Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Obrovitý kolos lodi se k „Telluru“ viditelně přibližoval. V kosmickém prostoru, daleko od jakýchkoli polí přitažlivosti, se oba hvězdolety zjevně přitahovaly, a to bylo zárukou, že loď z cizího světa není z antihmoty. „Tellur“ vysunul z levého boku obrovské přistávací nárazníky ve formě teleskopických pérujících trubic.

Konce nárazníků byly opatřeny polštáři z pružné umělé hmoty s ochrannou vrstvou pro případ, že by předmět, jehož se nárazník má dotknout, byl z antihmoty. Kopulovitá příď cizího hvězdoletu byla nahoře rozdělena černou puklinou, která vypadala jako ústa pootevřená v drzém úšklebku. Z ní se vynořil balkón lemovaný hustými tenkými sloupky. V černé tlamě se zamíhalo cosi bílého. Tři Afřini přátelé zaslechli ve svých telefonech povzdech, který se jí vydral z úst. Na výstupní plošince bílého hvězdoletu se objevilo pět mrtvolně bílých, neúměrně širokých postav. Velikostí přibližně odpovídaly postavám pozemšťanů, ale byli mnohem tlustší a na zádech jim vyčnívaly jakési hřebenovité hrby. Místo kulatých průhledných přilb lidí ze Země měly tyto bytosti na ramenou, pozvednutých příčnými válečky, cosi na způsob zvápenatělého nádoru, vypouklého směrem dozadu. Vpředu trčely vějířovitě do všech stran velké trny a tvořily, stříšku, pod níž v nepropustné tmě pobleskovalo černé sklo.

První bílá postava, která se objevila, učinila prudký pohyb, z něhož bylo patrno, že cizinci mají dvě ruce a dvě nohy. Bílá loď se otočila přídí k boku „Telluru“ a vysunula na více než dvacet metrů před sebe harmoniku z červených kovových desek.

Měkký, pružný náraz — a obě lodi se navzájem dotkly. Na koncích nárazníkových tyčí však nezaplanul oslepivý blesk naprostého atomového štěpení, rozníceného mohutným magnetickým polem; hmota lodí, které se setkaly, byla tatáž. Astronauti stojící na výhledové plošině „Telluru“ zaslechli ve svých telefonech tiché, spokojené pochichtávání velitele a nechápavě se po sobě podívali.

„Chtěl bych vás uklidnit a především Afru,“ řekl Mut Ang. „Představte si, jak my vypadáme v jejich očích. Bublinatí panáci s Houbovitými okončetinami a obrovskými kulatými hlavami… ze tří čtvrtin prázdnými!“

Afra se zvučně rozesmála.

„Nejdůležitější je náplň skafandru, to, co je uvnitř — to vnější je lhostejné!“

„Nohou a rukou mají stejně jako my,“ začal Kari.

Ale tu se okolo kovové kostry, kterou bílá loď vysunula, začalo objevovat bílé vlnité pouzdro, pohybující se jako prázdný rukáv k „Telluru“. Nejpřednější postava na plošince, v níž Mut Ang intuicí poznal sobě rovného velitele, začala dělat jednoznačné pohyby: napřahovala ruce směrem k „Telluru“ a tiskla si je opět na prsa. Lidé na sebe nenechali čekat a vysunuli ze spodní části trupu spojovací chodbu, určenou ke vzájemnému styku lodí ve vesmíru. Chodba „Telluru“ měla průřez kulatý, kdežto chodba bílého hvězdoletu byla vertikálně eliptická. Pozemští technici rychle vyrobili z měkkého dřeva přechodný spojovací článek. V kosmickém mraze změnilo dřevo okamžitě svou molekulární soustavu a stalo se pevnější než ocel. Zatím se na vysunuté části cizí lodi objevila krychle z červeného kovu s černou přední stěnou — obrazovkou. Sklonily se nad ní dvě bílé postavy, pak se vzpřímily a odstoupily zpět. Před očima pozemšťanů zazářil na obrazovce obraz lidské postavy, jejíž horní část se rytmicky nadouvala a zase zužovala. Malé bílé šipky mířily hned dovnitř postavy, hned zase ven.

„Geniálně prosté — dýchání!“ vykřikla Afra. „Oni nám ukážou, čím dýchají, složení své atmosféry. Ale jak?“ Jako v odpověď na její otázku zmizel dýchající model z obrazovky a nahradil jej nový obrazec. Černý bod v našedlé prstencovité skvrně— bezpochyby jádro atomu obklopené slabými oběžnými drahami světelných bodů — elektronů. Mut Ang pocítil, jak se mu sevřelo hrdlo, nemohl ze sebe dostat ani slovo. Na obrazovce byly již čtyři obrazce: dva uprostřed pod sebou, spojené tlustou bílou čárou, a dva po stranách, spojené černými šipkami.

Všichni pozemšťané s rozbušeným srdcem počítali elektrony. To dole je zřejmě základní prvek oceánu: jeden elektron kolem jádra — vodík. Horní — hlavní prvek atmosféry a dýchání: devět elektronů kolem jádra — fluór!

„O-oeh!“ vykřikla Afra Devi žalostně. „Fluór… !“

„Počítejte,“ přerušil ji velitel. „Vlevo nahoře šest elektronů — uhlík. Vpravo sedm — dusík. Tak je všechno jasné. Vyřiďte našim, aby vyrobili taky takovou tabulku naší atmosféry a výměny látek — všechno bude stejné, jen místo prostředního nahoře, fluóru, budeme mít kyslík s jeho osmi elektrony. Jaká škoda, nesmírná škoda…!“

Když pozemšťané ukázali svou tabulku, zpozorovali, jak přední bílá postava na můstku své lodi prudce ucouvla a vztáhla ruce k výčnělku svého skafandru pohybem, který byl i člověku ze Země srozumitelný... Velitel cizího hvězdoletu měl zřejmě stejné pocity, snad ještě silnější.

Tatáž bílá postava se přehnula přes zábradlí můstku a udělala prudký pohyb rukou, jako by v prostoru něco rozsekávala. Šípovité výrůstky na povrchu přilbice se hrozivě sklonily k „Telluru“, který byl o několik metrů níže než bílá loď. Pak velitel cizinců zvedl obě ruce a v určité vzdálenosti od sebe je spustil dolů, jako by ukazoval dvě rovnoběžné roviny.

Mut Ang opakoval jeho gesto. Tu velitel cizího hvězdoletu zvedl jednu ruku vysoko nad hlavu gestem němého přivítání, obrátil se a zmizel v černé puklině. Ostatní ho následovali.

„Půjdeme taky,“ řekl Mut Ang a stiskl spouštěcí páku.

Afra neměla ani čas podívat se na velkolepé jiskření hvězd v černé prázdnotě kosmu, které ji vždycky uvádělo v obzvláštní meditativní nadšení.

Příklop zapadl, zaplálo osvětlení výstupní kabiny, ozvalo se slabé syčení vývěv — první příznak toho, že vzduch dosáhl hustoty pozemské atmosféry.

„Vyrobíme přehrady a pak spojíme chodby?“ ptal se Jas Tin velitele, jakmile sňal přilbu.

„Ano. Právě to chtěl říci velitel jejich hvězdoletu. To je neštěstí: u nich na planetě je životodárným plynem fluór, který je pro nás smrtelně jedovatý. A pro ně je stejně nebezpečný náš kyslík. Mnoho našich materiálů, barev a kovů, které jsou v kyslíkové atmosféře pevné, se může rozpadnout při dotyku s jejich dechem. Místo vody mají tekutý fluorovodík — tutéž fluorovodíkovou kyselinu, která u nás leptá sklo a rozpouští téměř všechny minerály včetně křemíku. Proto budeme muset postavit průhlednou přepážku, pevnou vůči kyslíku, a oni postaví svoji, která nepodléhá působení fluóru. Ale pojďte, musíme si pospíšit. Promyslíme všechno, než udělají příčku.“

Matově modrá podlaha kabiny oddělující obytné místnosti „Telluru“ od strojovny se změnila v chemickou laboratoř. Silná deska křišťálově průzračné umělé hmoty byla sestavena z dílů vyrobených již předem na Zemi a nyní byla zpevňována a prohřívána výhřevnými koberci. Nečekaná překážka znemožnila přímý styk pozemšťanů s cizinci.

Bílá loď neprojevovala nejmenší známky života, třebaže u výhledových obrazovek jej neustále sledovali pozorovatelé.

V knihovně „Telluru“ běžela práce na plné obrátky. Všichni členové posádky vybírali stereofilmy, magnetické fotozáznamy o Zemi a reprodukce nejlepších uměleckých děl. Chvatně se připravovaly diagramy a nákresy matematických funkcí, schémata krystalických mřížek hmot, nejrozšířenějších v zemské kůře, na ostatních planetách a na Slunci. Byla upravována velká stereoskopická obrazovka, do pouzdra odolného proti fluóru byl vmontován megafon na svrchní tóny, který přesně reprodukoval lidský hlas.