Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

„Stůjte!“ zahřímal velitelský hlas.

V epoše Okruhu nikdo tak hrubě nemluvil. Mven si instinktivně stoupl před dívku.

Dlouhán přistoupil blíž a snažil se ho odstrčit, ale Mven stál jako skála.

V tom okamžiku ho neznámý muž bleskurychle udeřil pěstí do tváře. Mven zakolísal. Ještě nikdy v životě nezažil, aby někdo svého bližního tak promyšleně a nemilosrdně uhodil, s úmyslem způsobit mu krutou bolest, omráčit, urazit člověka.

Ohlušený Mven Mas mlhavě zaslechl, jak Onar bolestně vykřikla. Vrhl se na protivníka, ale upadl pod dvěma omračujícími ranami. Onar klesla na kolena, přikrývajíc ho svým tělem, ale nepřítel se jí vítězoslavně zmocnil. Zkroutil jí lokty dozadu, až hněvem zrudlá dívka se bolestně prohnula a hlasitě zanaříkala.

Avšak Mven se už vzpamatoval. V mládí, při hrdinských Herkulových činech, měl mnohem vážnější potyčky s nepřáteli, kteří se vymykali lidskému zákonu. Připomněl si, co se učil o pěstním boji proti nebezpečným zvířatům.

Mven Mas pomalu vstal, pohlédl do nepřítelovy tváře zkřivené vztekem a vybíral si místo, kam zasadit zdrcující úder: náhle se narovnal a zavrávoral. Poznal charakteristickou tvář, která ho tak dlouho mučivě pronásledovala, když uvažoval, má-li právo učinit pokus v Tibetu.

Údivem strnulý muž pustil dívku a zahleděl se upřeně na neznámého člověka s tmavou kůží, který rázem ztratil všechnu svou dobrosrdečnost.

„Bete Lone, mnoho jsem přemýšlel o setkání s vámi a považoval jsem vás za druha v neštěstí,“ vykřikl Mven Mas, „ale nikdy jsem netušil, že to bude takhle!“

„Jak takhle?“ zeptal se drze Bet Lon, maje v očích planoucí zášť.

Afričan mávl odmítavě rukou.

„K čemu prázdná slova? Nevyřkl jste je ve světě, kde jste jednal sice trestuhodně, ale ve jménu veliké myšlenky. Zato zde jednáte ve jménu — čeho?“

„Sama sebe, a jen sama sebe!“ procedil pohrdavě Bet Lon zaťatými zuby. „Dost dlouho jsem se ohlížel na ostatní, na obecné blaho! Pochopil jsem, že to všechno člověk nepotřebuje. Věděli to i někteří mudrci ve starověku.“

„Vy jste nikdy nemyslil na druhé, Bete Lone,“ přerušil ho Afričan. „Ve všem jste si povoloval a stal se z vás násilník, skoro zvíře!“

Matematik učinil pohyb, jako by se chtěl na Mvena vrhnout, ale ovládl se.

„Dost už, příliš mnoho mluvíte!“

„Vidím, že jste příliš mnoho ztratil, a chci…“

„Ale já nechci! Z cesty…!“

Mven se ani nepohnul. Se skloněnou hlavou stál pevně a hrozivě před Betem Lonem, cítě dotek chvějícího se dívčina ramene. A to chvění ho pobouřilo mnohem víc než rány, které utržil.

Matematik hleděl bez pohnutí do Afričanových očí, v nichž hořel plamen hněvu.

„Jděte!“ vydechl hlasitě a ustoupil s pěšiny.

Mven vzal Onar znovu za ruku a vedl ji mezi keři; v zádech cítil Lonův nenávistný pohled. V zatáčce se Mven zastavil tak znenadání, že mu Onar vrazila do zad.

„Bete Lone, vraťme se spolu do Velkého Světa!“

Matematik se jako dřív přezíravě rozesmál, ale bystrý sluch Mvena Mase zachytil pod slupkou silácké převahy bolestný tón.

„Kdo jste, abyste mi to navrhoval? Víte, že…“

„Vím. Také já jsem provedl zakázaný pokus a mou vinou zahynuli lidé, kteří mi důvěřovali. Má cesta ve vědecké práci vedla blízko vaší cesty a jsme… vy, já i ostatní už na pokraji vítězství! Lidé vás potřebují, ale ne takového…“

Matematik pokročil k Mvenu Masovi, sklopil oči, ale najednou se otočil a přes rameno utrousil hrubá odmítavá slova. Mven se mlčky pustil po stezce.

K páté osadě zbývalo asi deset kilometrů.

Když se Afričan dozvěděl, že dívka nikoho nemá, poradil jí, aby odešla do přímořských osad na východním pobřeží, kde se už nesetká s krutým a hrubým člověkem. Zde v tiché horské oblasti s roztroušenými malými osadami, stal se z bývalého skvělého vědce tyran, Aby předešel následkům, Mven se rozhodl, že hned zajde do osady a požádá lidi, aby na Beta Lona dohlédli. Rozloučil se s Onar na okraji osady. Dívka mu pověděla, že v lesích kolem kupolovité hory se prý nedávno objevili tygři; utekli buď z rezervace, nebo se až dosud udrželi v neproniknutelných roklinách a hustých lesích kolem nejvyšší hory na ostrově. Svírala mu pevně paži a prosila ho, aby byl opatrný a v žádném případě nešel přes horu v noci. Mven Mas vykročil rychle nazpět. Když přemýšlel o všem, co se mu přihodilo, viděl před sebou poslední dívčin pohled, plný obavy a vděčnosti. Poprvé se Mven zamyslil nad skutečnými hrdiny dávné minulosti, nad lidmi, kteří zůstali dobří i v zajetí ponížení, zloby a fyzického utrpení, a kteří vykonali nejobtížnější hrdinství tím, že zůstali opravdovými lidmi, i když jejich okolí přispívalo k rozvoji zvířecí sebelásky.

Dvojí tvář života vždycky stavěla před lidmi své protiklady. Ve starověku, uprostřed nebezpečí a ponížení, síla lásky, věrnosti a něhy velmi vzrůstala právě na pokraji záhuby, v nepřátelském a drsném okolí. Závislost na rozmaru hrubé síly činila všechno náhodným a nejistým. Osud jednotlivce se mohl v kterémkoli okamžiku rázem změnit a zmařit člověku všechny plány, naděje a záměry, protože ve špatně organizované pravěké společností velmi mnoho záleželo na náhodně vybraných lidech. Ale ta pomíjivost nadějí, lásky a štěstí místo aby cit oslabovala, ještě jej naopak posilovala.

Proto nejlepší, co bylo v člověku, nemohlo zahynout, bez ohledu na těžké zkoušky za otrokářského řádu Temných věků nebo v éře Rozděleného Světa.

Poprvé Afričan zauvažoval, že v pravěkém životě, který všem současným lidem připadá tak obtížný, existovalo štěstí i naděje i tvořivá práce, a někdy možná byly silnější než dnes, v hrdé epoše Okruhu.

Mven si málem se zlostí vzpomněl na vědecké teoretiky oněch dob, kteří se opírali o falešně chápané zdlouhavé přeměny druhů v přírodě a předpovídali, že lidstvo nebude lepší ani za milión roků.

Kdyby víc milovali lidi a znali dialektický vývoj, nemohla by je podobná hloupost nikdy ani napadnout!

Slunce zapadalo za oblý vrchol vysoké hory a zbarvilo její oblačnou přikrývku do ruda. Mven skočil do říčky.

Když se osvěžil a definitivně uklidnil, posadil se na plochý kámen, aby oschl a odpočinul si. Nepodařilo se mu dojít do městečka před příchodem noci a počítal, že přejde horu, až vyjde měsíc. Jak tak seděl a zamyšleně pozoroval vodu zurčící po kamenech, ucítil na sobě něčí pohled; nikoho však neuviděl. Pocit, že ho sledují neviditelné oči, tížil Mvena i potom, když přešel říčku a začal vystupovat.

Šel rychle po uježděné cestě náhorní plošinou ve výšce tisíc osm set metrů. Stoupal z terasy na terasu, aby co nejdříve překonal zalesněný výběžek hory a dostal se nejkratší cestou do městečka. Úzký srpek nového měsíce mohl svítit nejdéle půldruhé hodiny. Za bezměsíční noci by se příkrá horská stezka zdolávala velmi obtížně. Mven Mas pospíchal. Nízké řídké stromy vrhaly dlouhé stíny, které se jako černé pruhy kladly řadou na osvětlenou suchou zem. Mven se při chůzi pozorně díval na cestu, aby nezakopl o četné kořeny, a přitom přemýšlel.

Opodál z pravé strany, kde výběžek mírně stoupal a tonul v hlubokém stínu, ozvalo se hrozivé vrčení a neslo se po krajině, až se chvěla zem. Z lesa mu odpověděl hluboký řev. Byla v něm cítit síla, která pronikala do hloubi duše a budila v ní dávno zapomenuté pocity strachu a neodvratného konce oběti, kterou si nepřemožitelný dravec vyhlédl. Ale jako protiklad k pravěkému strachu vzplanula v člověku stejně pravěká bojová zuřivost jako dědictví po nesčetných generacích bezejmenných hrdinů, kteří hájili právo lidského rodu na život mezi mamuty, lvy, ohromnými medvědy, zuřivými býky i mezi nemilosrdnými vlčími smečkami, ve vyčerpávajících dnech lovu i za nocí urputné obrany.