Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Nastalé ticho porušovalo jen zrychlené dýchání vzrušených pozemšťanů. Tej Eron se dotkl loktem ramene Afry a pocítil, že se celá chvěje. Velitelův pomocník ji k sobě pevně přitiskl a ona mu odpověděla letmým vděčným pohledem.

V hloubi spojovací chodby se objevila skupina osmi cizinců… Opravdu cizinců? Lidé ani nevěřili vlastním očím. V nitru každý čekal něco neobyčejného, nikdy nevídaného. Naprostá shoda cizinců s pozemšťany připadala jako zázrak. Ale to bylo jen na první pohled. Čím déle se na ně pozemšťané dívali, tím více odlišností nacházeli na tom, co nebylo skryto pod tmavým oblekem — krátkými volnými kabátky spojenými s dlouhými šarovary, připomínajícími oděv, jaký se v dávných dobách nosíval na Zemi.

Pohaslo modré světla — cizinci zapnuli zemské osvětlení. Průzračné příčky pozbyly své nazelenalé barvy a zbělely, že byly téměř neviditelné. Za touto sotva postřehnutelnou stěnou stojí lidé. Je k nevíře, že tito lidé dýchají plyn, pro pozemský život jeden z nejjedovatějších, a koupají se v mořích žíravé kyseliny fluorovodíkové! Souměrné obrysy těl, výška shodná s průměrnou výškou pozemšťana. Podivné kovově šedé zabarvení kůže se stříbřitým odstínem a skrytým krvavě rudým odleskem, jaký mívá leštěný červený krevel. Našedlý tón tohoto minerálu byl shodný s kůží obyvatel fluórové planety.

Kulaté hlavy měli porostlé modročernými hustými vlasy. Nejpozoruhodnější zvláštností jejich obličejů však byly oči. Byly neuvěřitelně velké a protáhlé, s šikmou štěrbinou a zabíraly celou šíři tváře, jejich vnější koutky se šikmo zvedaly ke spánkům nad úroveň očí pozemšťanů. Bělma tmavé tyrkysově zelené barvy vypadala ve srovnání s černou duhovkou a zřítelnicí příliš protáhlá.

Analogicky k rozměrům a umístění očí se vysoko na spáncích přimykalo k vlasům rovné a výrazné, velmi černé obočí a téměř se spojovalo u úzkého kořene nosu, vytvářejíc tak široký tupý úhel. Vlasy klesaly nad čelem ze středu ke spánkům ve stejně přesných liniích souměrných k obočí. Tím nabylo čelo obrysů horizontálně protáhlého kosočtverce. Nos, krátký a mírně vypouklý, měl stejně jako u pozemšťanů dolů otevřené nozdry. V malých ústech s fialovými rty probleskovala pravidelná řada zubů stejně čisté nebeské barvy jako bělma očí. Horní polovina tváře vypadala značně rozšířená. Pod očima se obličej ostře zužoval k trochu hranaté bradě. Jaký tvar uší mají cizinci, zůstalo nezjištěno — všichni měli spánky přikryty zlatavými náušníky, táhnoucími se přes temeno hlavy.

Byli mezi nimi muži i ženy. Zeny bylo poznat podle délky ladných šíjí, kulatějších rysů tváře a podle množství bohatých, krátce ostříhaných vlasů. Muži měli vyšší postavy, mohutnější těla a širší brady — v podstatě tytéž rysy, které odlišují obě pohlaví u pozemšťanů.

Afře se zdálo, že ruce cizinců mají jen po čtyřech prstech. Na rozdíl od lidí ze Země neměly prsty lidí z fluórové planety klouby — ohýbaly se hladce, bez hranatých lomů.

Nohy nebylo vidět. Chodidla se ztrácela v měkké pokrývce podlahy. Ve světle pro pozemské oči přirozeném vypadaly obleky temně rudé, skoro cihlové.

Čím déle astronauti hleděli, tím méně podivným se jim zdál vzhled cestovatelů z fluórové planety. A nejen to, pozemšťané začali čím dál víc chápat jejich svéráznou exotickou krásu. Největší půvab tkvěl v jejich obrovských očích, které hleděly soustředěně a vlídně na lidi a vyzařovaly teplo moudrosti a přátelství.

„To jsou oči!“ neudržela se Afra. „S takovýma očima je lehčí stát se člověkem než s našima, ačkoli i ty jsou nádherné.“

„Proč?“ zašeptal Tej.

„Čím větší oči, tím větší množství buněk sítnice a tím větší počet detailů z okolního světa může takové oko zachytit.“

Tej kývl na znamení, že chápe.

Jeden z cizinců předstoupil a gestem vyzval některého z pozemšťanů. V té chvíli pozemské osvětlení na druhé straně chodby pohaslo.

„Oj!“ vykřikl lítostivě Mut Ang. „S tím jsem nepočítal.“

„Zařídil jsem,“ ozval se klidně Kari, vypnul obyčejné světlo a rozsvítil dvě silné lampy s filtry čtyři sta třicet.

„Vypadáme jako mrtvoly,“ řekla Tajna mrzutě. „V takovémhle světle lidstvo zrovna moc nádherně nevypadá.“

„Zbytečně se bojíte,“ řekl Mut Ang. „Jejich spektrum nejlepší viditelnosti se hodně uchyluje směrem k fialové, možná ultrafialové. To předpokládá mnohem víc teploty a odstínů, než vidíme my, ale jak, to nevím.“

„My se jim asi budeme zdát mnohem žlutší, než jsme ve skutečnosti,“ řekl po chvilce uvažování Tej.

„To je pořád lepší než modré mrtvolné světlo. Jen se podívejte kolem sebe,“ nedala pokoj Tajna.

Pozemšťané udělali několik snímků a vstrčili do malého spojovacího otvoru megafon na horní tóny, napájený krystaly osmia. Cizinci jej vzali a umístili na podstavec. Kari vpustil do mističkové antény úzký svazek rádiových vln. Ve fluórové atmosféře hvězdoletu zazněla řeč a hudba Země. Stejnou cestou byl předán přístroj na rozbor vzduchu, který umožnil určit teplotu, tlak a složení atmosféry neznámé planety. Jak se dalo čekat, vnitřní teplota byla nižší než teplota pozemská a nepřekročila sedm stupňů. Tlak atmosféry byl vyšší než na Zemi a téměř stejná byla přitažlivost.

„Teplota jejich těl bude zřejmě vyšší,“ řekla Afra, „stejně jako jsme my teplejší než našich obvyklých dvacet stupňů atmosféry. Myslím, že jejich tělesná teplota bude takových čtrnáct našich stupňů.“

Cizinci odevzdali své přístroje zabalené do dvou mřížkovaných krabiček, takže nebylo možno zjistit jejich poslání.

Z jedné krabičky zazněly vysoké, přerývané čisté zvuky, které jako by se v dáli ztrácely. Pozemšťané pochopili, že cizinci slyší vyšší tóny než oni. I když rejstřík jejich sluchu byl přibližně stejně rozsáhlý jako sluch pozemský, část nízkých tónů lidské řeči a hudby obyvatelům fluórové planety unikala. Cizinci znovu zapnuli pozemské osvětlení a pozemšťané zhasili modré světlo. K průhledné příčce přistoupila dvojice — muž a žena. Klidně shodili své tmavě rudé obleky a strnuli, držíce se za ruce. Pak se začali pomalu otáčet, aby si pozemšťané mohli prohlédnout jejich těla. Ta se mnohem víc podobala tělům pozemšťanů než jejich tváře. Harmonické proporce postav lidí z fluórové planety plně odpovídaly pojetí krásy na Zemi. Poněkud prudší přechody obrysů, jistá ostrost všech linií, prohlubenin a zaoblenin vzbuzovala dojem určité hranatosti — lépe řečeno — výraznější reliéfnosti jejich těl. Tento dojem posilovala pravděpodobně i barva kůže, která v záhybech a prohlubeninách byla ještě tmavší.

Jejich hlavy spočívaly vznešeně a hrdě na vysokých šíjích; muž měl široká ramena jako bytost, která pracuje a bojuje, a na druhé straně široké boky ženy, matky myslícího tvora, ani trochu neodporovaly dojmu intelektuální síly, který vzbuzovali vyslanci z neznámé planety.

Když cizinci odstoupili se známým vybízivým pohybem a zhasili žluté pozemské osvětlení, pozemšťané jíž neváhali.

Na žádost velitele předstoupili před průhlednou stěnu Tej Eron a Afra Devi, držíce se za ruce. Přes nezvyklé osvětlení, které lidskými tělům dodávalo chladného odstínu modrého mramoru, všichni astronauti uznale vydechli — tak zřejmá byla nahá krása jejich soudruhů. Stejně to zapůsobilo i na cizince. Třebaže je bylo v neosvětlené chodbě špatně vidět, neušlo pozemšťanům, jak si mezi sebou vyměňují pohledy a dělají nesrozumitelné krátké pohyby.