Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

„Mven Mas je také členem Rady.“

Fyzik si na cosi vzpomněl, trochu se zamyslil a tiše se rozesmál.

„Mven Mas — ten… umí vycítit mé myšlenky a snaží se je uskutečnit.“

„A není v tom uskutečňování vaše chyba?“

Ren posmutněl a převedl řeč jinam:

„Veda Kong sem také přijede?“

„Ano, čekám ji. Představte si, že div nezahynula při průzkumu jeskyně, kde bylo skladiště starobylé techniky a kde se objevily uzavřené ocelové dveře.“

„Nic jsem neslyšel.“

„Pravda, zapomněl jsem, že nemáte tak hluboký zájem o historii jako Mven Mas. Celá planeta jedná o tom, co může být za dveřmi. Milióny dobrovolníků se nabízejí na vykopávky. Veda se rozhodla, že předá otázku do Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti.“

„Evda Nal sem nepřijede?“

„Ne, nemůže!“

„Mnoha lidem to bude líto. Veda má Evdu velmi ráda a Čara je jí úplně oddána. Pamatujete se na Čaru?“

„To je ta… jako pardál…?“

Dar Veter pozvedl ruce v žertovné hrůze.

„Vy jste mi znalec ženské krásy'. Ostatně, opakuji vytrvale chybu lidí z minulosti, kteří se vůbec nevyznali v zákonech psychofyziologie a dědičnosti. Vždycky mám sklon představovat si, že druzí myslí a cítí jako já.“

„Evda,“ řekl Ren Boz, který se nepřipojil k sebepokání, „bude sledovat odlet jako všichni lidé na planetě.“

Fyzik ukázal na řady vysokých třínožek s kamerami pro bílý, infračervený a ultrafialový příjem, rozestavěných do půlkruhu kolem hvězdoletu. Různé skupiny paprsků spektra způsobovaly, že barevný obraz dýchal opravdovým teplem a životem, stejně jako diafragmy se svrchními alikvotními tóny odstraňovaly kovový přízvuk v hlasové reprodukci.

Dar Veter pohlédl k severu, odkud se namáhavě plazily automatické elektrobusy přeplněné lidmi. Z prvního vozu vyskočila Veda Kong a utíkala, zaplétajíc se do trávy. Vrhla se v běhu Daru Vetrovi na hruď, takže její dlouhé spuštěné copy mu přeletěly přes záda.

Dar ji zlehka odsunul a zahleděl se do milované tváře, jíž nezvyklý účes dodával odstín novoty.“

„Hrála jsem ve filmu pro děti severní královnu z dob Temna, a sotva jsem se stačila převléknout,“ vysvětlovala trochu uzardělá. „Na účes mi nezbyl čas.“

Dar Veter si ji představil v dlouhých přiléhavých šatech z brokátu, ve zlaté koruně s modrými drahokamy a s popelavými copy pod kolena, s odvážným pohledem šedých očí a radostně se usmál.

„Měla jsi na hlavě korunu?“

„Měla, takovouhle,“ a Veda naznačila prstem ve vzduchu obrysy širokého kruhu se zubatými okraji v podobě trojlístku.

„Uvidím to?“

„Ještě dneska. Požádám je, aby ti film ukázali.“

Dar se chtěl zeptat, kdo jsou tajemní „oni“, ale Veda už zdravila vážného fyzika. Ren se naivně a srdečně usmál.

„Kdepak jsou hrdinové Achernaru?“ pohlédl na prázdnou plochu kolem hvězdoletu.

„Tam!“ Veda ukázala na budovu v podobě stanu z desek zeleného mléčného skla a se stříbřitě průsvitnými žebry vnějších nosníků; byl to hlavní sál kosmického letiště.

„Tak pojďme.“

„My… jsme zbyteční…“ řekla Veda tvrdě. „Přijímají od Země pozdrav na rozloučenou. Pojďme k Labuti.“

Muži se podrobili.

Kráčejíc vedle Vetra, Veda se tichounce zeptala:

„Nevypadám hrozně v tom starodávném účesu? Mohla bych…“

„Není třeba. Je to kouzelný kontrast s moderními šaty — copy delší než sukně. Nech to tak!“

„Poslouchám, můj Dare!“ šeptla Veda magická slova, při kterých se mu rozbušilo srdce a bledé tváře mírně zčervenalý.

Stovky lidí beze spěchu mířily k raketě. Usmívali se na Vedu nebo ji zdravili zvednutím ruky mnohem častěji než Dara Vetra nebo Rena Boze.

„Jste populární, Vedo,“ poznamenal Ren. „Způsobuje to práce historičky nebo vaše pověstná krása?“

„Ani jedno, ani druhé. Při svém zaměstnání a práci na veřejnosti stýkám se ustavičně a širokým okruhem lidí. Vy a Veter se buď zavřete v laboratořích, nebo pracujete intenzívně o samotě, dlouho do noci. Konáte pro lidstvo mnohem větší a významnější práci než já, ale váš obor není lidskému srdci nejbližší. Čara Nandi a Evda Nal jsou daleko známější než já…“

„Opět výtka naší technické civilizaci?“ opáčil vesele Dar Veter.

„Ne naší, ale přežitkům dřívějších osudných omylů. Naši předkové již před tisíciletími věděli, že umění a rozvoj lidských citů jsou pro společnost stejně důležité jako věda.“

„Pokud jde o vzájemné vztahy lidí?“ projevil zájem fyzik.

„Právě!“

„Kterýsi mudrc ve starověku řekl, že nejobtížnější věcí na Zemi je uchránit. radost,“ prohodil Dar Veter. „Pohleďte, tamhle je další věrný spojenec Vedy!“

Přímo k nim šel dlouhým lehkým krokem Mven Mas, upoutávaje všeobecnou pozornost svou ohromnou postavou.

„Čařin tanec skončil,“ dovtípila se Veda. „Brzy se objeví. i posádka Labutě.“

„Být na jejich místě, šel bych sem pěšky a co možná nejpomaleji,“ řekl pojednou Dar Veter.

„Začal ses bouřit?“ Veda ho vzala podpaží.

„Ovšem. Pro mne je trýznivé pomyslit si, že odcházejí navždy a že už nikdy neuvidím tuhle raketu. Něco v mém nitru protestuje proti takovému předurčení k zániku. Pravděpodobně proto, že tam budou lidé mně blízcí.“

„Proto patrně ne,“ vmísil se do rozmluvy Mven, který k nim docházel a jehož bystrý sluch zachytil z dálky Vetrova slova. „Je to věčný protest člověka proti neúprosnému času.“

„Podzimní smutek?“ zeptal se trochu posměšně Ren Boz, usmívaje se na druha očima.

„Všiml jste si, že podzim v mírných šířkách a jeho smutek milují právě lidé nejenergičtější, nejoptimističtější a hluboce cítící?“ opáčil Mven Mas a pohladil přítele po rameni.

„Správný postřeh,“ nadchla se Veda. „Velmi starý…“

„Dare Vetře, jste na nástupišti? Dare Vetře, jste na nástupišti?“ zahřmělo odkudsi z výšky po levé straně. „Volá vás Junij Ant k televizof.onu do ústřední budovy. Junij Ant vás volá. Přijďte k televizofonu do ústřední budovy…“

Ren sebou škubl a napřímil se. „Dare, mohu jít s vámi?“

„Jděte místo mne. Vy můžete odlet zmeškat. Junij Ant po starém zvyku rád ukazuje přímé pozorování, a ne zápis. V tom se shodli s Mvenem Masem.“

Kosmické letiště mělo mohutný TVF a polokulovitou obrazovku. Ren Boz vstoupil do tiché okrouhlé místnosti. Dozorčí operatér cvakl spínačem a ukázal na pravou boční obrazovku, kde se objevil vzrušený Junij Ant. Pozorně si fyzika prohlédl, pak pochopil, proč Dar Veter nepřišel sám, a pokynul Renu Bozuvi.

„Také jsem nechtěl podívat na odlet. Ale je právě průzkumný poslech mimo program v předešlém směru a na vlnovém rozsahu 62/77. Zvedněte kráter pro směrové záření a zaměřte na observatoř. Já přehodím paprsek vektoru přes Středozemní moře přímo na El Chomru. Chytejte v prázdném půlkruhu a zapněte polokulovitou obrazovku.“ Junij Ant pohlédl stranou a dodal: „Rychleji!“

Zkušený vědec vyplnil příkaz za dvě minuty. V hloubce polokulovité obrazovky se vynořil obraz gigantické galaxie, v níž oba vědci bezpečně poznali dávno známou mlhovinu v Andromedě čili M 31.

V nejbližším vnějším závitu její spirály, téměř uprostřed čočkovitého disku obrovské galaxie, zaplálo světlo. Odpojila se tam soustava hvězd, která vypadala jako nepatrné vlákénko, ale byla to nesporně obrovská větev, dlouhá jistě sto parseků. Světlo začalo růst a zároveň se zvětšovalo „vlákénko“, zatím co galaxie zmizela, neboť se rozptýlila za hranice zorného pole. Přes obrazovku se natáhl proud rudých a žlutých hvězd. Ze světelného bodu se stalo malé kolečko a svítilo na samém konci proudu. Od kraje se oddělila oranžová hvězda spektrální třídy K. Kolem ní obíhaly sotva znatelné tečky planet. Na jedné z nich se rozprostřel kroužek světla. A najednou všechno zavířilo v rudých záblescích a sršících jiskrách. Ren Boz zavřel oči…