Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

„A my jako dříve žijeme na řetězu rozumu,“ souhlasila Čara.

„Mnoho se už vykonalo, ale přece jen intelektuální stránka má značný předstih, kdežto emocionální zaostala… O ni je třeba pečovat, aby nepotřebovala rozum jako řetěz, nýbrž aby sama občas držela rozum na řetězu. To pro mne začalo být tak důležité, že chci o tom napsat knihu.“

„Ovšem!“ zvolala Čara vášnivě; trochu zrozpačitěla a pokračovala: „Málo znamenitých vědců se věnovalo studiu zákonů krásy a plnosti citů… Nemluvím o psychologii.“

„Rozumím vám!“ odpovídal Afričan, dívaje se zálibně na dívku, která v zanícení pozvedla ještě výš svou hrdou hlavu, vstříc paprskům, jež znovu zbarvily její p1eť měděným odstínem.

„Zůstali jsme pozadu!“ zvolala dívka, přitáhla uzdu a její kůň se okamžitě vyřítil kupředu.

Afričan ji dohonil a oba jeli starou cestou vedle sebe. Když dostihli své mladé přátele, přidrželi koně a Čara se obrátila k Mvenu Masovi.

„A co ta dívka, Onar?“

„Potřebuje žít ve Velkém Světě. Sama jste říkala, že zůstala na ostrově jenom náhodou, kvůli matce, která sem přijela a nedávno zemřela. Onar by se dobře pracovalo u Vedy, na vykopávkách jsou zapotřebí citlivé a něžné ženské ruce. Existuje ještě tisíc prací, kde je jich třeba. A nový Bet Lon, který se k nám vrátí, najde ji znovu a jinak…!“

Čara stáhla obočí a zadívala se upřeně na Mvena.

„A co vy — neodejdete od svých hvězd?“

„Ať je rozhodnutí Rady jakékoli, budu se dále zabývat vesmírem. Ale nejdřív musím napsat o…“

„O hvězdách lidských srdcí?“

„Ovšem, Čaro! V člověku se tají dech z jejich nekonečné rozmanitosti…“ Mven zmlkl, když zpozoroval, že na něj dívka hledí s něžným úsměvem. „Nesouhlasíte s tím?“

„Souhlasím, samozřejmě! Myslila jsem na váš pokus. Uskutečnil jste ho z vášnivé netrpělivosti, abyste dal lidem dokonalý svět. V tom jste také umělec, a ne vědec.“

„A co Ren Boz?“

„Pro něho byl pokus jen dalším krokem na cestě vědeckého bádání.“

„Omlouváte mne, Čaro?“

„Naprosto! A jsem přesvědčena, že ještě mnoho jiných lidí, většina!“

Mven si přehodil uzdu do levé ruky a pravou vztáhl k Čaře. Vjížděli do malé staniční osady.

Vlny Indického oceánu mírně hučely pod příkrým svahem. V jejich hukotu Mven slyšel rytmický sled basů v symfonii Ziga Zora o životě, který směřuje do vesmíru. A modré f, mocný a základní tón pozemské přírody, zpívalo nad mořem a nutilo člověka, aby odpovídal celým srdcem a splynul s přírodou, která ho zrodila.

Oceán — průzračný, zářící, nezanášený už odpadky a zbavený dravých žraloků, jedovatých ryb, měkkýšů i nebezpečných medúz, jako je život současného člověka prost zloby a strachu dávných dob. Ale kdesi v nekonečných prostorách oceánu existují ještě tajemná zákoutí, kde se uchovaly a klíčí zárodky škodlivého života, a jen bdělosti pátracích oddílů vděčíme za bezpečnost a čistotu oceánských vod.

Copak i v čisté mladé duši nevyroste znenadání zlá zavilost, hlupácká sebejistota, zvířecký egoismus? Nepodrobí-li se člověk autoritě společnosti, řídí-li se vlastní nerozumnou ctižádostí a osobními vášněmi, mužnost se mění v bezohlednost a tvořivá práce v sobeckou vychytralost, zatím co věrnost a sebeobětování se stávají baštou tyranie, nelítostného vykořisťování a ponižování… Slupka kázně a společenské kulturnosti se lehce odere, stačí, aby jedna či dvě generace žily špatně. Mven Mas nahlédl do tváře této šelmy zde, na ostrově Zapomenutí. Jestli se nezvládne a dostane volnost, rozbují se nestvůrný despotismus, který tolik století deptal lidstvo a vnucoval mu svou nestoudnou zvůli.

Nejpřekvapivější v historii Země je vznik neuhasitelné zášti ke kráse a vědění, projevující se zcela zákonitě u nevzdělanců. Nedůvěra, strach a nenávist pronikají všemi řády lidské společnosti, počínajíc strachem před primitivními čaroději i vědmami, a končíc vražděním myslitelů, kteří předstihli svou dobu v éře Rozděleného Světa. Něco podobného existovalo i na jiných planetách, které měly sice vyspělou civilizaci, ale nedovedly uchránit své společenské zřízení před oligarchií, vznikající znenadání a zákeřně v nejrozmanitějších, podobách… Mven si vzpomněl na zprávy Okruhu o obydlených světech, kde se nejvyšších vymožeností vědy používalo k zastrašování, mučení a trestání, ke čtení myšlenek a proměňování mas v pokorné poloidioty, ochotné vykonat sebezrůdnější příkazy. Výkřik o pomoc z této planety pronikl do Okruhu a letěl prostorem ještě mnoho století po smrti lidí, kteří jej vyslali, i po smrti jejich krutovládců.

Naše planeta je už na takovém vývojovém stupni, že podobné hrůzy jsou u nás nemyslitelné. A přece je dosud neuspokojivý duchovní rozvoj člověka, o který se vytrvale starají lidé jako je Evda Nal.

„Malíř Kart San říkal, že moudrost je spojení znalostí a citů. Buďme moudří!“ zazněl zezadu Čařin hlas.

Čara jako vítr proletěla kolem Afričana a vrhla se do šumící propasti.

Mven viděl, jak se ladně otočila ve vzduchu, rozepjala ruce jako křídla a zmizela ve vlnách. Chlapci z pátracího oddílu, kteří se dole koupali, ustrnuli. Mvena zamrazilo v zádech nadšením i leknutím. Sám z tak hrozné výšky ještě nikdy neskákal, ale teď si odhodlaně stoupl na okraj srázu a začal se svlékat. Později si vzpomínal, že v nejasných zlomcích myšlenek mu Čara připadala jako bohyně pravěkých lidí, která všechno může. Může-li ona, smí také on!

Z hučících vln zazněl dívčin varovný křik. Ale Mven Mas padal dolů jako kámen a nic neslyšel. Let byl blaženě dlouhý. Znamenitý skokan vnikl přesně do vody a ponořil se do velké hloubky. Moře bylo tak podivuhodně průzračné, že mu dno připadalo nebezpečně blízko. Afričan prohnul tělo a vlivem dále působící setrvačnosti dostal tak omračující ránu, že na okamžik přestalo pro něj všechno existovat. Vyletěl na povrch prudce jako raketa, převrátil se naznak a zakymácel se na vlnách. Když se vzpamatoval, uviděl připlouvající Čaru. Dívka se tak vylekala, že vzdor bronzové osmahlosti poprvé zbledla. Oči jí hořely výčitkou i nadšením.

„Proč jste to udělal?“ zašeptala skoro bez dechu.

„Protože jste to učinila vy. Půjdu za vámi všude…budovat svůj Epsilon Tukana na naší Zemi!“

„A vrátíte se se mnou do Velkého Světa?“

„Vrátím!“

Mveň se otočil, aby plaval dál, a vykřikl překvapením. Úchvatná průsvitnost moře, která s ním před chvílí tak nepěkně zažertovala, byla zde, dále od břehu, ještě větší. On i Čara se doslova vznášeli v závratné výšce nade dnem, jež bylo vidět do nejmenších podrobností skrze neuvěřitelně čirou vodu, jako by to byl vzduch! Mvena se zmocnila odvaha a triumf, jaký zakoušejí lidé, když se dostali z dosahu zemské přitažlivosti. Stejné pocity statečnosti a štěstí vyvolávaly skoky do rozbouřeného oceánu i lety z umělých. družic do černých hlubin vesmíru. Mven Mas rychle připlul k Čaře, a šeptaje její jméno, četl horoucí odpověď v jejích zářících a smělých očích. Ruce i rty mladých lidí se spojily nad křišťálovou propastí.

Rada Astronautiky měla odedávna vlastní budovu pro vědecká zasedání, právě tak jako velký mozek planety Rada Ekonomiky. Počítalo se s tím, že speciálně upravená a vyzdobená místnost má zaostřovat pozornost na problémy vesmíru a napomáhat lidem, aby se co nejrychleji přenesli od věcí pozemských k záležitostem mezihvězdným.