Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Erg a Niza vyjeli současně.

Lidé strnuli, když se před černým otvorem na výběžku jasně osvětlené paluby Labutě zastavily na okamžik dvě postavy — vysoký muž a půvabná dívka — aby přijali poslední pozdravy Země.

Veda Kong sevřela dlaně tak silně, že Dar uslyšel; jak jf zapraštěly klouby.

Erg Noor a Niza zmizeli. Z černého jícnu se vysunula oválná deska stejné šedé barvy jako celý trup rakety. Vteřina, a sebebystřejší zrak by nepoznal, že v příkrých stěnách obrovitého trupu byl ještě před chvílí otvor.

Hvězdolet stál ve vertikální poloze na široce roztažených náraznících a něčím připomínal člověka. Snad ten dojem vzbuzovala kulovitá příti rakety, zakončená ostrým příklopem a svítící signálními světly jako očima. Nebo žebrovité rozražeče, podobné nárameníkům na rytířském brnění. Hvězdolet se tyčil na svých opěrách jako rozkročený obr, který ze své výšky přezíravě a sebejistě shlíží na lidský dav.

Pohotovostní signály zaburácely poprvé. Jako zázrakem se u rakety objevily široké samohybné plošiny a odvezly zástup vyprovázejících. Třínožky s televizofony a reflektory se posunuly blíž, rozjely se do stran, ale přitom nespustily objektivy a paprsky z rakety. Šedý trup Labutě pohasl a jako by ztratil své rozměry. Na „hlavě“ rakety zlověstně zahořela rudá světla, signál pro přípravu ke startu. Vibrace silných motorů se nesla po tvrdé půdě, hvězdolet se začal otáčet na svých podpěrách a zaujímal startovací polohu. Plošiny s vyprovázejícími odjížděly stále dál a dál, dokud nepřejely za čáru bezpečnosti, která zazářila v temnotě z návětrné strany. Zde lidé rychle seskočili a plošiny odjížděly pro další.

„Oni nás už nikdy neuvidí, nebo aspoň naše nebe?“ zeptala se Čara Mvena, který se k ní hluboko sklonil.

„Ne. Leda ve stereoteleskopech…“

Pod kýlem hvězdoletu zaplála zelená světla. Vysoko na ústřední budově zběsile zavířil radiomaják a rozesílal do všech stran upozornění, že obrovská raketa bude startovat.

„Hvězdolet dostává signál k odletu!“ zaburácel náhle kovový hlas tak silně, že Čara sebou trhla a přitiskla se k Mvenovi.

„Kdo zůstal v kruhu, ať zvedne ruce! Zvedněte ruce, jinak smrt! Zvedněte ruce, jinak…!“ křičel automat, zatím co reflektory prohledávaly plochu a pátraly, nezůstal-li někdo náhodou uvnitř nebezpečného kruhu.

Když nikoho neobjevily, zhasly. Robot zakřičel znovu, a Čaře se zdálo, že ještě zuřivěji:

„Až zazní signál zvonu, otočte se k raketě zády a zavřete oči. Neotvírejte je, dokud neuslyšíte zvon po druhé. Otočte se zády a zavřete oči!“ ječel robot poplašně a výhružně.

„To je strašné!“ zašeptala Veda svému společníkovi.

Dar Veter klidně odepjal z pasu dvě srolované polomasky s černými brýlemi, jednu nasadil Vedě a druhou sobě. Sotva si stačil zapnout přezku, už se vysokým tónem divoce rozezněl veliký zvon pod přístřeškem pro signalizační přístroje.

Zvonění ustalo a v tichu bylo slyšet jen ke všemu lhostejné cikády.

Znenadání hvězdolet vydal zuřivý jek a zhasil světla. Jednou, dvakrát, třikrát, po čtvrté letělo ztemnělou rovinou srdcervoucí vytí, a citlivějším lidem se zdálo, že to sama raketa křičí žalem z rozloučeni.

Řev stejně nečekaně ustal. Kolem rakety vyrostla stěna oslepujícího plamene. Na okamžik přestalo ve světě existovat všechno kromě tohoto kosmického ohně. Věž plamene se změnila v sloup, protáhla se v sáhodlouhou tyč a pak v oslnivě zářivou čáru. Zvon udeřil podruhé, a když se lidé obrátili, uviděli prázdnou rovinu, na níž se rděla obrovská skvrna rozžhavené půdy. Ve výšce stála veliká hvězda — Labuť se vzdalovala.

Lidé se pomalu rozcházeli k elektrobusům, ohlížejíce se hned na nebe, a hned zas na místo odletu, které najednou překvapivě zpustlo, jako by se tu právě znovu zrodila chammada El Chomra, postrach a utrpení poutníků minulých dob. —

Nad jižním horizontem zazářily známé hvězdy. Všechny pohledy se obrátily tam, kde vystupoval modrý a jasný Achernar. U této hvězdy se ocitne Labuť za osmdesát čtyři roků cesty při rychlosti devět set miliónů kilometrů za hodinu. Pro nás osmdesát čtyři, pro Labuť jen čtyřicet sedm roků. Možná že ti, kdo odletěli, vytvoří tam nový, stejně krásný a radostný svět, pod zelenými paprsky zirkoniové hvězdy.

Dar Veter s Vedou dohonili Mvena a Čaru. Afričan právě odpovídal dívce:

„Ne, není to zármutek, co dnes cítím, ale veliká a smutná hrdost. Hrdost na nás, kteří se zvedáme stále výš z vlastní planety a splýváme s vesmírem. Smutek cítím proto, že naše milá Země se stává maličkou… Je tomu nekonečně dávno, co Mayové, Indiáni Střední Ameriky, zanechali hrdý a smutný nápis. Předal jsem jej Ergu Noorovi a on jím ozdobí laboratorní knihovnu Labutě.“

Afričan se ohlédl, a když zpozoroval, že ho poslouchají docházející přátelé, pokračoval hlasitěji:

I já jsem země — každou čátečkou svého těla!“ dodal Mven Mas.

Proti nim utíkal Ren Boz a trhaně dýchal. Přátelé obstoupili fyzika, který jim několika slovy pověděl, že se poprvé setkaly myšlenky dvou obrovských hvězdných ostrovů.

„Tolik jsem si přál přijít před odletem,“ řekl rozčileně Ren, „abych to mohl sdělit Ergu Noorovi. On už na černé planetě pochopil, že spirálový disk je hvězdolet z nesmírně vzdáleného, úplně cizího světa a že ta podivná raketa putovala ve vesmíru velmi dlouho.“

„Copak se Erg Noor nikdy nedoví, že jeho spirálový disk je z tak obludných propastí vesmíru, že přiletěl z jiné galaxie, z mlhoviny v Andromedě?“ řekla Veda. „Velká škoda, že se nedočkal dnešní zprávy!“

„Dozví se to!“ řekl přesvědčeně Dar Veter. „Požádáme Radu o energii na zvláštní vysílání přes družici třicet šest. Můžeme hovořit s Labutí ještě devatenáct hodin.“

Adamův most — souvislá řada úskalí a korálových útesů u jižního cípu Východní Indie v délce asi 32 km mezi indickým pobřežím a ostrovem Cejlonem. Název pochází od mohamedánů, kteří se domnívají, že sem dopadl Adam, když by svržen z nebe. Tamtéž je i Palcký průliv.

Anamezon — (slovo utvořené z řeckého ana: ne, zápor, a mezon: (elementární částice) látka s rozrušenými mezonovými vazbami atomových jader, její výtoková rychlost se blíží rychlosti světla (fantazie).

Andesitové skály — skály vytvořené vyvřelými horninami lávového charakteru.

APP — zkratka Akademie Psychofyziologie Práce (fantazie).

Aplit — žilná hornina, druh velmi jemnozrnné žuly.

Apsida — polokruhový výklenek v bazilice, uzavírající úzkou stranu východní proti vchodu; v apsidě byl obvykle umístěn oltář.

Araukariový les — araukarie neboli blahočet je veliký, i přes padesát metrů vysoký, věčně zelený jehličnatý strom. Roste ve Střední a Jižní Americe. název má po Indiánech Araukárech.

Astrofyzik — vědec zkoumající fyzikální poměry na hvězdách a planetách.