Ivan Jefremov - Cor Serpentis

A nakonec — lidé se nezdrželi radostných výkřiků — nejprve u jedné, pak u druhé, třetí, čtvrté a páté hvězdy se na obrazovce objevily zvětšené kroužky, v nichž se roztočily planety.

Obraz neohrabaného, bachratého hvězdoletu vystřídal celý houf jiných, půvabnějších lodí. Na oválných plošinách, spuštěných pod trupem, stály ve svých skafandrech bytosti — bezpochyby lidé. Obrazy planet a lodí byly označeny znakem atomu s osmi elektrony — kyslíku. Avšak hvězdo-lety na schématu byly spojeny jen se dvěma ze zobrazených planet: s jednou, která byla umístěna blízko velkého červeného slunce, a s druhou, obíhající kolem jasné nazlátlé hvězdy spektrální třídy F. Zřejmě život na planetách zbývajících tříd hvězd, i když rovněž kyslíkový, nedosáhl ještě tak vysoké úrovně, která by umožňovala vyplout do kosmu, nebo se tam myslící bytosti ještě vůbec neobjevily.

To se pozemšťanům objasnit nepodařilo. Ale měli v rukou nesmírně cenné údaje o cestách vedoucích k těmto obydleným světům, vzdáleným mnoho set parseků od místa setkání „Telluru“ s bílým hvězdoletem.

Bylo nutno se rozloučit.

Posádky obou hvězdoletů se shromáždily po obou stranách průhledné stěny. Bledě bronzoví lidé ze Země a šedokožci z fluórové planety, jejíž název zůstal pozemšťanům utajen. Vyměňovali si vlídná a smutná gesta, úsměvy a oboustranně srozumitelné pohledy chytrých, pozorných očí.

Lidí z „Telluru“ se zmocnil nebývalý tíživý smutek. Dokonce ani odlet ze Země s vědomím, že se vrátí za sedm set let, nepřipadal tak nenahraditelnou ztrátou! Nebylo možno smířit se s myšlenkou, že ještě několik minut — a tito krásní, podivní a dobří lidé navždy zmizí v kosmických propastech ve svém osamělém a beznadějném hledání spřízněného myslícího života.

Snad teprve nyní pochopili astronauti plně, celou svou bytostí, že nejdůležitější ve všem hledání, snahách a boji je člověk. Pro každou civilizaci, pro kteroukoli hvězdu v celé Galaxii a v celém nekonečném vesmíru je nejhlavnější člověk, jeho rozum, city, síla, krása, jeho život.

Ve štěstí, uchování a rozvoji člověka je nejpřednější úkol nedozírné budoucnosti po vítězství nad Srdcem Hada, kdy už je odstraněno nesmyslné, hloupé a zločinné plýtvání životní energií, jak bylo obvyklé v nízkých organizačních formách lidské společnosti.

Člověk — to je jediná síla v kosmu, schopná jednat rozumně a přes nejobludnější překážky kráčet za cílevědomým a všestranným předěláním světa, čili ke kráse uvědomělého a mohutného života, naplněného bohatými a silnými city…

Velitel cizinců učinil nějaké znamení. A tu se mladá žena, která předváděla krásu obyvatel fluórové planety, vrhla směrem, kde stála Afra. Zeširoka rozpřáhla ruce a přitiskla se k příčce, jako by chtěla obejmout krasavici ze Země. Afra nedbala, že se jí po tvářích koulejí slzy, rozběhla se jí vstříc jako chycený ptáček tlukoucí se o sklo. Ale u cizinců zhaslo světlo a zčernalé sklo se stalo temnou propastí, která pohltila všechny vzněty pozemšťanů.

Mut Ang nařídil zapnout pozemské osvětlení, ale chodba na druhé straně přepážky byla prázdná.

„Vnější skupina, obléknout skafandry pro odpojení chodby!“ přerušil smutné mlčení Mut Angův pevný hlas. „Mechanici k motorům, astronavigátor na řídicí stanoviště! Pro všechny — příprava k odletu!“

Lidé se rozešli z chodby. Odnesli přístroje. Jedině Afra, osvětlená mdlým světlem z bočního otvoru lodi, stála bez hnutí, jako by byla spoutána mrazivým chladem mezihvězdných prostorů.

„Afro, zavíráme!“ zavolal na ni Tej Eron odkudsi z hloubi lodi. „Chceme pozorovat jejich odlet.“ Mladá žena se najednou vzpamatovala, vykřikla „Stůjte! Teji, stůjte!“ a rozběhla se za velitelem. Udivený pomocník se nechápavě zarazil, ale Afra se velmi brzy vrátila. Vedle ní běžel Mut Ang.

„Teji, reflektor do chodby! Zavolejte techniky, obrazovku postavit zpátky!“ přikazoval v běhu.

Lidé začali pobíhat jako při havárii. Silný paprsek pronikl do hloubky chodby a zakmital ve stejných intervalech jako paprsek lokátoru v prvním okamžiku setkání lodí. Cizinci přerušili práci a objevili se v chodbě. Pozemšťané rozsvítili modré světlo „430“. Rozechvělá Afra se sklonila nad kreslicí deskou, z níž se její chvatné náčrty přenášely na obrazovku. Dvojité spirálovité řetězce mechanismů dědičnosti musely být vcelku shodné u pozemšťanů i u lidí z fluórové planety. Po nich načrtla Afra diagram výměny látek v lidském organismu, vedoucí rovněž ke shodné přeměně světelné energie hvězdných světelných zdrojů, získané prostřednictvím rostlinstva. Mladá žena pohlédla na nehybné šedé postavy a přeškrtla atom fluóru s jeho devíti elektrony a místo něho znázornila atom kyslíku.

Cizinci sebou trhli. Velitel předstoupil, přiblížil se přímo až k průhledné stěně a zadíval se obrovskýma očima do Afřiných hrubých náčrtků. A najednou pozvedl ruce s propletenými prsty nad čelo a hluboko se sklonil před pozemšťankou. Pochopili to, co se jen náznakově v posledním okamžiku loučení zrodilo Afře v mozku a co jen smutek z loučení donutil, aby vytrysklo na povrch. Afra přemýšlela o změně, o odvážném nahrazení chemických přeměn, které uvádějí v činnost všechen nanejvýš složitý lidský organismus. Působením na mechanismus dědičností nahradit fluórovou výměnu látek výměnou kyslíkovou. Uchovat všechny zvláštnosti, veškerou dědičnost fluórových lidí, ale přinutit jejich těla, aby pracovala na jiném energetickém základě. Tento gigantický úkol byl ještě tak daleko od možnosti svého uskutečnění, že dokonce ani těch sedm století, po které je „Tellur“ odloučen od Země, století nepřetržitého růstu vědeckých úspěchů, sotva asi jeho splnění nějak výrazně přiblíží.

Ale jak nekonečně mnoho může dokázat spojené úsilí obou planet! A připojí-li se k nim i ostatní myslící přátelé… Fluórové lidstvo nezmizí beze stopy jako stín ztracený v hlubinách vesmíru.

Až se lidé z různých planet, z nesčetných hvězd a galaxií spojí v kosmu, a oni se spojí, šedí obyvatelé fluórové planety nebudou vyvrženci jen proto, že je struktura jejich těl tak vzácně neobvyklá.

Nebyl tedy smutek z nevyhnutelného loučení a ztráty přehnaný? Lidé z fluórové planety a lidé ze Země, strukturou svých planet i těl tak nedostupně odlišní, jsou si přece životem velmi podobní a rozumem a znalostmi dokonce velmi blízcí. Afře, která hleděla do velikých šikmých očí velitele bílého hvězdoletu, se zdálo, že tohle všechno v nich přečetla. Nebo to snad byl jen odraz jejích vlastních myšlenek?

Avšak cizinci zřejmě chovali tutéž víru v sílu lidského rozumu, jakou měli i lidé ze Země. Proto také i ona nesmělá jiskřička naděje, kterou pozemšťanka vyjádřila, pro ně znamenala tolik, že jejich pohyby nebyly už jen gestem loučení, ale zřetelně hovořily o příštích setkáních.

Oba hvězdolety se od sebe pomalu vzdalovaly s obavami, aby se navzájem, nepoškodily silou svých pomocných motorů. Bílá loď se o okamžik dříve zahalila oblakem oslepivého plamene, po jehož dohasnutí nebylo vidět nic než temnotu kosmu.

Pak se i „Tellur“ opatrně rozletěl a vstoupil do pulsace, (která jako by byla mostem zkracujícím dříve nepřekonatelnou délku mezihvězdných cest. Lidé byli spolehlivě ukryti v ochranných pouzdrech a neviděli již, jak se zkracují světelná kvanta letící jim vstříc, ani jak v dálce před nimi modrají hvězdy a nabývají stále zřetelnějšího fialového zabarvení. Pak se hvězdolet ponořil do neproniknutelné tmy nulového prostoru, za nímž rozkvétal a čekal kypící a bohatý život Země…