Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Naše demogramy nepotvrzují obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypočítali Cefeané,“ řekla náhle Fai. „Rozcházíme se s nimi o celý řádový stupeň.“

„To je dost nepravděpodobné,“ potřásl hlavou Grif Rift.

„Ve všem ostatním se Cefeané projevili jako výborní planetografové. Buď je to omyl, nebo…“

„...prudký pokles počtu obyvatel,“ dokončila za něj Rodis.

„Možné to je. Ale pak se tu udála katastrofa, a my jsme přece nic zvláštního nezpozorovali.“

„Nemusí jít nutně o katastrofu,“ namítla Tivisa Henako.

„Od doby, kdy tu byli Cefeané, uběhlo víc než dvě stě padesát let. Dejme tomu, že průměrný lidský věk na počátku éry Sjednoceného Světa byl sedmdesát let. Za čtyřnásobek této doby se počet obyvatel na Tormansu mohl snížit ještě víc, nebo naopak, z čistě vnitřních důvodů mohl vzrůst.“

„Pokud jde o mne, myslím, že vnitřní příčiny jsou nejhorším druhem katastrofy,“ řekla Čedi. „Planeta J n- J ach se mi podle svých televizních přenosů zatím vůbec nelíbí.“

Jako na potvrzení Čediných slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodická hudba, přerušovaná občas disonančnírni údery a výkřiky. Před Pozemšťany se objevila náhorní planina pokrytá něčím, co vypadalo jako zahnědlé sklo. Přes plošinu vedla sklovitá cestička ke schodišti ze stejného materiálu. Výběžek, ozdobený vysokými vázami a masívními sloupy, vedl ke skleněné budově, jiskřící v rudém slunci. Lehký fronton byl podpírán nízkými sloupy s bizarními pilastry ze světle žlutého kovu. Ze dvou černých číší před vchodem stoupal lehký dým.

Po skelné pěšině se pohyboval zástup mladých lidí, kteří tloukli krátkými paličkami do zvonících a dunících disků.

Někteří měli přes rameno řemínky s malými zlatě rudými krabičkami, naladěnými na hudbu, kterou by Pozemšťané přirovnali k bledě modrému spektru. Až dosud slyšeli na Tormansu jen hudbu rudé a žluté tonality. Televizní kamera najela blíž a vydělila ze zástupu dvě dvojice, pohlížející na své spolupoutníky a přes ně na město se zvláštní směsicí strachu i odvahy. Všichni čtyři lidé měli na sobě stejné jasně žluté řízy, pomalované stočenými černými hady s rozevřenými čelistmi.

Každý muž podal ruku své společnici. Pohybovali se bez přestání bokem ke schodišti a náhle začali zpívat, či spíše pronikavě kvílet. Ječivý nápěv strhl i ostatní lidi v zástupu.

Čedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, které z členů posádky nejlépe ovládaly jazyk Tormanťanů, se pozorně zaposlouchaly. Cvakl speciální filtr zvukového záznamu, modulující rychlou nesrozumitelnou řeč.

„Opěvují předčasnou smrt jako hlavní povinnost člověka ke společnosti!“ vyhrkla Tivisa.

Fai se mlčky naklonila k obrazovce, jak to dělala vždy, když uviděla něco překvapujícího. Čedi Daan s dlaněmi na obličeji opakovala chvatně překlad písně, jejíž melodie se Pozemšťanům zpočátku líbila:

„Nejvyšší moudrost je zemřít v rozkvětu zdraví a síly, vyhnout se smutku stáří a nezbytným trápením v žití…

Tak se odchází do teplé noci z přátelských schůzek, tak se odchází po noci lásky do svěžího jitra, když se uzavřou tiše brány kvetoucích sadů…

… Mocní mužové jdou a přibouchávají už dveře.

Poslední úder se rozléhá v mračném podzemí časů, které skrývají lidský zrod stejně tak jako zánik…“

Čedi přestala překládat, podívala se udiveně na Rodis a dodala:

„Oni zpívají, že povinnost zemřít nastává ve dvacátém šestém roce života! Ty čtyři mladé lidi vyprovázejí do Chrámu Sladké Smrti.“

„Jak může existovat taková společnost!“ vykřikla Olla hněvivě, proti zásadám slušného chování.

„Při složitém způsobu života a obrovském množství informací je Pozemšťan dítětem až do Herkulových činů. A mládí trvá pak dalších dvacet let. Teprve ve čtyřiceti je u nás člověk dospělý. Pak máme před sebou sedmdesát let života plného energie, tvůrčí práce a životního poznání. V minulých dobách se člověk pokládal za starého ve čtyřiceti letech. — Já už bych byla stařena,“ řekla Rodis.

„Člověk umíral, aniž se dozvěděl něco o mnohotvárnosti a kráse světa!“ ozval se zasmušile Vir Norin. „Ale ve starověku, kdy devadesát procent lidí neumělo dokonce ani číst, nebyl to žádný div. Dlouhý život byl na obtíž. Říkalo se tehdy, že kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Ale na Tormansu existuje vysoká technická civilizace. Jak mohou kácet stromy, které ještě nevydaly plody? To je nesmysl a záhuba!“

„Podle mého názoru má příšerný obyčej předčasné smrti přímý vztah k přelidněnosti planety a k vyčerpání přirozených zdrojů,“ namítla Rodis.

„Chápu,“ řekla Čedi, „předčasná smrt není pro všechny!“

„Ano, ti, kdo řídí technický pokrok, mohou žít déle, nemluvě o vedoucí špičce. Umírat musí jen lidé, kteří nemohou dát společnosti nic kromě své fyzické práce, čili ti, kdo nejsou schopni získat vysoké vzdělání.“

V televideofonu na hvězdoletu zahřměla náhle pronikavá, divoká hudba, vystřídaná po chvíli pochodovým rytmem.

Vřeštivé zvuky neznámých nástrojů přehlušovaly sotva slyšitelnou nit melodie. Začínal film.

Prostorami stepí porostlých vysokou trávou vlekly se neforemné povozy, které táhli rohatí čtvernožci, podobní pozemským přežvýkavcům, něco mezi antilopami a býky.

Na dlouhonohých zvířatech, připomínajících jeleny, pádili do černa opálení Tormanťané, oháněli se divoce sekyrami nebo nástroji na způsob pravěkých střelných zbraní a neohroženě odráželi útoky celého stáda plazivých dravců na krátkých tlapách nebo shluky hrozných hadů s vysokými, po stranách zploštělými lebkami. Jindy zase stejní jezdci napadali karavany vozů a ostřelovali je v plném trysku. Při přestřelkách hynuli útočníci i napadené oběti, někdy také všichni společně.

Pozemšťanům bylo jasné, že vidí film o migraci na planetě.

Záhadou však zůstávalo, kdo jsou útočníci. Rozhodně to nebyli prvotní obyvatelé, protože se v ničem nelišili od přesídlenců.

Filmů, představení a scén o hrdinské minulosti a dobývání nové planety viděla posádka Temného Plamene celé spousty. Nelítostné rvačky, honičky a vraždy se střídaly s neobyčejně plochými výjevy a scénami z oblasti citového života. Podobná témata se opakovala v nejrozličnějších variacích a posádka jich měla brzy až po krk. Ale přece jen lidé zůstávali u obrazovek, aby zhlédli kus nefalšované kroniky z pravěkých dob. Ze starých úryvků vystupovala tvář přirozeného a bohatého života na planetě, než se jí dotkla ruka člověka. Stejně, snad jen s bohatšími živočišnými a rostlinnými formami, vypadala Země v předhistorických dobách.

Na Tormansu zpočátku převládaly stepi nad lesními porosty.

Příroda tu nezplodila zvířecí giganty, jako byli sloni, nosorožci či žirafy na Zemi. Největší mezi suchozemskými čtvernožci byly rohaté druhy velikosti průměrného pozemského býka, nyní už vyhynulé. Na rozsáhlých stepích se kdysi proháněla obrovská stáda, v mělkých mořích, proteplených paprsky rudého slunce, se ve spleti vodního rostlinstva hemžily ryby, až neuvěřitelně podobné zemským.

Na vyvýšeninách rovníkového pobřeží rostly v minulosti stromy, které dosahovaly rozměrů na Zemi nemyslitelných.