Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Velitelovy výstřední myšlenky přijímala posádka lodi jako nezvratné pravdy. Setkání dvou nezávisle na sobě vzniklých civilizací muselo podle velitelova názoru nevyhnutelně vést k porobení jedné z nich a k vítězství té, která má mohutnější zbraně. Setkání v kosmu znamenalo buď obchod, nebo válku. Autora nic jiného nenapadlo.

Brzy se vysvětlilo, že se cizinci velmi podobají lidem, třebaže vidí jen v infračerveném světle a mluví mezi sebou pomocí rádiových vln; nicméně lidé jejich jazyk brzy rozluštili a pochopili jejich myšlenky. Velitel cizího hvězdoletu měl stejně chabé sociální znalosti jako lidé ze Země. Lámal si hlavu úkolem, jak se dostat z osudového postavení živ, aby přitom nemusel ničit pozemskou loď.

Bylo nebezpečí, že dlouho očekávaná velkolepá událost — první setkání představitelů různých lidstev — skončí strašlivým neštěstím. Lodi visely v prostoru ve vzdálenosti asi sedmi set mil od sebe a již přes čtrnáct dnů vedly vyjednávání prostřednictvím robota — sférického člunu.

Oba velitelé se navzájem ubezpečovali o mírumilovnosti a současně jedním dechem tvrdili, že nemohou ničemu věřit. Situace by byla bezvýchodná, nebýt hlavního hrdiny povídky, mladého astrofyzika. Ten ukryl pod oblek bomby strašné ničivé síly a společně s velitelem šel na návštěvu na cizí hvězdolet. Položili ultimátum — vyměnit si lodě. Posádka černého hvězdoletu měla přejít na pozemskou, pozemšťané na cizí. Předem ovšem zneškodnili všechna děla na ničení meteoritů. Měli se naučit zacházet s různými systémy a přenést všechen majetek. Zatím měli oba hrdinové zůstat na cizím hvězdoletu, aby v případě jakéhokoli podvodu okamžitě loď zničili výbuchem. Velitel cizí lodi ultimátum přijal. Výměna lodí a jejich zneškodnění proběhly úspěšně. Černý hvězdolet s lidmi a pozemská loď s cizinci se rychle vzdálily od místa setkání a zmizely v slabě světélkující plynné mlhovině.

Knihovnu naplnil hluk hlasů. Již během čtení bylo na některých mladých astronautech pozorovat příznaky netrpělivosti, nesouhlasu a nepřemožitelné přání něco namítat. Teď se dali do řeči a jen stěží se vyhýbali takové nesmírné neslušnosti, za jakou byl považován pokus skočit spolubesedníkovi do řeči. Všichni se obraceli na velitele, jako by on byl odpovědný za starou povídku, kterou vytáhl ze zapomnění.

Většinou mluvili o tom, že si doba děje a psychologie hrdinů vyloženě odporují. Dokázal-li se hvězdolet vzdálit od Země na vzdálenost čtyř tisíc světelných roků za pouhé tři měsíce, pak to znamená, že se děj povídky odehrává ještě později, než je dnešní současnost. Dosud ještě nikdo nedosáhl takových hlubin kosmu… Ale myšlenky a jednání pozemšťanů se v povídce ničím neliší od způsobů obvyklých před mnoha staletími, v době kapitalismu. Mnoho tam bylo i vyloženě technických chyb, jako například nemožnost tak rychlého zastavení hvězdoletů nebo vzájemný styk cizích myslících bytostí pomocí rádiových vln. Měla-li jejich planeta, jak se říkalo v povídce, atmosféru přibližně stejně hustou, jako je atmosféra zemská, muselo nevyhnutelně dojít k vyvinutí sluchu podobného sluchu lidskému. K tomu je totiž třeba mnohem menšího vynaložení energie než k výrobě rádiových vln nebo ke styku pomocí biotoků. Nepravděpodobné je i to, jak rychle došlo k rozšifrování jazyka cizinců, a to tak přesně, že mohl být zakódován do překladatelského stroje.

Tej Eron poznamenal, jak chabé představy o vesmíru jsou v povídce vylíčeny, což je tím překvapivější, že velký vědec dávných dob Ciolkovskij již několik desítek let předtím, než byla tato povídka napsána, upozorňoval lidstvo, že je kosmos uspořádán mnohem složitěji, než předpokládáme. Přes výsledky práce dialektických myslitelů se někteří vědci domnívali, že již stojí takřka u hranic poznání.

Uplynula staletí, množství objevů nekonečně zpestřilo naši představu o vzájemné závislosti jevů, a tím jako by oddálilo a zpomalilo poznávání kosmu. Zároveň našla věda obrovské množství oklikových cest k řešení složitých problémů a technických úkolů. Příkladem, takových oklik bylo vytvoření pulsačních kosmických lodí, které jako by se pohybovaly mimo obvyklé zákony pohybu. Právě v tomto překonávání zdánlivých slepých uliček matematické logiky spočívala síla budoucnosti. Ale autor „Prvního kontaktu“ ani nepocítil nekonečnost poznání, ukrytou za prostými poučkami velkých dialektiků jeho doby.

„Nikdo si nevšiml ještě jiné okolnosti,“ promluvil najednou mlčenlivý Jas Tin.

„Povídka je napsána v angličtině. Všechna jména, přezdívky a humorné výrazy jsou ponechány v angličtině. To není jen tak! Já jsem lingvista amatér a studoval jsem proces, jak vznikal první celosvětový jazyk. Angličtina byla v minulosti jedním z nejrozšířenějších jazyků. Spisovatel jako v kapce vody zobrazil hloupou víru v neochvějnost, lépe řečeno, nekonečnou trvalost společenských forem. Vleklý vývoj antického otrokářského světa nebo epochy feudalismu a nucená trpělivost starých národů byly mylně vykládány jako stabilita všech forem společenských vztahů vůbec — jazyků, náboženství a konečně i posledního společenského zřízení založeného na živelnosti — kapitalismu. Nebezpečná společenská nerovnováha konce kapitalismu byla pokládána za nezměnitelnou. Již tehdy byla angličtina archaickým přežitkem, protože v ní prakticky existovaly dva jazyky — psaný a fonetický. Ty se vůbec nehodí pro překladatelské stroje. Je zvláštní, že si autor nevšiml, jak se jazyk mění tím více a tím rychleji, čím rychleji probíhají změny lidských vztahů a představ o světě!

Ukázalo se, že polozapomenutý dávný jazyk sanskrt je uspořádán nejlogičtěji, a tak se stal základem zprostředkovatelského jazyka pro překladatelské stroje. Neuplynulo mnoho času a ze zprostředkovatelského jazyka se vyvinul první celosvětový jazyk naší planety. Ovšem od těch dob se ještě hodně měnil. Západní jazyky neměly dlouhého trvání. A ještě kratší dobu žila jména lidí, převzatá z náboženských legend nebo zcela starých a dávno zaniklých jazyků.“

„Jas Tin uhodil hřebík na hlavičku,“ vmísil se do rozhovoru Mut Ang. „Horší než vědecká neznalost nebo nesprávná metodika je zkostnatělost, houževnaté hájení oněch forem společenského pořádku, které zcela zřejmě nenacházely oprávnění ani v očích jejich současníků. Základem této zkostnatělosti, pomineme-li méně časté případy prosté nevědomosti, byl pochopitelně osobní zájem na uchování toho společenského zřízení, při němž se těmto obráncům žilo lépe než většině ostatních lidí. Co bylo pak těmto lidem do lidstva, do osudů celé planety, jejích energetických zásob a zdraví jejích obyvatel?

Nerozumné využívání palivových nerostů a dřeva, vyplundrování řek a půdy, smrtelně nebezpečné pokusy vyrobit vražedné druhy atomových zbraní — to všechno dohromady určovalo činnost a světový názor těch, kdož se snažili za každou cenu udržet to, co dožilo svůj věk a odcházelo do minulosti, a přitom působili útrapy a vzbuzovali strach u většiny lidí. Právě zde se rodilo a klíčilo jedovaté sémě výjimečných privilegií, výmysly o nadřazenosti jedné skupiny, třídy nebo rasy lidí nad ostatními, ospravedlňování násilí a války — všechno to, co v dávných dobách lidé pojmenovali fašismem.