Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Že by šlo o skleníkový efekt?“ zeptal se Sol Sajin.

„Klima je tu vcelku mírné a stejnoměrné. Rovník Tormansu má ve srovnání se Zemi polohu, vertikály’, to znamená kolmou k rovině ekliptiky, a osa jeho rotace se kryje s křivkou oběžné dráhy…“

„Nedostatek vody může všechny tyhle výpočty zmařit,“

vmísil se do hovoru Grif Rift, když si prohlédl sondáž povrchových křivek. „Plocha oceánů činí padesát pět procent, ale největší proláklina má hloubku pouze jeden až dva kilometry.“

„To samo o sobě ještě nic neříká o nedostatku vláhy,“

řekl Tor Lik. „Budeme sledovat cyklus vypařování, nasycenosti vodními parami i rozložení větrných proudů. Velké zásoby ledu na pólech se při podobném klimatu nedají očekávat, a taky je ani nevidíme. Neexistují tu ani polární fronty, ani silné přemisťování vzdušných mas.“

Lidé pokračovali v práci u přístrojů a čas od času vyhlédli vizuální šachtou, kterou upravil Gen Atal. Pronikala tlustými stěnami hvězdoletu, končila širokým oknem z průzračné ytriové keramiky a zvláštní soustava zrcadel dovolovala pozorovat planetu pouhým okem. Tormans v hloubce se téměř neznatelně pohyboval. Temný Plamen obíhal planetu ve výšce dvacet dva tisíc kilometrů o něco pomaleji, aby se dal pohodlně sledovat její povrch. Oblačný příkrov měl nad rovníkem široké průrvy. Mezi nimi probleskovala olověně šedá moře, rudohnědé plochy připomínající step nebo lesy, žluté hřbety a masívy rozrušených nízkých pohoří. Pozorovatelé postupně přivykali vzhledu planety a rozpoznávali na snímcích stále více podrobností.

Tormans byl skoro stejně velký jako Země a měl s ní i mnoho jiných společných rysů. Ale značně se od ní lišil uspořádáním svého povrchu. Moře zaujímala širokou oblast kolem rovníku, zatímco pevniny byly posunuty k pólům a tvořily po obou stranách obrovité pásy, rozčleněné do čtyř bloků. Jednotlivé části byly od sebe odděleny meridiálními pruhy moří a jejich základny se směrem k pólům zužovaly. Z velké výšky vyvolával povrch planety dojem symetričnosti, v naprostém kontrastu k rozeklaným obrysům pozemských souší a moří. Mohutné řeky tekly většinou od pólu k rovníku a ústily do rovníkového oceánu nebo jeho zálivů. Tu a tam bylo vidět klíny vyprahlé půdy, zřejmě pouště.

„Co tomu říká planetolog?“ zamžoural po svém zvyku Sol Sajin. „Zvláštní planeta, ne?“

„Nic neobyčejného!“ odpověděl vážně Tor Lik. „Je starší než Země, ale má větší rotaci. Polární undulace pevnin tu probíhala zřejmě rychleji a pokročila dál než u nás.

Symetričnost, lépe řečeno vzájemná podobnost obou polokoulí, je pouze náhodný jev. Nitro Tormansu ve srovnání s pozemským je patrně mnohem klidnější, povrchové zdvihy ani poklesy nejsou příliš výrazné, tektonická činnost slabší, sopek málo, nebo vůbec žádné. To všechno je zákonité, zvláštní je jiná věc…“

„Množství kysličníku uhličitého při vysokém obsahu kyslíku,“ vpadl do řeči Grif Rift.

„Tormanťané zužitkovali příliš mnoho přirozeného paliva.

Bude se nám tu špatně dýchat, musíme se vyhýbat hlubokým proláklinám. Zato ale moře, nasycená kysličníkem uhličitým, budou čirá jako v prvotních geologických epochách na Zemi...samozřejmě s vápenitými usazeninami na dně. Tohle všechno ale neodpovídá počtu obyvatelstva, zjištěného Cefeany před dvěma sty padesáti lety.“

„Je tu i mnoho rozporů mezi uspořádáním povrchu planety a rozmístěním obyvatel,“ souhlasil Grif. „Možná že je zbytečné snažit se jim přijít na kloub, pokud se nespustíme na nízký oběh. Když nemají umělé družice, riskujeme jen, že nás Tormanťané objeví, ale nikdo nám nemůže bránit obletět planetu v libovolné výšce.“

„Tím spíš, že všechno potřebné jsme zjistili už při prvním obletu,“ přitakal horlivě Tor Lik.

„Čedi s Fai dosud pracují. Naší lingvistce se podařilo získat dostatečně dlouhé texty, z nichž se dá Amatovou metodou rozluštit struktura jazyka. Fai Rodis žádá, až se přiblížíme k planetě a budeme sledovat její televizní přenosy, abychom už ovládali řeč Tormanťanů.“

Netrvalo dlouho a Temný Plamen sklouzl nepozorovaně na orbitu ve výšce necelého poloměru planety, a aby zbytečně neplýtval energii, zvýšil relativní rychlost.

Čedi a Fai rozvěsily v kruhovém sále hypnotické tabulky s texty v tormanťanském jazyce a každý člen posádky, jakmile skončil svou bezodkladnou práci, přicházel sem, hloubal nad lingvistickými schématy, odposlouchával a současně si podvědomě zafixovával v paměti zvuk a smysl cizí řeči. Jazyk na Tormansu, stejně jako na Zemi, byl celoplanetární, ale zbytky rozdílných dialektů se zachovaly na obou polokoulích, jež tormanští vědci dělili na Přední a Zadní, jinak také na polokoule Života a Smrti. Ale posádka Temného Plamene, analogicky k poměrům na Zemi, označovala přední část planety, natočenou ve směru rotace, jako polokouli Severní, zadní pak jako Jižní.

Jazyk Tormanťanů nebyl zvlášť obtížný, ale kladl vysoké nároky na výslovnost, protože mnohá slova měnila při rozdílné intonaci svůj význam. Největší potíže s ním měl Grif Rift. A když se Čedi zmínila, že Fai Rodis hodlá ze zápisů paměťových strojů zkoumat tormanťanské písmo, nastalo všeobecné pobouření.

„Ke všemu ještě písmo!“ povzdechl si komicky Vir Norin.

„Jak dlouho tu ještě budeme poletovat?“

„Dlouho ne,“ utěšila ho Čedi. „Teď už to bude zajímavější.

Olla právě začala zachycovat televizní přenosy. Nejpozději zítra uvidíme život na Tormansu.“

A uviděli. Tormanťanská televize sice ani v nejmenším nedosahovala eidoplastické techniky Země, ale obraz byl jasný, s dobrou barevnou škálou.

Posádka Temného Plamene, s výjimkou těch, kdo měli službu, vysedávala celé hodiny před ohromnou stereoobrazovkou a pozorovala cizí život. Obyvatelé planety byli tak podobní Pozemšťanům, že už nikdo nepochyboval o tom, kde před několika tisíci lety našly útočiště tři pozemské hvězdolety. Lidí ze Země se zmocnil zvláštní pocit. Jako by přihlíželi masovým představením na různá historická témata, v nichž sami účinkovali. Gigantická města, řídce rozsetá po planetě, připomínala obrovské násosky vsakující do sebe podstatnou část obyvatelstva. Uvnitř žili Tormanťané v těsných mrakodrapech, v podzemních labyrintech probíhala každodenní technická práce. Každé město bylo vroubeno neduživými lesními porosty, do nichž si v širokých pásech razilo cestu jako mohutnými chapadly až k rozlehlým polím, kde se v ohromných množstvích pěstovaly zvláštní kultury, připomínající pozemské brambory a sojové boby. Největší města se rozkládala nedaleko od pobřeží rovníkového oceánu, v deltách řek, jejichž kamenné podloží skýtalo oporu velkým budovám. Daleko od řek a obhospodařovaných polí se táhly nekonečné travnaté stepi s řídkými křovisky.

Bylo překvapující, že v zemědělských pásmech chyběly trvalé osady. Všude bylo vidět jen dlouhé nízké a nevzhledné stavby, jež svou monotónností unavovaly zrak.

Vyskytovaly se jak na Přední, tak i na Zadní polokouli, kolem větších měst a menších sídlišť. V prachu se pohybovaly těžké stroje, obdělávaly půdu nebo sklízely úrodu, a stejně těžkopádná vozidla se proháněla po hladkých a širokých cestách.

Hodinu za hodinou sledovali obyvatelé Země život na vzdálené planetě, ohromeni spoustou prvních dojmů. Čas od času někteří členové posádky vstali a odešli za lehkou přepážku v sále, kde se podávalo jídlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkám, aby nezmeškali ani jedinou hodinu z televizních přenosů na Tormansu. Planeta se vlastně v tormanťanské řeči jmenovala Jan-Jach. Ale do povědomí Pozemšťanů jméno Tormans proniklo už natolik, že ho používali i nadále. Poznali i hlavní město planety, které v jazyce Země znamenalo Střed Moudrosti.