Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

„Výbuch,“ řekl z boční obrazovky Junit Ant. „Ukázal jsem vám pozorování z minulého měsíce podle zápisu automatické paměti. Teď přepínám na přímý záběr.“

Na obrazovce jako dříve vířily jiskry a tmavočervené čáry světla.

„Zvláštní úkaz!“ vykřikl fyzik. „Jak si ten výbuch vysvětlujete?“

„Později. Ted znovu začíná přenos. Ale co považujete za zvláštní?“

„Rudé spektrum výbuchu. Mlhovina v Andromedě má fialový posuv ve spektru, to znamená, že se k nám přibližuje.“

„Výbuch nemá k Andromedě žádný vztah. To je místní jev.“

„Myslíte si, že jejich odpalovací stanice je náhodné vysunuta pna samý kraj galaxie, do zóny, která je od centra ještě dál, než oblast Slunce v naší Galaxii?“

Junij Ant přelétl Rena skeptickým pohledem.

„Vy jste ochoten diskutovat v kterémkoli okamžiku, a zapomínáte, že s námi mluví mlhovina v Andromedě ze vzdálenosti čtyř set padesáti tisíc parseků.“

„Ach ano!“ posmutněl Ren Boz. „Lépe kdybyste řekl ze vzdálenosti půldruhého miliónu světelných let. Zpráva byla odeslána před patnácti tisíci stoletími.“

„A my teď vidíme to, co nastoupilo cestu vesmírem dávno před dobou ledovou a vznikem člověka na Zemi!“ Junij Ant viditelně zjihl.

Rudé čáry začaly vířit pomaleji, obrazovka ztemněla a vtom zaplála znovu. Ve skoupém světle se dala stěží rozeznat zšeřelá plochá rovina, posetá divnými stavbami houbovitého tvaru. Blíže k přednímu kraji viditelného úseku zářil chladně obrovský modrý kruh se zjevně kovovým povrchem. Přesně uprostřed kruhu visely nad sebou dva velké dvojvypuklé disky. Ne, nevisely, nýbrž pomalu vystupovaly stále výš. Rovina zmizela a na obrazovce zůstal jen jeden z disků, dole vypouklejší než nahoře, s hrubými spirálovými žebry po obou stranách.

„To jsou oni… oni!“ volali vědci o překot, nebol poznali, že kolos na obraze se úplně shoduje s fotografiemi a nákresy spirálového disku, který sedmatřicátá výprava objevila na planetě železné hvězdy.

Znovu zavichřily rudé čáry — a obrazovka zhasla. Ren Boz čekal, neodvažuje se ani na vteřinu odpoutat od ní zrak. První lidský pohled, který se letmo dotkl života a myšlení jiné galaxie! Ale obrazovka se už nerozsvítila. Na boční desce televizofonu promluvil Junit Ant.

„Zpráva se přerušila. Nemůžeme už déle čekat a odnímat zemskou energii. Otřáslo by to celou planetou. Musíme požádat Radu Ekonomiky, aby se mimoprogramní poslechy zdvojnásobily, ale to nebude možné dřív než za rok, po ztrátách, které vznikly vysláním Labutě. Teď víme, že hvězdolet na planetě železné hvězdy je odtud. Kdyby ho Erg Noor neobjevil, nepochopili bychom nic z toho, co jsme právě viděli.“

„A tenhle disk letěl odtamtud? Jak dlouho vlastně letěl?“ zeptal se Ren Boz jakoby pro sebe.

„Putoval mrtvý asi dva milióny let prostorem dělícím obě galaxie,“ odpověděl drsně Junij Ant, „až našel útočiště na planetě hvězdy T. Jejich hvězdolety jsou nepochybně zařízeny tak, že přistávají automaticky, bez ohledu na to, že po tisíce tisíců roků se nikdo živý nedotkl řídicích pák.“

„Možná, že» oni«žijí dlouho?“

„Ale ne milióny let, to odporuje zákonům termodynamiky,“ zdrženlivě odvětil Junij Ant. „A i když má spirálový disk opravdu kolosální rozměry, nemohl s sebou vzít lidi… myslící bytosti z celé planety. Ne, zatím ještě naše galaxie nemohou jedna druhé dosáhnout, ani si vyměňovat zprávy.“

„Budou moci!“ řekl přesvědčivě Ren Boz, rozloučil se s Junijem Antem a vydal se zpátky na startovací plochu kosmického letiště.

Dar Veter s Vedou a Čara s Mvenem Masem stáli trochu stranou dvou dlouhých řad vyprovázejících. Všechny hlavy se otočily k ústřední budově. Kolem nehlučně proletěla široká plošina, provázená máváním rukou a dokonce pozdravnými výkřiky, které si lidé ve společnosti dovolovali jen ve výjimečných případech. Bylo na ní všech dvaadvacet členů posádky Labutě.

Plošina předjela k hvězdoletu. U vysokého přenosného výtahu čekali lidé v bílých kombinézách, s obličeji pošedlými únavou; bylo to dvacet členů odletové komise, kterou tvořili hlavně inženýři pracující na kosmickém letišti. Za poslední dny a noci s pomocí soupisových strojů zkontrolovali celé vybavení expedice, a ještě jednou přezkoušeli spolehlivost rakety tenzorovými přístroji.

Podle zvyku z počátků astronautiky předseda komise podával hlášení Ergu Noorovi, který byl znovu jmenován náčelníkem hvězdoletu a výpravy na Achernar. Ostatní členové komise vyznačil své šifry na bronzové destičce s portréty a jmény, kterou věnovali Ergovi, a když se rozloučili, ustoupili stranou. V té chvíli se k raketě nahrnuli doprovázející. Lidé obstoupili cestovatele. Filmaři natáčeli každé gesto odlétajících, poslední památku, která zůstane rodné planetě.

Erg Noor z dálky uviděl Vedu, zasunul bronzový certifikát za široký astronautický pás a rychle k ní přistoupil.

„To je hezké, že jste přišla, Vedo…!“

„Copak jsem mohla jinak?“

„Jste pro mne symbolem Země… a mého mládí.“

„Nizino mládí bude s vámi navždy.“

„Neříkám, že ničeho nelituji, nebyla by to pravda. Především je mi líto Nizy, mých soudruhů, a také sebe samého… Ztráta je příliš veliká. Při posledním návratu jsem si nově zamiloval Zemi, prostěji, bezvýhradněji…“

„A přece odcházíte, Ergu?“

„Nemohu jinak. Kdybych odmítl, ztratil bych nejen vesmír, ale i Zemi.“

„Hrdinství tím obtížnější, čím větší je láska?“

„Vy jste mi vždycky dobře rozuměla, Vedo. A zde je Niza.“

Přistoupila pohublá rusovlasá dívka, zastavila se a sklopila oči.

„Je to tak těžké. Vy všichni… jste dobří, jasní… krásní… Rozloučit se, odtrhnout své živé tělo od matky Země…“ astronavigátorce se zachvěl hlas.

Veda ji něžně přitáhla k sobě a šeptala jí tichá slova útěchy.

„Zbývá devět minut do zavření příklopů,“ řekl přidušeně Erg, nespouštěje oči s Vedy.

„Tak dlouho ještě…!“ vzlykla Niza se slzami v hlase. Veda, Erg, Dar Veter, Mven Mas a ostatní pocítili s lítostí a údivem, že nemají slov. Nebylo čím vyjádřit city před hrdinstvím, konaným pro ty, kdo ještě neexistují, kdo přijdou teprve po mnoha letech. Lidé, kteří odlétali, i ti, kdo je vyprovázeli, věděli o všem — co jim mohla dát zbytečná slova? Jaká přání, jaké žerty nebo sliby se mohou dotknout duše lidí, kteří navždy opouštějí Zemi a odlétají do propastí vesmíru?

Druhá signální soustava člověka byla náhle nedokonalá a postoupila místo třetí. Hluboké pohledy, v nichž se zračily vášnivé, slovy nevypověditelné vzněty, střetaly se mlčky a intenzívně, nebo do sebe lačně vpíjely nebohatou přírodu El Chomry.

„Je čas!“ kovový hlas Erga Noora zasvištěl jako úder pastýřova biče. Začali spěchat.

Veda otevřeně zaštkala a přitiskla se k Nize. Obě ženy stály několik vteřin se zavřenýma očima, tvář na tváři, zatím co muži se loučili pohledy a stisky rukou. Výtah už ukryl v černém oválném otvoru osm astronautů. Erg Noor vzal Nizu za ruku a něco jí pošeptal. Dívka se zarděla, vytrhla se z Vedina objetí a spěchala k hvězdoletu. Než vstoupila na plošinu zdviže, střetla se s ohromýnma očima nezvykle bledé Čary.

„Čaro, smím vás políbit?“ zeptala se Niza hlasitě. „Čara neodpověděla, ale vyskočila na plošinu a celá se chvějíc objala šíji rusovlasé astronavigátorky; pak stejně mlčky seskočila a odběhla stranou.