Ivan Jefremov - Cor Serpentis

„A je duchem pryč!“ protáhla Tajna Dan a přiložila na mechanikovy oči konečky svých horkých prstů.

„Není to snad krásné?“ odpověděl Kari Ram otázkou, přitáhl si k sobě dívku v prvním pohybu tance a vstoupil do zvukového pásma.

Kari a Tajna byli nejlepšími tanečníky na kosmické lodi. Jen oni se dovedli plně oddávat melodii a rytmu a zapomínat přitom na všechny ostatní myšlenky a pocity. A Kari odplul do světa tance, nepociťuje nic než požitek z lehkých, harmonických pohybů. Dívčina ruka, spočívající mu na rameni, byla silná a něžná. Zelené oči ztemněly.

„Vy a vaše jméno jste totéž,“ zašeptal Kari. „Zapamatoval jsem si, že Tajna znamenalo ve starém jazyce — neznámá, neprobádaná.“

„Z toho mám radost,“ odpověděla dívka bez úsměvu. „Vždycky se mi zdálo, že tajné věci zůstaly jedině v kosmu, kdežto u nás na Zemi už nejsou. V lidech nejsou — všichni jsme prostí, jasní a čistí.“

„A vy toho litujete?“

„Někdy. Chtěla bych se setkat s takovým člověkem, jako byli v dávné minulosti. S takovým, který je nucen skrývat své touhy a své city před okolní zlobou, posilovat je a pěstovat tak, až jsou nezdolné a plné neuvěřitelné síly.“

„Rozumím! Ale já jsem nemyslel na lidi a litoval jsem jen neprobádaných tajemství… Jako ve starých románech: všude tajemné rozvaliny, neprobádané hlubiny, nezdolané výšiny a ještě předtím začarované, prokleté a záhadnými silami obdařené háje, prameny, posvátné stezky, domy.“

„Ano, Kari! Bylo by krásné, kdybychom i tady ve hvězdoletu našli tajné koutky, zakázané uličky.“

„Které by vedly do neznámých komnat, kde by se skrývalo…“

„Co by se tam skrývalo?“

„Nevím,“ přiznal se mechanik po chvilce odmlčení a zastavil se.

Ale Tajnu tato hra bavila. Zachmuřila se a zatahala mechanika za rukáv. Kari ji následoval. Vyšli ze sportovního sálu do matně osvětlené postranní chodby. Přístroje na měření vibrace stejnoměrně a mdle mrkaly, jako by stěny lodi jen s námahou přemáhaly neodbytný spánek. Dívka učinila několik rychlých nehlučných kroků a zastavila se. Stín rozmrzelosti přeletěl přes její tvář tak rychle, že by Kari nemohl přísahat, že u ní skutečně zahlédl známku duševní slabosti. Bolestivě se ho dotkl neznámý pocit. Vzal Tajnu znovu za ruku.

„Pojďme do knihovny. Za dvě hodiny začínám službu.“

Poslušně zamířila do centra lodi. Knihovna neboli sál pro všeobecné studium byla přímo za ústředním řídicím stanovištěm; jako konečně na všech hvězdoletech. Kari a Tajna otevřeli hermetické dveře třetí příčné chodby a došli k dvoukřídlé elipse příklopu centrálního průchodu. Jakmile Kari našlápl na bronzovou destičku a těžká křídla se bezhlučně rozestoupila, zaslechli mladí lidé silný vibrující zvuk. Tajna radostně stiskla Karimu prsty.

„Mat Ang!“

Oba proklouzli do knihovny. Zdálo se, jako by se rozptýlené světlo vlnilo jako dým pod matovým stropem. Dva lidé, skrytí ve stínu výklenků, spočívali v hlubokých křeslech mezi sloupky filmových svitků. Tajna spatřila lékaře Svet Sima a hranatou postavu Jas Tina, inženýra pulsačních strojů, který o čemsi snil se zavřenýma očima. Vlevo pod hladkými mušlemi akustických přístrojů se skláněl nad stříbřitým pouzdrem EMHK sám velitel „Telluru“.

EMHK — elektromagnetický houslový klavír — už dávno nahradil tvrdě znějící klavír temperovaný. Uchoval jeho mnohohlasou bohatost, ale přidal navíc množství houslových odstínů. Zesilovače zvuku mohly tomuto nástroji v potřebných chvílích dodat nesmírné síly.

Mut Ang si nevšiml, že někdo vstoupil. Byl trochu před-kloněn s hlavou obrácenou ke kosočtvercovým stropním panelům. Jako u starého klavíru vyvolávaly na novém nástroji všechny odstíny zvuku hudebníkovy prsty, ale nikoli pomocí kladívka a struny, nýbrž velmi slabými elektrickými impulsy téměř mozkové jemnosti.

Harmonicky skloubená témata jednoty Země a kosmu se začala oddělovat a vzdalovat. Rozpory klidného smutku a drsného vzdáleného hřmění rostly, sílily, přerušovány zvonivými tóny jako výkřiky zoufalství. A najednou klidné, melodické rozvíjení tématu zmlklo. Síla srážky byla zdrcující, všechno se zřítilo v lavinu disonancí a zapadlo jako do temného jezera do disharmonických nářků nad nenávratnou ztrátou.

Znenadání se pod Mut Angovými prsty začaly rodit jasné a čisté tóny průzračné radosti, která se spojila s tichým smutkem doprovodu.

Do knihovny nehlučně vstoupila Afra Devi v bílém plášti. Svet Sim, lodní lékař, začal na velitele dělat nějaké posuňky. Mut Ang povstal a říši tónů zapudilo ticho, jako rychlá tropická noc zahání večerní červánky.

Lékař a velitel odešli, provázeni polekanými pohledy posluchačů. Druhému astronavigátoru Cen Girovi se ve službě přihodilo neobvyklé neštěstí — hnisavý zánět slepého střeva. Asi neplnil absolutně přesně program léčebné přípravy na kosmickou cestu. A nyní si Svet Sim vyžádal velitelovo svolení k okamžité operaci.

Mut Ang projevil pochybnosti. Dnešní medicína, která zvládla metody impulsního nervového regulování lidského organismu stejným způsobem jako v elektrických strojích, dovede přece odstraňovat mnoho nemocí. Není třeba operovat.

Avšak lékař hvězdoletu stál na svém. Dokázal, že nemocnému zůstane nedokonale vyléčené ohnisko, které při obrovském fyziologickém přetížení, jemuž jsou astronauti vystaveni, může znovu propuknout.

Čen Gir ulehl na široké lože, omotán dráty impulsních snímačů napětí. Třicet šest přístrojů sledovalo1 stav organismu. V zatemněné místnosti rytmicky zamrkal a slabě zazvonil uspávací přístroj. Svet Sim přelétl pohledem přístroje a pokývl Afře Devi — lékařově pomocnici. Každý člen posádky „Telluru“ zastával několik funkcí.

Afra přisunula průzračnou nádobu. V namodralé tekutině ležel členitý kovový přístroj, připomínající velkou stonožku. Afra jej vytáhla z tekutiny a z jiné nádoby vyňala kuželovité pouzdro, na němž byly napojeny jemné drátky nebo hadice. Lehké cvaknutí závěru a kovová stonožka se se slabým bzučeními rozhýbala.

Svet Sim přikývl a aparát zmizel v otevřených ústech astronavigátora, který stále klidně dýchal. Rozsvítila se poloprůhledná obrazovka, šikmo postavená nad břichem nemocného. Mut Ang přistoupil blíž. V nazelenalé záři byly šedé obrysy vnitřností velmi zřetelně vidět a po nich se pomalu pohyboval kovový přístroj. Slabý záblesk oznámil, že přístroj dal impuls svěracímu svalu žaludku, pronikl do dvanácterníku a začal prolézat složitými zákruty tenkých střev. Ještě kousek — a tupý konec stonožky narazil na počátek appendixu.

Zde, ve zhnisaných místech, byly bolesti silnější a tlakem přístroje mimoděčné pohyby střev tak zesílily, že bylo třeba použít utišujících prostředků. Ještě několik minut a analytický přístroj zjistil příčiny nemoci (náhodné znečištění appendixu), stanovil charakter zhnisání a doporučil vhodnou směs antibiotik a dezinfekčních léků. Členitý aparát vystrčil dlouhé elastické vousky, které se zabořily hluboko do slepého střeva. Hnis byl vysát, zrnka, která se do slepého střeva dostala, byla odstraněna. Následovalo energické vyplachování biologickými roztoky, které zakrátko zahojily sliznici appendixu a slepého střeva. Cen Gir klidně spal, zatímco v jeho vnitřnostech pokračoval ve své práci pozoruhodný přístroj řízený automaty. Operace skončila a lékaři zbývalo jen přístroj vytáhnout.