Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Afra a Tej stáli hrdě a směle, plni onoho nervového vzrušení, které se objevuje ve chvílích plnění obtížných a nebezpečných úkolů. Konečně cizinci dokončili filmováni a zapnuli své světlo.

„Teď nepochybuji, že znají lásku,“ řekla Tajna, „opravdovou, krásnou a velkou lidskou lásku…, když jejich mužové a ženy jsou tak krásní a chytří!“

„Máte naprosto pravdu, Tajno, a nám to způsobuje ještě větší radost, protože v tom případě nám mohou ve všem porozumět,“ pravil Mut Ang.

„Jen se podívejte na Kariho! Kari, nezamilujte se do dívky z fluórové planety, to by pro vás byla katastrofa!“

Astronavigátor se vzpamatoval ze zasnění a stočil pohled upřený na cestující z bílého hvězdoletu.

„Nebylo by to nemožné!“ usmál se smutně. „Nebylo, přes všechnu rozdílnost našich těl, přes obludnou vzdálenost našich planet. Teď jsem pochopil veškerou sílu a mohutnost lidské lásky!“

A mladý muž začal znovu pozorovat vlídně se usmívající cizí ženu.

V té chvíli vysunuli cizinci zelenou obrazovku. Začaly se po ní pohybovat malé postavičky. Šly v řadě za sebou, škrábaly se do strmého kopce a nesly na zádech nějaké veliké předměty. Když došly na náhorní plošinu, shodily svá břemena a padaly tváří k zemi. Obrázky, podobné pozemské multiplikaci, vyjadřovaly únavu a přání oddychnout si. Rovněž pozemšťané pocítili, jak je vyčerpalo mnohahodinové napjaté očekávání a první dojmy ze setkání. Obyvatelé fluórové planety zřejmě doufali v setkání s jinými lidmi a připravili se na ně, když vytvořili například takové „rozmlouvací“ filmy.

Posádka „Telluru“, nepřipravená na setkání, se tím dostala ze svízelné situace. K přepážce byla přistavena obrazovka pro rychlé náčrty a malíř „Telluru“ Jas Tin začal postupně skicovat sérii obrázků. Nejdříve zobrazil právě tak unavené postavičky, pak nakreslil velkou tvář s tak zjevně tázavým výrazem, že mezi cizinci proběhlo oživení jako při objevení Tej Erona a Afry Devi. Pak malíř zobrazil Zemi obíhající po své oběžné dráze kolem Slunce, rozdělil denní dráhu na čtyřiadvacet dílků a polovinu začernil. Cizinci brzy odpověděli podobným schématem. Na obou stranách byly spuštěny metronomy, které pomohly stanovit dobu trvání malých časových úseků a pak vyčíslit i úseky větší. Astronauti se dověděli, že se fluórová planeta otočí kolem své osy přibližně za čtrnáct pozemských hodin a své modré slunce oběhne za devět set dní. Přestávka k odpočinku, kterou cizinci navrhli, měla trvat pět pozemských hodin.

Ohromeni rozcházeli se lidé ze spojovací chodby. Pohasla světla v chodbě, zhaslo i vnější osvětlení lodí. Oba ztemnělé hvězdolety strnuly bez hnutí vedle sebe, jako by v nich všechno živé zaniklo a zmrzlo v nepředstavitelném chladu a hluboké tmě vesmíru.

Ale uvnitř lodi pokračoval kypící, hloubavý a činorodý život. Nekonečně vynalézavý lidský mozek hledal nové způsoby, jak sdělit duševně spřízněným bratřím, zrozeným na planetách vzdálených hvězd, znalosti a naděje, vypěstované tisíciletími bezměrné práce, nebezpečí a útrap. Znalosti, které člověka osvobodily nejdříve od nadvlády divoké přírody, později od zvůle divokého společenského zřízení, nemocí a předčasného stáří, a které lidstvo pozvedly do bezedných výšin kosmu.

Druhé setkání ve spojovací chodbě začalo ukazováním hvězdných map. Jak pozemšťané, tak obyvatelé fluórové planety vůbec neznali náčrty souhvězdí, kolem nichž vedly cesty lodí. (Teprve na Zemi se astronautům podařilo určit přesnou polohu modrého světelného zdroje: v nevelké mlhovině Mléčné dráhy poblíž Tau Hadonoše.) Cesta cizího hvězdoletu vedla k hvězdokupě na severním okraji Hadonoše a proťala cestu „Telluru“, když pozemský hvězdolet dosáhl jižních hranic souhvězdí Herkula.

Ve spojovací chodbě cizinců se objevila jakási mříž složená z plátů červeného kovu, vysoká asi jako člověk. Za ní se cosi zamíhalo v průlinách mezi jednotlivými deskami. Najednou se všechny pláty sesunuly, obrátily se napříč a zmizely. Na místě mříže se objevil velký prázdný prostor. V dáli se pohybovaly oslepivě modré koule-družice fluórové planety. Pomalu se přibližovala i sama planeta. Její rovník byl zahalen širokým modrým pásem neproniknutelných oblaků. Na pólech a v polárních pásmech svítila planeta našedle rudými záblesky a uprostřed se táhly pásy podobající se svou čistou bělostí vnějšímu obalu cizího hvězdoletu. Pod atmosférou slabě nasycenou parami se mlhavě rýsovaly obrysy moří, pevnin a hor, střídajících se v nepravidelných vertikálních pásmech. Planeta byla větší než Země. Její prudká rotace vytvářela kolem ní silné elektrické pole. Nafialovělá zář tryskala při rovníku dlouhými jazyky do černě okolního prostoru.

Bez dechu seděli lidé celé hodiny před průhlednou stěnou, za níž neznámý přístroj předváděl s otřesnou realističností obrazy ze života fluórové planety. Pozemšťané spatřili šeříkové vlny oceánu z fluorovodíku, omývající pobřeží černých písčin, rudých útesů a svahy zubatých hor, svítících modravým měsíčním světlem. Blíž k pólům planety modral vzdušný obal stále víc, fialová hvězda ještě hlouběji a čistěji vyzařovala své temně modré světlo a kolem ní se prudce nesla fluórová planeta.

Hory tu měly tvar okrouhlých kopulí, valů a plochých vydutin s jasným opálovým leskem. Modravý soumrak ležel v hlubokých údolích, táhnoucích se od polárních hor ke girlandovitému pásmu moří na jihu. Velké zálivy kouřily opalizujícím příkrovem modrých oblaků. Gigantické stavby z červeného kovu a jakýchsi trávově, zelených kamenů lemovaly okraje moří a plazily se v nekonečně dlouhých řetězcích údolími k pólům. Tyto obrovité shluky staveb, pozorovatelné z velké výšky, byly děleny širokými pruhy hustého rostlinstva s nazelenale modrým listím nebo plochými kopulemi hor, vydávajících zevnitř záři jako pozemské opály nebo měsíční kameny. Kulaté čepice ledovců ze ztuhlého fluorovodíku na pólech vypadaly jako drahocenné safíry.

Modré, blankytné, azurové a šeříkové barvy převládaly všude. Sám vzduch jako by byl nasycen namodralým světélkováním a vypadal jako slabý výboj v zářivce. Svět cizí planety se zdál studený a lhostejný jako obraz v krystalu — čistý, vzdálený a šalebný. Svět, v němž nebylo cítit teplo ani konejšivá rozmanitost červených, oranžových a žlutých květů Země.

Řetězce měst se rýsovaly na obou polokoulích planety, v pásmech, která odpovídala polárnímu a mírnému pásmu na Zemi. Směrem k rovníku nabývaly hory na ostrosti a temnosti. Ostré vrcholky trčely z kalné, parami zahalené hladiny moře, horské hřebeny se rozběhly rovnoběžkovým směrem a olemovaly tropické oblasti fluórové planety.

Tam se v hustých kotoučích převalovaly modré páry. Fluorovodík, který se snadno vypařuje, nasycoval vlivem tepla z modré hvězdy atmosféru, postupoval v kolosálních oblačných stěnách k mírným pásmům, zhušťoval se a v kaskádách tekl zpátky do teplého rovníkového pásma. Přehrady, hodné obrů, krotily prudkost těchto proudů, uzavřených do kanálů a rour a sloužících jako pramen energie pro energetické stanice planety.

Nesnesitelným leskem svítila pole obrovských krystalů křemene — ve vodách fluorovodíkového moře měl křemík zřejmě tutéž úlohu jako naše sůl.