Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Města na obrazovce se přibližovala. Ve studeném modrém světle se jejich obrysy začínaly zřetelně objevovat. Všude, kam oko dohlédlo, byl všechen prostor obyvatelných pásem planety, s výjimkou tajemné rovníkové oblasti, tonoucí v modrých mléčných parách, uspořádán, změněn a zlepšen rukama a tvořivým myšlením člověka. Byl změněn mnohem pronikavěji než naše Země, kde se ještě uchovaly netknuté velké prostory rezervací, starých zřícenin nebo započatých a opuštěných staveb.

Práce nesčetných generací mnoha miliard lidí vyrůstala nad vrcholky hor a ovinovala celý povrch fluórové planety. Život ovládal živly bouřlivých vod a husté atmosféry, proniknuté vražedně silnými paprsky modré hvězdy a neuvěřitelně mohutnými elektrickými výboji.

Pozemšťané hleděli upřeně a jejich vědomí jako by se rozdvojovalo. V mysli jim (současně vznikal obraz jejich rodné planety. Ne tak, jak si svou vlast představovali dávní předkové podle místa, kde se narodili a žili — jednou jako rozlehlé roviny polí a vlhkých lesů, podruhé jako smutné kamenité hory, jindy zas jako břehy průzračných moří, jiskřících v teplém slunci. Celá Země se svými rozmanitými podnebnými pásmy studených, mírných i horkých zemí proplouvala v duchu před očima každého astronauta. Nekonečně krásné byly i stříbřité stepi, oblasti svobodného větru, i mohutné lesy tmavých jedlí a cedrů, bílých bříz, okřídlených palem a obrovitých namodralých eukalyptů. Mlžné břehy severních zemí, uzavřených stěnami omšelých skal, i bělost korálových útesů v modré záři tropických moří. Pánovitě studené, do morku kostí pronikající jiskření sněžných hřebenů i mámivý, třaslavý opar pouští. Reky — vznešené, pomalé a široké nebo zběsile pádící jako stáda bílých koní po balvanech skalnatých řečišť. Bohatství barev, rozmanitost květů, modré pozemské nebe s oblaky jako bílými ptáky, sluneční výheň i pošmourné, deštivé příšeří věčné změny ročních dob. A uprostřed toho všeho bohatství přírody ještě větší rozmanitost lidí, jejich krásy, snah, práce, snů a pohádek, hoře i radostí, písní i tanců, slz i smutku…

Stejná síla uvědomělé práce, udivující vynalézavostí, uměním, fantazií a nádhernou formou všude — v budovách, závodech, strojích i lodích.

Není snad tomu tak, že i cizinci vidí velikýma, šikmýma očima ve studených modrých barvách své planety mnohem víc než pozemšťané a v předělávání její jednotvárnější přírody došli dále než my, děti Země? Vynořovala se domněnka: my, výtvory kyslíkové atmosféry, v kosmu stotisíckrát obvyklejší, jsme našli a ještě najdeme veliké množství podmínek vhodných pro život, najdeme, setkáme se a spojíme se s bratry — lidmi z jiných planet. Ale co oni? Výtvory vzácného fluóru s jejich neobvyklými fluórovými bílkovinami a kostmi, krví s modrými krvinkami, které vstřebávají fluór jako naše červené kyslík?

Tito lidé jsou uzamčeni v omezeném prostoru své planety. Už asi dávno putují a hledají lidi sobě podobné nebo alespoň planety s fluórovou atmosférou, která jim vyhovuje. Ale jak nalézt v propastech vesmíru tak vzácné perly, jak se k nim dostat přes tisíce světelných roků? Tolik blízké a pochopitelné je jejich zoufalství a veliké rozčarování při setkání s kyslíkovými lidmi — jistě to není poprvé!

Ve spojovací chodbě zmizely obrazy krajin fluórové planety a nahradily je kolosální stavby. Boky dovnitř skloněných stěn se podobaly budovám tibetské architektury. Nikde pravý úhel a vodorovné plochy — formy se ladně prohýbají a přecházejí od vertikály k horizontále šroubovitými nebo spirálovitými zákruty. V dálce vznikl temný otvor ve formě pokrouceného oválu. Když se přiblížil a zvětšil, bylo vidět, že spodní část oválu je spirálovitě ohnutá široká cesta, stoupající a ztrácející se v obrovském temném vchodu do nějaké budovy, veliké jako celé město. Nad vchodem se skvěly velké modré znaky, rudě okované, a připomínaly zčeřenou vodní hladinu. Vchod se přibližoval. Hluboko v něm se začal objevovat slabě osvětlený obrovitý sál se světélkujícími stěnami jako z fluorescenčního kazivce.

A najednou bez předchozího upozornění obraz zmizel. Udivení astronauti, kteří byli připraveni spatřit něco nebývalého, jako by pocítili ránu do hlavy. V chodbě na druhé straně průhledné stěny zaplálo obvyklé modré světlo. Objevili se cizí hvězdoletci. Tentokrát se pohybovali velmi rychle a jejich gesta byla prudká.

V té chvíli se na obrazovce začaly objevovat rychlé obrázky. Míhaly se jeden za druhým tak chvatně, že je posádka „Telluru“ mohla sledovat jen s největším vypětím pozornosti. Kdesi v temnotě kosmu se pohyboval právě takový bílý hvězdolet, jaký nyní visel po boku „Telluru“. Bylo vidět, jak se jeho střední prstenec točí, jiskří a rozhazuje do všech stran paprsky. Najednou přestal prstenec rotovat a loď zůstala stát v kosmické propasti, nedaleko od malé modré trpasličí hvězdy.

Z hvězdoletu zamířily do dáli paprsky a zamíhaly se po obrazovce ve formě přerušovaných čárek. V levém rohu se objevil jiný hvězdolet. Letící čárky jej dostihly. Teď bylo vidět, že tento druhý hvězdolet stojí nehnutě vedle pozemské lodi, v níž lidé poznali svůj „Tellur“. A bílý hvězdolet, který zachytil výzvu svého kolegy, jako by se od „Telluru“ odpoutal někam do černé dáli.

Mut Ang si povzdychl tak hlasitě, že se na něho lidé obrátili s němou otázkou.

„Ano! Brzy odletí. Někde v dálce letěl jejich druhý hvězdolet. Nějakým způsobem se domluvili, ačkoli si nedovedu představit, jak je to možné při té nesmírné vzdálenosti, která je dělí. A s druhou lodí se teď něco stalo, její volání zastihlo naše cizince, ovšem správnější bude říci — naše přátele.“

„Možná že to není nehoda, že třeba našel něco důležitého,“ řekla tiše Tajna.

„To je docela možné. Ať je to jakkoli, oni odlétají. Musíme pospíchat, abychom okopírovali a zapsali co nejvíc údajů. Především mapy, jejich cestu, všechna jejich setkání… Nepochybuji o tom, že se již setkali s kyslíkovými lidmi, jako jsme my.“

Z rozmluvy s cizinci vyšlo najevo, že se mohou zdržet ještě čtyřiadvacet pozemských hodin. Lidé, povzbuzení speciálními léky, pracovali o překot a nedávali se zahanbit nevyčerpatelnou energií rychlých šedých lidí z fluórové planety.

Byly ofotografovány učebnice s obrázky a slovy, byl zároveň zaznamenán i zvuk cizí řeči. Vyměňovaly se kolekce minerálů, vod a plynů v trvanlivých průhledných krabicích. Chemici obou planet se snažili pochopit význam symbolů vyjadřujících složení živé i neživé hmoty. Afra, pobledlá únavou, stála před diagramy fyziologických procesů, před genetickými schématy a vzorci a prohlížela schéma embryologických stadií vývoje organismu u obyvatel fluórové planety. Nekonečné řetězy molekul bílkovin, resistentních k fluóru, byly zároveň neobyčejně podobné našim bílkovinným molekulám: stejné filtry energie, stejné její přehrady, vzniklé bojem živé hmoty proti entropii.

Uplynulo dvacet hodin. V chodbě se objevili Tej Eron a Kari Ram; únavou se sotva drželi na nohou. Nesli hvězdné mapy, zachycující celou cestu „Telluru“ od Slunce k místu setkání. Cizinci začali ještě víc spěchat. Fotomagnetické pásky pozemských strojů s pamětí zapisovaly rozmístění neznámých hvězd. Byly označeny neznámými značkami pro vzdálenost astrofyzikálními údaji a protkány spletitými čarami cest obou bílých lodí. To vše mělo být rozšifrováno později podle vysvětlivek, které cizinci předem připravili v tabulkách.