Ivan Jefremov - Cor Serpentis

V krátkých přestávkách na jídlo a na odpočinek diskutovali astronauti o neobyčejné atmosféře planety — vlasti kosmických cestovatelů, s nimiž se setkali.

Koloběh látek, využívající luminiscenční energie světelného zdroje a umožňující životu existovat a shromažďovat energii v boji s rozptylováním energie — entropií, musil se i u cizinců bezpodmínečně řídit všeobecným schématem pozemských změn. Volný aktivní plyn, ať už kyslík, fluór nebo kterýkoli jiný, se mohl v atmosféře nashromáždit jedině v důsledku činnosti rostlin. Živočichové včetně člověka využívali kyslíku nebo fluóru ve spojení s uhlíkem — základním prvkem, z něhož se skládala těla jak rostlin, tak živočichů.

Na cizí planetě musí být fluorovodíkový oceán. Rostliny oné planety štěpily s pomocí luminiscenční energie svého světelného zdroje fluorovodík (stejně jako u nás na Zemi se to děje s vodou), nahromaďovaly uhlovodíky a vylučovaly volný fluór, který smíšený s dusíkem dýchali lidé a ostatní živočichové, získávajíce energii spalováním uhlovodíků ve fluóru. Živočichové a lidé musí vydechovat fluorid uhličitý a fluorovodík.

Taková výměna látek poskytuje jedenapůlkrát více energie než výměna pozemská, jejímž základem je kyslík. Není divu, že umožnila vyvinutí vyššího myslícího života. V dialektické jednotě s tím však velká aktivita fluóru vyžaduje i silnější radiaci světelného zdroje. Aby byla luminiscenční energie schopna rozštěpit molekuly fluorovodíku v rostlinné fotosyntéze, nestačí paprsky žlutozelené jako v případě vody, nýbrž paprsky silnějších kvant, modré a fialové. Světelným zdrojem cizinců je zřejmě modrá hvězda o vysoké teplotě.

„Je v tom rozpor,“ vmísil se do rozhovoru Tej Eron, který se vrátil z dílny. „Fluorovodík se snadno mění v plyn.“

„Ano, při plus dvaceti stupních,“ odpověděl Kari, nahlížeje do příručky.

„A mrzne?“

„Při minus osmdesáti.“

„Jejich planeta tedy musí být studená! To nejde dohromady s tou modrou žhavou hvězdou.“

„Proč by ne,“ namítl Jas Tin. „Může být od světelného zdroje hodně daleko. Oceány mohou být v mírných nebo polárních pásmech planety. Nebo…“

„Takových „nebo“ může asi být ještě hodně,“ řekl Mut Ang. „Ať je tomu jakkoli, hvězdolet z cizí fluórové planety máme před sebou a brzy se dozvíme všechny podrobností jejich života. Důležité je teď něco jiného: fluór je ve vesmíru velmi vzácný. I když poslední výzkumy posunuly fluór co do rozšířenosti ze čtyřicátého místa na osmnácté, přece jen náš kyslík zaujímá celkovým počtem svých atomů ve vesmíru třetí místo, za vodíkem a héliem, a teprve po něm následují dusík a uhlík. Podle jiného systému počítání je kyslíku dvěstětisíckrát víc než fluóru. To může znamenat jen jedno: planet, které jsou bohaté na fluór, je velmi málo a planet s fluórovou atmosférou, to znamená takových, na nichž dlouho existoval rostlinný život obohativší atmosféru volným fluórem, je už zcela nepatrný počet. To je výjimka z pravidla.“

„Teď chápu ten zoufalý posunek kapitána jejich hvězdoletu,“ pronesla zamyšleně Afra Devi. „Hledají sobě podobné a jejich rozčarování bylo velmi silné.“

„A jelikož bylo velmi silné, znamená to, že hledají už dávno a kromě toho se již setkali s myslícím životem.“

„A byl obyčejný, našeho typu, kyslíkový!“ přidala se Afra.

„Mohou být přece i jiné typy atmosféry,“ namítl Tej Eron,

„například chlórová nebo sírová, a taky sirovodíková.“

„Ty nejsou vhodné pro vyšší život!“ vykřikla Afra triumfálně. „Ty všechny uvolňují při výměně látek třikrát až desetkrát méně energie než kyslík, náš silný pozemský živitel kyslík!“

„S výjimkou sírové,“ zabručel Jas Tin, „ta má stejnou energii jako kyslíková.“

„Máte na mysli atmosféru z kysličníku siřičitého a oceán z kapalné síry?“ zeptal se Mut Ang a inženýr přikývl na souhlas.

„Ale v tom případě přece síra nenahrazuje kyslík, ale vodík naší Země,“ zamračila se Afra, „čili nejobvyklejší prvek v kosmu! Asi sotva bude síra, která je ve vesmíru poměrně vzácná, častou náhražkou vodíku. Taková atmosféra by zřejmě byla ještě vzácnějším zjevem než atmosféra fluórová.“

„A jen ve velmi teplých planetách,“ odpověděl Tej, listuje v příručce, „oceán ze síry by byl tekutý jen při teplotě mezi jedním až čtyřmi sty.“

„Mně se zdá, že má Afra pravdu,“ připojil se velitel. „Všechny tyto předpokládané atmosféry jsou příliš velkou vzácností ve srovnání s naší standardní atmosférou z prvků ve vesmíru nejrozšířenějších. To není náhodné.“

„Není,“ souhlasil Jas Tin. „Ale jinak je náhod v nekonečném kosmu mnoho. Vezměte naši ,standardní' Zemi. Na ní a na jejích sousedech — Měsíci, Marsu a Venuši — se vyskytuje hodně hliníku, který je jinak v celém vesmíru poměrně dost vzácný.“

„Ovšem najít opakování takových náhod v tom nekonečnu by trvalo desítky, ne-li stovky tisíciletí,“ řekl Mut Ang zachmuřeně. „Dokonce i s pulsačními hvězdolety. Hledají-li už dávno, naprosto je chápu!“

„Jak je dobře, že se naše atmosféra skládá z nejobvyklejších prvků vesmíru, a čeká nás tedy setkání s velkým množstvím podobných planet,“ řekla Afra.

„Jenže hned napoprvé jsme se setkali s docela jinou,“ ozval se Tej.

Afra se zapálila a už chtěla něco namítnout, když se objevila Tajna, lodní chemička, s hlášením, že průhledný štít je hotov.

„Ale my přece můžeme vstoupit do jejich hvězdoletu prostě v kosmických oblecích, ne?“ otázal se Jas Tin.

„Stejně jako oni do našeho. Pravděpodobně dojde k ne-jedné vzájemné návštěvě, ale při prvními seznamování budeme jenom ukazovat,“ odpověděl velitel.

Astronauti upevnili průhlednou stěnu na konci styčné chodby a bílé postavy cizinců zahájily stejnou práci na své straně. Pak se pozemšťané setkali s cizinci v prázdnu, pomáhajíce si navzájem upevňovat příčky a spojovací článek. Pohlazení po rukávu skafandru nebo po rameni — gesto něžnosti a přátelství — bylo stejně srozumitelné jedněm i druhým.

Cizincům se na hlavách hrozivě pohupovaly rohovíte výčnělky, když se snažili prohlédnout si tváře pozemšťanů skrz své kouřové přilby. Hlavy lidí ze Země bylo vidět poměrně zřetelně, zato slabě vypouklé přední štíty na přilbách cizinců, skryté pod šípovitými převisy nádorů, zůstávaly pro pozemské oči neproniknutelné. Jen neomylné lidské tušení říkalo, že z této tmy hledí pozorné oči, dychtivé a přívětivé.

Na pozvání zajít do „Telluru“ odpověděly bílé postavy odmítavými pohyby. Jedna z nich se dotkla svého skafandru a pak rychle rozhodila rukama, jako by něco rozkazovala.

„Bojí se o skafandr v kyslíkové atmosféře,“ dovtípil se Tej.

„Chtějí stejně jako my začít setkáním v chodbě,“ řekl velitel.

Oba hvězdolety, sněhobílý i kovově zrcadlový, tvořily nyní jeden celek visící bez hnutí v nekonečném kosmu. „Tellur“ zapjal silné ohřívače a jeho posádka mohla vstoupit do spojovací chodby ve svém obvyklém pracovním oděvu — těsně přiléhavých kombinézách z umělé kožešiny.

Na cizí straně chodby zaplálo modravé osvětlení, podobající se záři nejvyšších horských vrcholků na Zemi. Na rozhraní dvou různě osvětlených kabin vypadaly průhledné příčky akvamarínové, jako by byly vyrobeny ze ztuhlé čisté mořské vody.