Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Kotouče prachu, vrženého do jeskyně, se pomalu usazovaly. Prašnou clonou bylo vidět, že stalagmitové sloupce a výklenky zůstaly neporušené. V podzemí zavládlo zase dřívější mrtvé ticho.

Veda se vzpamatovala a vstala. Dva spolupracovníci ji podepřeli, ale netrpělivě se jim vymkla.

„Kde je Miiko?“

Její pomocnice se opírala o nízký stalagmit a pečlivě si stírala kamenný prach s krku, uší i vlasů.

„Skoro všechno přišlo nazmar,“ odpověděla na němou otázku. „Nepřístupné dveře zůstanou zavřené pod čtyřsetmetrovou vrstvou kamení. Třetí jeskyně je úplně zničená, ale druhá… druhá se dá ještě vykopat. Jsou v ní pro nás věci nejdůležitější, jako tady…“

„Je tomu tak…“ Veda si přejela jazykem vyprahlé rty. „Je to naše vina, jednali jsme příliš pomalu a obezřetně. Měli jsme zával předvídat.“

„Bezdůvodná předtucha. Ale není proč naříkat. Copak bychom mohli zpevňovat horské masívy kvůli domnělým pokladům za dveřmi? Zvláště jsou-li tam neužitečné zbraně!“

„A co když tam jsou umělecká díla neocenitelné lidské tvořivosti? Ne, mohli jsme jednat rychleji!“

Miiko pokrčila rameny a vedla sklíčenou Vedu vstříc nádheře slunečného dne, vstříc radosti z čisté vody a k elektrické sprše, která konejšila zármutek.

Mven Mas po svém zvyku přecházel sem a tam po místnosti, kterou mu přidělili v horním poschodí Domu Historie v indickém sektoru severního obytného pásma. Přestěhoval se sem teprve před dvěma dny, když skončil práci v Domě Historie amerického sektoru.

Pokoj, či správněji veranda, jejíž zevní stěna byla z jednolitého polarizujícího skla, obracela se k modrým dálkám pahorkatiny. Mven chvílemi zapínal rolety křížové polarizace. V místnosti nastával šedý soumrak a na polokulovité obrazovce pomalu ubíhaly elektronové záznamy obrazů, úryvků starých filmů, sochařských děl i, staveb, které si Mven předběžně vybral. Afričan je prohlížel a diktoval automatickému sekretáři poznámky pro příští knihu. Stroj psal, čísloval lístky, pečlivě je skládal a zároveň třídil podle témat, popisů nebo obecných závěrů.

Když se Mven unavil, vypínal rolety a přistupoval k oknu; hleděl pak upřeně do dálky a dlouho přemítal o tom, co viděl na obrazovce.

Musil se podivovat, jak mnoho věcí z dosud nedávné kultury lidstva přestalo existovat. Úplně vymizely slovesné jemnosti, jako slovní a psané obraty, jež byly charakteristické hlavně pro éru Světového Sjednocení a považovaly se kdysi za známku velké vzdělanosti. Přestalo docela psaní i hudebnost slova, běžné ještě v epoše Společné Práce, zmizelo obratné slovní žonglérství, tak zvaná duchaplnost. Už předtím zanikla potřeba přetvářky, velmi důležitá v éře Rozděleného Světa. Rozhovory se staly mnohem prostší a stručnější. Éra Velikého Okruhu bude patrně obdobím rozvoje třetí signální soustavy člověka, čili dorozumívání beze slov.

Chvílemi se Mven obracel ke stále bdělému mechanickému sekretáři s novými formulacemi svých myšlenek:

„V prvním století Okruhu vznikla fluktuativní psychologie umění, založená Ljudou Fir. Zejména jí se podařilo vědecky dokázat rozdíl emocionálního vnímání u mužů a u žen, když odhalila oblast, jež mnoho věků existovala jako polomystické podvědomí. Ale dokázat to v současném vnímání byla, jen menší část práce. Ljudě Fir se podařila víc, neboť označila hlavní cesty pocitových vjemů, a díky tomu se může dosáhnout jejich souladu u rozdílných pohlaví.“

Zvonkový signál a zelené světlo zavolaly Afričana k televizofonu. Výzva v pracovních hodinách znamenala něco důležitého. Automatický sekretář se vypnul a Mven seběhl dolů do místnosti pro dálkové rozhovory.

Z obrazovky ho pozdravila Veda Kong s propadlinami v podrápaných tvářích a s hlubokými stíny kolem očí. Vediným ustaraným obličejem přeběhl lehký úsměv, když k ní potěšený Mven vztáhl své velké ruce.

„Pomozte mi, Mvene. Vím, že máte práci, ale Dar Veter není na Zemi, Erg Noor je daleko, a kromě nich mám jen vás, na koho se mohu obrátit s jakoukoli prosbou. Stalo se mi neštěstí…“

„Co? Dar Veter…?“

„Kdepak! Zával v jeskyni při vykopávkách.“

A Veda stručně vyprávěla události v jeskyni Den-of-Kul:

„Jste v této chvíli jediný z mých přátel, kdo má volný přístup k Moudrému Mozku.“

„Který ze čtyř máte na mysli?“

„Základní. Mozek Přesnosti.“

„Rozumím. Potřebujete vypočítat, jaké jsou možnosti, abyste se dostala k ocelovým dveřím s nejmenšími pracovními i materiálovými ztrátami?“

„Přesně tak!“

„Sebrala jste údaje?“

„Mám je před sebou.“

„Poslouchám.“

Mven Mas si rychle poznamenal několik řad číslic.

„Teď jde o to, kdy stroj mé údaje přijme. Počkejte, hned se spojím s dozorčím inženýrem MM. Mozek Základní Přesnosti je v Australském sektoru Jižní zóny.“

„A kde je Mozek Nejvyšší Přesnosti?“

„V Indickém sektoru severní obytné zóny, kde jsem právě já… Přepínám, čekejte.“

Před pohaslou obrazovkou se Veda pokoušela představit si Moudrý Mozek. Fantazie jí kreslila obrovský lidský mozek se všemi rýhami a závity, pulsující a živý, i když věděla, že se tak nazývají gigantické elektronové výzkumné stroje, které dovedly rozřešit skoro každý úkol, přiměřený rozpracovaným oblastem matematiky. Na planetě byly celkem čtyři takové stroje, různě specializované.

Veda nečekala dlouho. Obrazovka se rozsvítila a Mven Mas ji požádal, aby ho zavolala znovu za šest dnů, pozdě večer.

„Mvene, vaše pomoc je neocenitelná!“

„Jen proto, že mám v matematice jisté znalosti a práva? Neocenitelná je vaše práce, neboť znáte starobylé jazyky a kultury. Vedo, příliš jste se ponořila do ÉRS!“

Historička se zasmušila, ale Afričan se rozesmál tak srdečně a nakažlivě, že se i Veda zasmála, pokynula mu na rozloučenou a zmizela.

V určenou dobu Mven znovu uviděl mladou ženu v televizofonu.

„Nemusíte mluvit, vidím, že odpověď je nepříznivá.“

„Ano, stabilita je pod hranicí bezpečnosti… Při obvyklém způsobu dá vyklizení zavalené části kubický kilometr vápence.“

„Naše možnosti se omezují jen na to, abychom tunelem vyzvedli sejfy ze druhé jeskyně,“ řekla Veda smutně.

„A stojí celá věc za tolik zármutku?“

„Mvene, promiňte mi, ale vy také jste stál u dveří, za nimiž se skrývalo nerozřešené tajemství, To vaše bylo veliké a týkalo se celého světa, mé tajemství je malé. Ale emocionálně se můj neúspěch rovná vašemu.“

„Jsme na tom oba stejně, ale věřte, že se ještě nejednou udeříme o ocelové dveře. Čím odvážnější a větší bude úsilí, tím častěji se vyskytnou dveře.“

„Některé se otevřou!“

„Ovšem!“

„A přece, jste se docela nevzdali?“

„Samozřejmě. Shromáždíme nová fakta, ukazatele správnějších obratů. Síla vesmíru je tak nepředstavitelně obrovská, že bylo od nás naivní vrhat se na ni s pohrabáčem… Zrovna tak, jako kdybyste vy pouhýma rukama otvírala ty nebezpečné dveře.“

„Ale co když budeme čekat celý život?“

„Tím je můj jeden život proti takovým krokům poznání?“

„Mvene, kam se poděla vaše vášnivá netrpělivost?“

„Nezmizela, jenom dostala uzdu. Utrpením…“

„A Ren Boz?“