Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Privilegovaná vrstva bude nevyhnutelně brzdit vývoj a snažit se, aby pro ni všechno zůstalo postaru, kdežto ponížená část společnosti povede boj proti tomuto brždění a za vlastní privilegia. Čím silnější byl tlak privilegované skupiny, tím silnější byl odpor, ostřejší formy boje, rozvíjela se oboustranná krutost a upadal tedy morální stav lidí. Přeneste to z boje tříd v jedné zemi na boj privilegovaných a utiskovaných zemí mezi sebou. Vzpomeňte z historie na boj mezi zeměmi nové, socialistické společnosti a pochopíte, proč se zrodila válečná ideologie, propaganda nevyhnutelnosti válek, jejich věčnosti a rozšíření do kosmu. V tom vidím hlavní zárodek všeho zla, toho hada, kterého můžeš jakkoli chovat, stejně tě uštkne, protože neuštknout nemůže. Vzpomeňte si, jak zlým, narudle žlutým světlem zářila hvězda, kolem které jsme letěli k svému cíli.“

„Srdce Hada!“ vykřikla Tajna.

„Srdce Hada! A srdce literatury všech ochránců staré společnosti, kteří propagovali nevyhnutelnost válek a kapitalismu — to je taky srdce jedovatého plaza.“

„Naše obavy jsou tedy dozvuky hadího srdce, které nám zůstaly po předcích,“ řekl vážně a smutně Kari. „Ale já jsem zřejmě hadí člověk z nás všech nejvíc, protože pořád ještě mám obavy… pochybnosti, jak tamty pojmenovat.“

„Kari!“ zvolala Tajna vyčítavě.

Ale Kari umíněně pokračoval:

„Velitel nám hezky povídal o smrtelných krizích vyšších civilizací. Všichni známe zničené planety, kde život vymizel proto, že lidé na nich nezvládli válečné atomové nebezpečí, nevytvořili novou společnost podle vědeckých zákonů a ne-skoncovali navždy s onou vyhlazovací mánií, nedokázali vytrhnout to hadí srdce. Víme, že se naše planeta jen taktak vyhnula podobnému osudu. Kdyby nebyl v Rusku vznikl první socialistický stát, který byl počátkem velkých změn v životě planety, byl by rozkvetl fašismus a s ním vražedné nukleární války. Ale co když oni tam,“ mladý astronavigátor ukázal směrem, odkud měl přiletět cizí hvězdolet, „co když oni ještě nepřekonali onen nebezpečný vrchol?“

„Vyloučeno, Kari,“ odpověděl klidně Mut Ang. „Je možná určitá analogie ve vznikání nejvyšších forem společnosti. Člověk se mohl vyvíjet jen v poměrně stabilních, dlouho existujících příznivých podmínkách okolní přírody. Neznamená to, že nedocházelo k žádným změnám — naopak, změny byly dokonce velmi prudké, ale jen co se týče člověka, nikoli přírody jako celku. Katastrofy, velké otřesy a změny by znemožnily zrod vyšší myslící bytosti. A tak i nejvyšší forma společnosti, která mohla zvítězit nad kosmem, vybudovat hvězdolety, proniknout do bezedných hlubin prostoru, mohla toho všeho dosáhnout jedině po stabilizaci podmínek lidského života na celé planetě a pochopitelně už bez katastrofálních válek kapitalismu. Ba ne, ti, kteří nám, letí vstříc, už také prošli kritickým bodem, také trpěli a hynuli, dokud nevybudovali opravdovou moudrou společnost.“

„Zdá se mi, že existuje jistá živelná moudrost v dějinách civilizací různých planet,“ řekl se zapálenýma očima Tej Eron. „Lidstvo nemůže dobýt kosmu, dokud nedosáhne nejvyšší formy života bez válek, dokud v každém člověku nevypěstuje vysokou odpovědnost za všechny ostatní.“

„Když se lidstvo povzneslo na nejvyšší stupeň komunistické společnosti, nabylo kosmické síly. A mohlo ji získat jedině touto cestou, jiná možnost není!“ vykřikl Kari.

„A není ani pro žádné jiné lidstvo, budeme-li tímto slovem označovat nejvyšší formy organizovaného, myslícího života.“

„My a naše lodi — jsme rukama pozemského lidstva, nataženýma po hvězdách,“ řekl vážně Mut Ang.

„A ty ruce jsou čisté! Ale není možné, aby to bylo jen naší vlastností. Brzy se dotkneme ruky stejně čisté a stejně silné!“

Mladí lidé už se nedokázali ovládnout a přijali velitelův závěr s nadšenými výkřiky. Dokonce i ti starší, kteří již dovedli své city držet mužně na uzdě, obklopili Mut Anga s neskrývaným vzrušením.

Kdesi vpředu, stále ještě v nesmírné vzdálenosti, letěla vstříc loď z planety jakési cizí a vzdálené hvězdy. A pozemšťané poprvé za miliardy let vývoje života na své planetě měli přijít do styku s jinými… rovněž lidmi. Není divu, že astronauti, ať se jakkoli snažili ovládat, prožívali horečné vzrušení. Odejít odpočívat nebo zůstat o samotě v dychtivém, netrpělivém očekávání — to se zdálo prostě nemožné. Ale Mut Ang vypočítal, kdy se mají lodi setkat, a nařídil Svet Simovi, aby všem rozdal uklidňující léky.

„Musíme se se svými bratry setkat v nejlepší fyzické i duševní kondici,“ odpovídal neústupně na všechny protesty. „Ceká nás ještě veliká práce — budeme jim muset porozumět a dokázat jim říci všechno o sobě. Převzít jejich znalosti a dát jim naše!“ Mut Ang svraštil obočí. „Ještě nikdy jsem neměl takový strach, že nic neumím, že nejsem kompetentní…“ Nepokoj změnil velitelův obvykle klidný obličej k nepoznání, prsty zaťatých rukou mu zbělely.

Snad teprve nyní astronauti pochopili, jakou odpovědnost kladlo na každého toto nebývalé setkání. Bez odmluv si vzali prášky a rozešli se.

Mut Ang ponechal ve službě jen Kariho, pak trochu zaváhal, přejel pohledem silnou postavu Tej Erona a pohybem ruky ho rovněž zavolal na řídicí stanoviště. S unaveným povzdychnutím se natáhl v křesle, sklonil hlavu a přikryl si tvář rukama.

Tej a Kari mlčeli, nechtěli rušit velitelovy úvahy. Hvězdolet letěl na kosmické poměry velmi pomalu, rychlostí dvě stě tisíc kilometrů za hodinu. Roboty řídící loď ji udržovaly v přesně vypočítaném zpátečním směru. Už bylo na čase, aby se objevil paprsek lokátoru cizí lodi. A že se tak dosud nestalo, vzbuzovalo v Tej Eronovi stále větší znepokojení.

Mut Ang se vzpřímil. Na jeho rtech se objevil veselý, a přece trochu posmutnělý úsměv, který všichni členové posádky tak dobře znali.

Tej se zamračil, dívaje se upřeně do neproniknutelné černě přední obrazovky. Zdálo se mu, že je velitelova písnička v tak vážné chvíli nevhodná. Ale Kari se přidal s refrénem, který měl ještě veselejší melodii, a šibalsky zašilhal po zachmuřeném pomocníkovi.

„Zkuste zamávat naším reflektorem, Kari,“ přerušil najednou zpěv Mut Ang. „Dva stupně na každou stranu a potom vertikálně.“

Tej se začervenal — jeho takové jednoduché opatření nenapadlo a veliteli ještě v duchu vyčítal zpívání!

Uplynuly další dvě hodiny. Kari si představoval, jak paprsek jejich lokátoru tam vpředu, v kolosální dálce, klouzá vlevo, vpravo, nahoru a dolů a při každém vzmachu prolétne statisíce kilometrů černé prázdnoty. Takové mávání signálního „šátku“ překonávalo i nejbujnější fantazii starých pozemských pohádek o obrech.

Tej Eron se pohroužil do strnulé meditace. Myšlenky se mu vybavovaly pomalu a nevzbuzovaly žádné pocity. Tej vzpomínal, jak ho po odletu ze Země neopouštěl pocit podivného osamění.

Takové pocity měl jistě člověk v prvobytném životě — pocit naprosté nepřináležitosti, žádné závazky a žádné starosti o budoucnost. Podobné pocity se možná objevovaly u lidí v dobách velkých neštěstí, válek nebo sociálních otřesů. Tej Eronovi všechna minulost, všechno, co na Zemi opustil, uplynulo navždy a nenávratně; neznámá budoucnost je oddělena propastí stovek let a za ní čeká jen něco zcela nového. Proto také žádné plány, programy, pocity a požadavky na to, co přijde… Jen jedno: přinést tam vědomosti získané v kosmu, vyrvané z jeho hlubin. Kupředu, jenom kupředu! A tu se stalo něco, co zastínilo i očekávání nové Země i starosti velitelova pomocníka.