Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Afra říkala, že se lidstvo již dávno zřeklo staré rozšířené teorie, že myslící bytosti mohou být nejrůznějšího druhu a nejrůznější stavby. Přežitky náboženských pověr nutily i seriózní vědce k nepromyšlenému tvrzení, že se myslící mozek může rozvíjet v jakémkoli těle, stejně jako se dříve věřilo v bohy vyskytující se v nejrůznějších podobách. Ve skutečnosti podoba člověka, jediné bytosti na Zemi, která byla nadána myslícím mozkem, nevznikla pochopitelně náhodou, nýbrž odpovídala maximální přizpůsobivosti takového tvora a jeho možnostem snášet velké zatížení mozku a neobyčejnou aktivitu nervové soustavy.

Naše pojetí lidské krásy a krásy vůbec se zrodilo z tisícileté zkušenosti — z bezděčného uznávání konstrukční účelnosti a dokonalé přizpůsobenosti k té či oné činnosti. Proto jsou krásné i velké stroje, mořské vlny, stromy i koně, třebaže se to všechno výrazně liší od podoby člověka. A sám člověk ještě ve stavu zvířete se díky rozvoji mozku zbavil nutnosti úzké specializace a přizpůsobení pouze jednomu způsobu života, jak je to typické pro většinu zvířat.

Nohy člověka nejsou vhodné k neustálému běhu po tvrdé, tím méně kluzké půdě, a přesto mu poskytují možnost dlouhého a rychlého pohybu, pomáhají mu lézt na stromy a po skalách. A lidská ruka — to je nejuniverzálnější orgán, může vykonávat milióny prací a vlastně to byla právě ona, kdo z primitivního zvířete učinila člověka.

Člověk se již na raném stupni svého formování vyvinul jako univerzální organismus přizpůsobený nejrůznějším podmínkám. Při přechodu ke společenskému životu se tato mnohostrannost lidského organismu ještě zvětšila a rozrůznila jako celá jeho činnost. A krása člověka ve srovnání se všemi ostatními nejúčelněji vyvinutými zvířaty — tu způsobuje kromě dokonalosti také ještě univerzálnost poslání, posílená a vybroušená duševní činností, výchovou ducha.

„Myslící bytost z jiného světa, dosáhla-li kosmu, je jistě rovněž vysoce dokonalá, univerzální a tedy krásná. Žádné myslící zrůdy, nějací houbovití lidé nebo lidé-chobotnice nemohou existovat! Nevím, jak to vypadá ve skutečnosti, setkáme-li se se shodnými nebo s krásou v nějakém jiném smyslu, ale je to nevyhnutelné!“ skončila svou řeč Afra Devi.

„Mně se teorie líbí,“ přidal se k ní Tej Eron, „jenže…“

„Já vím,“ přerušila ho Afra Devi. „Dokonce nepatrné odchylky od obvyklé podoby vytvářejí zrůdnost, a tady je pravděpodobnost odchylek příliš velká. Vždyť nepatrné odchylky formy, vyvolané úrazem, jako třeba chybějící nos, víčka nebo rty na lidské tváři, považujeme za ošklivé, ovšem jsou pro nás hrozné právě tím, že k nim došlo na obecně lidském základě. Tlama koně nebo psa se velmi výrazně liší od tváře člověka, ale přesto není zrůdná, nýbrž dokonce krásná. Je tomu tak proto, že je v ní krása účelnosti, kdežto ve zraněné lidské tváři je harmonie porušena.“

„To znamená, bude-li jejich podoba nám velmi vzdálená, nebudou se nám zdát oškliví? A co když jsou takoví jako my, ale mají rohy a choboty?“ nevzdával se Tej.

„Myslící bytost rohy nepotřebuje a nikdy je mít nebude. Nos může být protažen na způsob chobotu, ačkoli jsou-li ruce, a bez těch člověk nemůže existovat, je i chobot zbytečný. To by byl výjimečný případ, mimořádná podmínka stavby myslící bytosti. Ale všechno, co se vytváří historicky v důsledku přirozeného výběru, stává se zákonitostí, určitým průměrem z mnoha odchylek. A právě zde vystupuje v plném světle všestranná účelnost. Proto neočekávám v cizím hvězdoletu obludy s rohy a ohony — ty tam nebudou! Pouze nižší formy života jsou velmi různorodé; čím vyšší formy, tím více se život podobá našim formám pozemským. Paleontologie nám ukazuje, do jakého pevného rámce vtiskl evoluční vývoj vyšší organismy — vzpomeňte si na stovky případů naprosté shody u vyšších obratlovců z naprosto různých podskupin: vačnatců a placentálních.“

„Zvítězila jste,“ doznal Tej Eron a s hrdostí na svou přítelkyni se rozhlédl po přítomných.

Neočekávaně vystoupil s námitkami Kari Ram, zčervenalý mladickými rozpaky. Říkal, že cizí bytosti, i kdyby měly zcela lidskou a krásnou tělesnou schránku, mohly by nám být nekonečně vzdáleny rozumem, svými představami o světě a o životě. A budou-li tak odlišní, mohou se snadno stát krutými a hroznými nepřáteli.

Tu se na obranu Afry postavil Mut Ang.

„Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel,“ řekl velitel, „a pochopil jsem, že na nejvyšším stupni vývoje nemůže existovat nepochopení mezi myslícími bytostmi. Myšlení člověka a jeho úsudek odrážejí zákony logického vývoje okolního světa, všeho kosmu. V tomto smyslu je člověk mikrokosmem. Myšlení se řídí zákony vesmíru, které jsou všude stejné. Myšlenka, ať se objeví kdekoli, bude mít za základ matematickou a dialektickou logiku. Nemůže existovat nějaké jiné, odlišné myšlení, protože nemůže existovat člověk mimo společnost a přírodu.“

Ozvaly se souhlasné nadšené výkřiky.

„Není to příliš násilné?“ řekl Mut Ang nejistě.

„Ne,“ ujistila ho směle Afra Devi, „člověka vždycky nadchne shoda myšlení u spousty lidí! V tom je záruka jeho správnosti a pocit soudružské opory… zvláště přistupuje-li se z různých stránek vědy.“

„Máte na mysli biologii a sociální obory?“ zeptal se ze svého obvyklého pohodlného kouta pohovky Jas Tin, který doposud mlčel.

„Ano! Nejvýraznějším jevem celých sociálních dějin pozemského lidstva bylo neustálé narůstání vzájemného porozumění ruku v ruce s růstem kultury a rozsahu poznání. Čím vyšší byla kultura, tím snáze si různé národy a rasy bez třídní společnosti navzájem rozuměly, tím jasněji před nimi všemi stály všeobecné cíle uspořádání společnosti, nutnost sjednotit nejprve několik zemí a pak celou planetu, veškeré lidstvo. Dnes na té úrovni vývoje, jíž dosáhla Země a bezpochyby i ti, kteří nám letí vstříc…“ Afra umlkla.

„Je to tak,“ souhlasil Mut Ang.

„Snáze se domluví dvě různé planety, které dosáhly kosmu, než dva divoké národy jedné a téže planety.“

„Ale jak je to s tou nutností války i v kosmu, o níž byli přece přesvědčeni naši předkové, a ti byli na dost vysokém stupni kultury?“ zeptal se Kari Ram.

„Kde je ta vaše skvělá kniha, kterou jste sliboval?“ připomněl Tej Eron. „O těch dvou kosmických lodích, které se hned při prvním setkání chtěly navzájem zničit?“ Velitel znovu zašel do své kabiny. Tentokrát mu do toho nic nepřišlo. Vrátil se s malou osmicípou hvězdičkou mikrofilmu a zasunul ji do předčítacího stroje. Fantazie dávného amerického autora našla ve všech astronautech pozorné posluchače.

Povídka měla název „První kontakt“ a dramaticky popisovala setkání pozemského hvězdoletu s cizím v mlhovině Raka ve vzdálenosti přes tisíc parseků od Slunce. Velitel pozemského hvězdoletu vydal rozkaz připravit všechny hvězdné mapy, materiály o pozorování a výpočty směru k okamžitému zničení a zamířit na cizí loď všechna děla sloužící k ničení meteorů. Pak začali pozemšťané řešit velmi odpovědný úkol: mají právo pokusit se vstoupit s cizím hvězdoletem v jednání, nebo na něj musí okamžitě zaútočit a zničit jej? Obávali se, že se cizinci dovědí cestu pozemské lodi a objeví se na Zemi jako dobyvatelé.