Ivan Jefremov - Cor Serpentis

Pochybnosti se rozplynuly — proti nim se řítil hvězdolet.

Zde v nekonečné dálce prostoru, kam se poprvé dostala loď ze Země, to mohl být jedině hvězdolet z jiného světa, z planet jiné vzdálené hvězdy…

Paprsek hlavního lokátoru „Telluru“ začal rovněž svítit s přestávkami. Kari Ram, vyslal několik signálů konvenčního světelného kódu. Zdálo se naprosto neuskutečnitelné, že by tam vpředu tyto jednoduché pohyby tlačítka mohly vyvolávat na obrazovce neznámé lodi pravidelný sled záblesků.

V ampliónech lodi se ozval Mut Angův hlas, který prozrazoval jeho vzrušení:

„Poslouchejte všichni! Proti nám letí cizí loď! Odbočujeme ze směru a zahajujeme spěšné brždění. Přerušit všechny práce! Spěšné brždění! Všichni na místa podle přistávací dislokace!“

Nebylo možno ztrácet ani vteřinu. Letěla-li loď proti nim přibližně stejnou rychlostí jako „Tellur“, byla rychlost jejich přibližování blízká rychlosti světla, činila dvě stě devadesát pět tisíc kilometrů za vteřinu. Lokátor dával lidem k dispozici několik vteřin. Zatímco Mut Ang mluvil do mikrofonu, Tej Eron zašeptal cosi Karimu. Napětím bledý mladík mu rozuměl už v půli slova a provedl na pultu lokátoru jakési manipulace.

„Skvěle!“ vykřikl velitel, když viděl, jak na kontrolní obrazovce paprsek oběhl šíp, ohnul jej vlevo, zpátky a svinul se ve spirálu.

Neuplynulo víc než deset vteřin. Na obrazovce se mihl šípovitý světelný obrys, zahnul k pravé straně černého kruhu a okamžitě se stočil do spirály. Úlevné vydechnutí, téměř zasténání se vydralo současně všem lidem na ústředním stanovišti. Ti neznámí, kteří jim letěli vstříc z tajemných hlubin kosmického prostoru, pochopili! V poslední chvíli!

Rozezněly se poplašné zvonky. Teď už nikoli paprsek cizího lokátoru, ale pevný trup lodi se objevil na hlavní obrazovce. Tej Eron bleskovým pohybem vypjal robota řídícího loď a sám dal „Telluru“ minimální úchylku vlevo. Zvonění zmlklo, černé jezera obrazovky pohaslo. Lidé sotva stačili postřehnout světelnou čáru, která se mihla přes výhledový lokátor na pravém boku. Lodi se rozešly nepředstavitelnou rychlostí a zmizely v nekonečné dálavě.

Uplyne několik dní, než se znovu sejdou. Okamžik však nebyl promarněn. Oba hvězdolety zabrzdí, obrátí a rychlostí vypočítanou přesnými stroji se znovu přiblíží k místu setkání.

„Poslouchejte všichni! Začínáme spěšné brždění! Vydejte signály k pohotovosti podle úseků!“ říkal do mikrofonu Mut Ang.

Zelená světla oznamující pohotovost jednotlivých úseků se řadila vedle sebe nad pohaslými indikátory motorových počítačů. Motory lodi umlkly. Celý hvězdolet strnul v očekávání. Velitel přejel pohledem řídicí stanoviště, mlčky ukázal hlavou na křesla a zároveň zapjal robota, který měl řídit brždění. Pomocníci viděli, jak se Mut Ang zamračil nad stupnicí a nastavil hlavní svorku na číslici „8“.

Spolknout pilulku omezující srdeční činnost, usednout do křesla a stisknout zapínač robota bylo dílem několika vteřin.

Hvězdolet se prudce opřel o prázdný prostor — tak v dávné minulosti zakopávali koně a jejich jezdci jim letěli přes hlavy do náruče osudu. I nyní jako by se gigantická loď postavila na zadní. A její „jezdci“ sletěli do hlubin hydraulických křesel a upadli do lehkého bezvědomí.

V knihovně „Telluru“ se shromáždila celá posádka. Jen jeden zůstal ve službě u přístrojů OES, chránících spoje nejsložitějších elektronických přístrojů lodi. „Tellur“ po zabrždění otočil, ale mezitím se vzdálil od místa setkání víc než deset miliard kilometrů. Nyní letěl pomalu, rychlostí rovnou jedné dvacetině absolutní rychlosti a jeho počítací stroje přitom neustále kontrolovaly a opravovaly směr. Bylo třeba znovu najít neviditelný bod v bezbřehém kosmu a v něm už docela nepatrné zrnko — cizí hvězdolet. Osm dní mělo trvat nesnesitelné čekání. Nebude-li ve všech výpočtech a činech lodi větší odchylka, než je odchylka tolerovaná, a nezmýlí-li se ti cizinci, mají-li stejně dokonalé přístroje a stejně poslušnou loď, mohou se hvězdolety sejít tak blízko, že se navzájem nahmatají v neprostupné tmě neviditelnými paprsky lokátorů.

A pak se poprvé v celých dějinách člověk sejde s bratry stejných myšlenek, sil a snah. S těmi, jejichž existence byla již dávno předpověděna, dokázána a potvrzena nekonečně prozíravým rozumem člověka. Obrovské propasti času a prostoru, dělící od sebe obydlené světy, zůstávaly doposud nepřekonatelné. A teď si lidé ze Země podají ruce s jinými myslícími bytostmi kosmu a od nich půjdou ještě dál… Řetěz myšlení a práce se napne přes propasti vesmíru jako definitivní vítězství nad živelnými silami přírody.

Miliardy let se musely v temných a teplých zákoutích mořských zálivů převalovat drobné chomáčky živého slizu, další stovky miliónů let se z nich tvořily složitější bytosti, které posléze vylezly na pevninu. V naprosté závislosti na okolních silách, v slepém zápase o život, o zachování rodu uplynuly další milióny věků, než se vyvinul velký mozek — nejsilnější nástroj hledání potravy a boje o existenci.

Tempo vývoje života se neustále zrychlovalo, boj o existenci byl stále ostřejší, zrychloval se přirozený výběr. Oběti, oběti, oběti — požíraní býložravci, hladem umírající dravci, hynoucí slabí, nemocní, zestárlá zvěř, tvorové zabití v boji o samici, při ochraně svého potomstva, zahubení živelními katastrofami…

Tak tomu bylo v celém průběhu slepé cesty evoluce, dokud za těžkých životních podmínek epochy velkého zalednění vzdálený předek opice nenahradil zvířecí hledání potravy vědomou prací. Tehdy se změnil v člověka, když poznal velikou sílu kolektivní práce a rozumem zpracovaných zkušeností.

Ale i pak uplynulo ještě mnoho tisíciletí naplněných válkami a útrapami, hladem a útlakem, nevědomostí a nadějí v lepší budoucnost.

Potomci své předky nezklamali: lepší budoucnost nastoupila, lidstvo spojené v beztřídní společnosti, osvobozené od strachu a útisku, se vyšvihlo k nevídaným výšinám znalostí a umění. Bylo schopno vykonat i to nejtěžší — podrobit si kosmický prostor. A nakonec všechny těžké stupně dějin života a člověka, veškerá síla nahromaděných znalostí a nezměrného pracovního úsilí byly dovršeny vynalezením „Telluru“, hvězdoletu velkého doletu, poslaného do hluboké propasti Galaxie. Vrchol rozvoje hmoty na Zemi a ve sluneční soustavě se prostřednictvím „Telluru“ spojí s jiným vrcholem, k němuž nebyla cesta pravděpodobně o nic lehčí a trvala rovněž miliardy let v jiném koutku vesmíru.

Tyto myšlenky v té či oné formě vzrušovaly každého člena posádky. Vědomí ohromné odpovědnosti chvíle přinutilo k vážnosti dokonce i mladou Tajnu. Nepatrná hrstka představitelů mnohamiliardového pozemského lidstva — dokáže být tato hrstka hodna jeho hrdinských činů, práce, fyzické dokonalosti rozumu a odolnosti?

Jak se připravit na nadcházející setkání? Pamatovat na všechen těžký a veliký boj lidstva za svobodu těla i ducha!

Nejdůležitější, nejtajemnější otázkou, která nyní nejvíc vzrušovala, bylo: jací jsou ti, co nám teď letí vstříc? Jsou podle našich pozemských názorů hrozní nebo krásní?

Afra Devi, odborník v biologii, se přihlásila o slovo. Mladá žena, která nervovým vzrušením ještě více zkrásněla, často zvedala pohled k obrazu nad dveřmi. Perspektivními barvami vymalované velké panoráma Měsíčních hor Rovníkové Afriky s ohromujícím kontrastem ponurých lesnatých svahů a rozzářeného skalnatého hřebene jako by jejím myšlenkám dodávalo na výrazností.