámé pojmy v záznamech starověkých výkladových slovníků.

„Našla jste to?“ ptala se nedočkavě Cedi, která už začínala tušit smysl neznámých výrazů.

„Jsou to nadávky, slova používaná na nízkém stupni psychického rozvoje s cílem urazit člověka, jemuž jsou adresována.“

Čedi vstala a několikrát netrpělivě přešla kolem stěny obrazovek a pultů.

„Mohli bychom se pokusit o experiment…“

Rodis i Olla k ní vyčkávavě vzhlédly.

„Na Tormansu mají ještě další síť pro celoplanetární zprávy. Ta, kterou jsme denně odposlouchávali, podléhá stejné kontrole a výběru jako naše Celosvětová síť. Ale zatímco my to děláme proto, abychom informovali lidstvo o věcech nejzajímavějších a nejdůležitějších, zde sledují docela jiné cíle…“

„Chápu,“ přikývla Fai Rodis. „Ukázat prostě jen to, co se vládcům na Tormansu hodí. Výběrem informaci si vytvářejí ,veřejné míněni’. A možná že si ,zprávy’ pořizují dokonce sami.“

„Určitě to tak je. Přišla jsem na to, když jsem pozorovala ,rozhořčení’ národa. Jsou to skupiny lidí, kde všichni mluví absolutně stejně, jejich horlivost je pouze hraná.

Vybrali je z nejrůznějších měst. Ale skutečné míněni lidí neznáme, stejně jako ostatní obyvatelstvo planety.“

„V tom případě…,“ začala Fai.

„Musí existovat druhá síť,“ pokračovala Čedi. „Tam vysílají pravdivé informace. Vládci se nedívají na zfalšovanou skutečnost. To by bylo pro vedení nejen bez užitku, ale i nebezpečné.“

„A vy se chcete napojit na druhou síť?“ zeptala se Olla Dez. „Máte tušeni o jejích parametrech?“

„Vzpomínáte si, jak jsme chytali noční hlášení z observatoří?“

Olla se sklonila nad přístrojem vlnového rozsahu. Střelky indikátorů ožily a prohledávaly vysílací kanály.

Fai i Čedi napjatě hleděly na slepou obrazovku, na níž se míhaly rozmazané obrysy nebo výrazné čáry. Po několika minutách se ozval hlasitý hovor, a zároveň se na obrazovce objevila prostorná místnost, zaplněná řadami stolů s rozloženými tabulkami a nákresy. V pozadí seděli v hloučku muži v rudohnědých a tmavošedých oblecích, naprosto nepodobní lidem, které člověk potkával na ulicích. Byli i mnohem starší než výstřední mládež.

„Nechápu tu paniku,“ řekl jeden z jejich středu. „Měli bychom hvězdolet přijmout. Když si jen pomyslím, co všechno bychom se od nich dověděli — Jsou to rozhodně lidé s vyšší kulturou, a ke všemu nám tak podobní…“

„O to právě jde,“ přerušil ho jiný.

,,Ale co by pak bylo s mýtem o Bílých Hvězdách?“

„Kdo ho teď potřebuje?“ zachmuřil se zlostně první muž.

„Ti, co donekonečna mluví o neotřesitelných pravdách knih, dopravených k nám z Bílých Hvězd. Ale jestli pocházíme z planety těch cizinců a všechno se tam tak změnilo, pak…“

„Dost! Čtyřka má oči a uši všude,“ skočil mu do řeči první. „Raději mlčme.“

Jako na znamení se lidé rozešli na svá místa u stolů.

Oko telekamery se přeneslo do laboratoře, vybavené soustavou přístrojů a stěnou se sítěnými klíckami, v nichž se hemžilo něco živého. Postávali tu starší lidé ve žlutých pláštích a také hovořili o pozemském hvězdoletu.

„Neuvěřitelné se nakonec uskutečnilo,“ řekla žena s legračními cůpky, jaké na Zemi nosily jen mladé dívky.

„Celá tisíciletí jsme popírali, že kolem nás existuje rozumný život s vysokou kulturou, nebo jsme to považovali za Největší vzácnost. Ve Století Moudrého Zákazu přiletěl jeden hvězdolet, ale teď se objevil další, a ke všemu s našimi přímými příbuznými. Jak bychom ho mohli nepřijmout?“

„Psst,“ naznačil ji úplně pozemským gestem starý sehnutý Tormanťan, aby mlčela. „Tam,“ a ukázal prstem nahoru, „se ještě nevyjádřili.“

A znovu se lidé rozešli jako na nevyslovený rozkaz.

Pohled kamery se přemístil do vysokého sálu s obrovskými sloupovitými stroji, kotly a rourami. Náhle všechno zmizelo.

Tmavě modré oko přijímače zhaslo, nazelenalý svit ozářil okno filtrátoru a bylo slyšet trhanou tormanťanskou řeč. Astronauti, kteří se zdrželi v jídelně, rychle pospíšili k pozorovatelům.

Tmavá obrazovka znovu zazářila. V těsné kabině, připomínající obyčejný automatický televideofon, seděl starší Tormanťan v modrém oděvu. Začal mluvit do malého mikrofonu a snažil se vysvětlit Pozemšťanům parametry zvláštní linky. Olla Dez okamžitě připojila předem nařízený televideofon Temného Plamene. Tormanťan sebou trhl a znehybněl údivem, když na své obrazovce spatřil posádku hvězdoletu.