Ivan Jefremov - Cor Serpentis

„Cožpak vy už nic neočekáváte?“ zeptal se Kari Ram opatrně.

„Nečekaná náhoda se samozřejmě nemůže vyloučit. Ale veliký zákon kosmu, zvaný zákonem průměrnosti pracuje pro nás. Můžeme být jisti, že tady, v tomto prázdném koutku vesmíru, se nesetkáme s ničími novým. Vrátíme se trochu zpátky a provedeme pulsaci vyzkoušeným směrem, přímo ke Slunci, kolem Srdce Hada. Už několik dní letíme k Hadonoši. Teď rychle!“

„Až je to zvláštní — člověk necítí ani radost, ani uspokojení z dobře vykonané práce, nic, co by dalo smysl naší sedmisetleté smrti na Zemi,“ řekl Kari zamyšleně. „Ano, já vím, desetitisíce pozorování, milióny výpočtů, snímků, poznámek a zápisků. Nová tajemství hmoty budou odhalena tam na Zemi… Ale jak neviditelné, jak nehmatatelné to všechno je! Zárodek budoucnosti — a nic víc!“

„Ale kolik boje, práce a obětí již podstoupilo lidstvo a ještě před ním triliony generací živočichů na své slepé cestě historického vývoje kvůli těmhle zárodkům budoucnosti!“ namítl prudce Tej Eron.

„Tohle všechno je pro rozum. Ale pro cit považuji za důležitého jedině člověka — jedinou rozumnou sílu v kosmu, která může využít živelného vývoje hmoty a ovládnout jej. Ale my lidé jsme tak osamělí, tak nekonečně osamělí… Máme nezvratné důkazy o tom, že existuje množství obydlených světů, ale oči pozemšťanů se ještě nikdy nesetkaly s pohledem nějaké jiné myslící bytosti. Kolik snů, pohádek, knih, písní a obrazů již vzniklo v předtuše takové veliké události, ale nedošlo k ní! Neuskutečnila se veliká, odvážná a krásná touha lidstva, zrozená již před dávnými, dávnými lety, jakmile se rozptýlila náboženská slepota.“

„Slepota!“ vmísil se Mut Ang.

„A víte, jak si naši předkové představovali hned v prvních okamžicích cest do kosmu uskutečnění tohoto velikého snu? Válečná srážka, zvířecké rozbíjení lodí, vzájemné ničení hned při prvním setkání.“

„To je nemyslitelné!“ zvolali rozhořčeně Kari Ram a Tej Eron.

„Naši dnešní spisovatelé neradi píší o chmurném období konce kapitalismu,“ namítl Mut Ang.

„Víte ze školních dějin, že naše lidstvo prošlo svého času velmi kritickým bodem svého vývoje.“

„To ano,“ navázal Kari. „To bylo tehdy, když lidé objevili, jakou sílu poskytuje ovládnutí hmoty a kosmu, ale formy společenských vztahů zůstávaly staré a ani vývoj společenského uvědomování nebyl tak rychlý jako úspěchy vědy.“

„Skoro přesná formulace. Máte dobrou paměť, Kari. Ale řekněme to jinak: kosmické poznání a kosmická síla se dostaly do rozporu s primitivní ideologií individuálního vlastníka. Zdraví a budoucnost lidstva byly několik let na vážkách osudu, dokud nezvítězilo nové a dokud se lidstvo nesjednotilo v beztřídní společnosti v jednu rodinu. Tam v kapitalistické polovině světa neviděli nové cesty a pohlíželi na svou společnost jako na neochvějnou a neměnnou a ve snech o budoucnosti spatřovali nevyhnutelnost válek a vzájemného vyhubení.“

„Jak něco takového mohli nazývat snem?“ ušklíbl se zlostně Kari.

„Vidíte, a nazývali!“

„Možná že kritickými fázemi prochází každá civilizace všude, kde vzniká lidstvo na planetách jiných sluncí,“ řekl Tej Eron pomalu a přelétl očima horní číselníky přístrojů. „Známe už dvě neobydlené planety s vodou, atmosférou se zbytky kyslíku, kde větry prohánějí jen mrtvý písek a vlny stejně mrtvých moří. Naše lodi je vyfotografovaly…“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Kari Ram.

„Nejde mi do hlavy, že by lidé, kteří už poznali nekonečnost kosmu a onu sílu, kterou jim přináší věda, mohli…“

„… usuzovat jako zvěř, jen s tím rozdílem, že zvládli logiku? Ale stará společnost se přece vytvářela živelně, bez předem stanoveného cíle, jímž se vyznačují vyšší formy společnosti, vytvořené lidmi. Rozum člověka a charakter jeho myšlení byly také na prvotním stadiu přímé nebo matematické logiky, odrážející logiku vývojových zákonů hmoty a přírody na základě bezprostředního pozorování a zkušeností. Jakmile lidstvo nahromadilo dějinné zkušenosti a poznalo historický vývoj okolního světa, vznikla dialektická logika jako nejvyšší stadium vývoje myšlení. Člověk pochopil dualitu přírodních jevů i vlastní existence. Uvědomil si, že na jedné straně jako individualita je velmi malý a pohybuje se v životě jen kratinkou chvilku, že se podobá kapce v oceánu nebo malé jiskřičce hasnoucí ve větru. A na druhé straně je stejně nezměrný jako vesmír, jejž pojímá svým myšlením i citem ve vší nekonečnosti času a prostoru.“

Velitel hvězdoletu se odmlčel a začal zamyšleně přecházet před svými pomocníky. Na jejich mladých obličejích se usadil stín pevného soustředění.

Mut Ang porušil ticho.

„V mé sbírce historických filmových knih je jedna velmi charakteristická pro tuto epochu. Překlad do dnešního jazyka nepořídil stroj, ale Sani Cen, historik, zesnulý v minulém století. Přečteme si ji!“ Usmál se dychtivému zájmu mladých astronautů a vyšel do chodby.

„Nikdy ze mne nebude opravdový velitel,“ povzdychl si Tej Eron provinile. „Nedokážu znát tolik, co zná náš Ang.“

„A on zase přede mnou říkal, že je špatným velitelem, protože prý má příliš široký okruh zájmů,“ ozval se Kari, usedaje do navigátorského křesla.

Tej Eron se na přítele udiveně zadíval. Mlčeli a tiché bzučení přístrojů se zdálo stále stejné. Obrovitá loď dosáhla maximální rychlosti a s jistotou se řítila pryč od uhlíkaté hvězdy do zvoleného čtverce, kde v hluboké temnotě prostoru tonuly slabě mihotavé vzdálené galaxie — čtyři hvězdné ostrovy. Byly tak vzdáleny, že světlo, které odtud přicházelo, bezmocně zmíralo v lidském oku — skvělém přístroji, jemuž stačí všeho všudy několik málo kvant.

Pojednou se cosi stalo. Na obrazovce velkého lokátoru zaplál a zakolébal se svítící bod. Ozvalo se pronikavé zvonění, z něhož se astronautům srdce zastavilo.

Tej Eron bez rozmýšlení zapnul signál všeobecného poplachu — kapitánovu výzvu přikazující všem ostatním členům posádky zaujmout havarijní místa.

Mut Ang vtrhl na řídicí stanoviště a dvěma skoky byl u pultu. Černé zrcadlo lokátoru ožilo. Jako v bezedném jezeře v něm plavala malá kulička světla — kulatá, s přesně ohraničenými okraji. Pohupovala se nahoru a dolů a pomalu klouzala k pravé straně. Astronauti se podivili, že roboty, upozorňující na srážku lodi s meteory, jsou v klidu. Znamená to snad, že to, co vidí na obrazovce, není odraz jejich pátracího paprsku, ale paprsek cizí?!

Hvězdolet pokračoval v cestě týmž směrem a světelný bod se nyní třásl v pravém dolním čtverci. Domněnka byla tak silná, že se Mut Ang zachvěl, Tej Eron skousl rty a Kari Ram stiskl okraj pultu, až ho dlaně bolely. Cosi neuvěřitelného, bezpříkladného jim letělo vstříc a vypouštělo silný paprsek lokátoru, stejný, jako před sebe vrhal „Tellur“.

Tak silné bylo přání, aby se domněnka ukázala správná, aby po veliké naději nenásledoval pád do propasti rozčarování, jak už se pozemskými astronautům stokrát stalo, že velitel strnul a bál se pronést jediné slovo. A jako by se jeho neklid přenesl na tamty vpředu…

Světelný bod na obrazovce pohasl, znovu zaplál a zamrkal a přestávkami, záblesky byly stále častější, čtyři a dva, čtyři a dva. Tato pravidelnost střídání mohla být vyvolána jen jedinou silou ve vesmíru — lidským myšlením.