Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Nesčetné… Opravdu, proč počítat čas, který zde vůbec nepotřebuje? Má ho po libostí, má moře času, a přece ten oddělený čas jednotlivce znamená tak nicotně málo…! Jediný krátký, hned zapomenutý okamžik!

Teprve teď Mven pocítil, jak přesně je vystižen název ostrova! Ostrov Zapomenutí… prázdná bezejmennost pravěkého života, egoistických činů a citů člověka! činů, na které potomci zapomněli, protože vznikaly jen pro uspokojení osobních potřeb, neučinily život společnosti lehčí a lepší, nezkrášlovaly jej rozletem tvůrčího umění.

Neobyčejná hrdinství zapadala v bezejmenné nic.

…Afričana přijali do kolektivu pastýřů ve středu ostrova a již dva měsíce pásl stádo obrovských gauro buvolů při úpatí velké hory s nehezkým dlouhým názvem v jazyce národa, který v pravěku ostrov osídlil.

Dlouho teď vařil černou kaši v začazeném hrnci, ale ještě před měsícem si musil v lese shánět jedlé plody a ořechy a zápolit s hltavými opicemi, které po něm házely zbytky jídla. Daroval předtím svůj příděl potravy z kluzáku dvěma starcům v opuštěném údolí, aby podle zásad Velkého Světa působil především radost ostatním lidem. Tenkrát pochopil, co to znamená hledat potravu v pustých, neobydlených místech. Jaká nesmyslná ztráta času!

Mven vstal z kamene a ohlédl se. Nalevo zapadalo slunce za okraj nádherné roviny, vzadu se tyčil zalesněný vrchol kupolovité hory.

Dole v šeru se chvílemi zaleskla rychlá říčka, lemovaná porosty ohromných zpeřených bambusů. Tam, půl dne chůze odtud, jsou hustě zarostlé, tisícileté zříceniny starobylého hlavního města ostrova. Existují i větší a lépe zachovaná opuštěná města. Na nich Mvenu Masovi zatím nezáleželo.

Stádo se rozložilo jako černé hroudy ve ztemnělé trávě. Noc nastala rychle. Na pohaslém nebi se rozhořely tisíce hvězd. Tma, známé linie souhvězdí i zářivý třpyt velkých hvězd byly pro astronoma obvyklou podívanou. Viděl odtud i osudného Tukana… Ale jak slabé jsou pouhé lidské oči! Už nikdy neuvidí vznešenou krásu kosmu, spirály obrovských galaxií, ani modrá slunce. To všechno jsou pro něho už jenom nemírně vzdálená světélka. Zdali není lhostejno, jsou-li to hvězdy nebo lampičky, přibité ke křišťálové kouli, jak si to představovali ve starověku! Pro jeho zrak je všechno stejné!

Afričan vyskočil a jal se shrabovat připravené roští. Vida, zápalka, další nepostradatelná věc. Možná že po příkladu některých zdejších obyvatel začne brzy vdechovat i narkotický kouř, aby si ukrátil nesnesitelně dlouhý čas.

Jazýčky plamenů se roztancovaly, plašily tmu a přezařovaly hvězdy. Nablízku funěli buvoli. Mven Mas hleděl zamyšleně do ohně.

Nestala se mu jasná planeta temným domovem?

Ne, jeho hrdé sebezapření byla docela obyčejná sebevědomá neznalost. Neznal sám sebe, nedocenil výši života naplněného tvůrčí prací, nepochopil sílu lásky k Čaře. Lépe je dát celý život za jedinou hodinu práce pro Veliký Svět, než žít tady ještě celé století!

Na ostrově Zapomenutí bylo asi dvě stě lékařských stanic, kde dobrovolní lékaři z Velikého Světa poskytovali obyvatelům veškerou pomoc současné lékařské vědy. Mládež Velikého Světa pracovala také v pohotovostních oddílech, které měly za úkol střežit, aby se ostrov nestal semeništěm starých nemocí nebo škodlivých zvířat. Mven se záměrně vyhýbal setkání s těmito lidmi, nechtěl se cítit jako vyvrženec ze světa krásy a poznání.

Za svítání vystřídal Mvena Mase jiný pastýř. Afričan měl dva dny volno a rozhodl se, že si zajde do nevelkého městečka pro plášť, protože v horách začalo být v noci chladno.

Byl parný a tichý den, když Mven sestoupil z pahorkatiny na rozlehlou rovinu, zaplavenou mořem bledě fialových a zlatožlutých květů, nad nimiž poletoval pestrý hmyz. Lehký vítr povíval korunkami rostlin a jejich okvětí na kolínkových lodyhách se něžně dotýkala. Uprostřed nedohledného pole se Mven zastavil a opájel se radostnou lehkou krásou i sytou vůní této divoké zahrady. Pak se zamyšleně sklonila přejel dlaní kolébající se lístky, připadaje si jako v mámivém dětském snu.

Náhle se ozval tichý, rytmický zvuk. Mven zdvihl hlavu a uviděl spěchající dívku, po pás v květech. Obrátila se stranou a Mven Mas pohlédl se zalíbením na ztepilou postavu uprostřed rozkvetlé záplavy. Řezavá lítost jím projela: mohla to být Čara, kdyby… kdyby se všechno stalo jinak…!

Pozorovací schopnost vědce mu napověděla, že dívka je neklidná. Často se ohlížela a bez důvodu zrychlovala krok, jako by se bála něčeho vzadu. Mven změnil směr cesty a zakrátko stanul před dívkou v celé své výšce.

Neznámá se zastavila. Postavu jí pevně obepínal pestrý šátek uvázaný křížem, lem červené sukně ztmavěl rosou. Tenké náramky na holých pažích hlasitěji zazvonily, když si odhrnovala s obličeje tmavé vlasy, pocuchané větrem. Zpod krátkých kadeří, rozhozených nedbale po čele a tvářích, hleděly soustředěně smutné oči. Dívka šla zřejmě dlouho, protože těžce dýchala. Na krásném snědém obličeji stály kapičky potu. Děvče učinilo několik nerozhodných kroků.

„Kdo jste a kam tak spěcháte?“ zeptal se Mven Mas. „Potřebujete pomoci?“

Dívka si ho pozorně prohlédla a pak začala chvatně a přerývavě hovořit.

„Jsem Onar z páté osady. Ale pomoci nepotřebuji.“

„Já vidím něco jiného. Jste unavená a něco vás trápí. Odkud vám hrozí nebezpečí? Proč odmítáte mou pomoc?“ Neznámá dívka zvedla oči, které zazářily tak hluboce a čistě jako u ženy Velikého Světa.

„Já vás znám. Jste veliký člověk, odtamtud,“ řekla a rukou ukázala směrem k Africe. „Jste dobrý a důvěřivý.“

„Buďte také taková. Pronásleduje vás někdo?“

„Ano!“ vyhrkla zoufale dívka. „Běhá za mnou všude…“

„Kdo je to, že vám smí nahánět strach a pronásledovat vás?“

Dívka se zarděla a sklopila oči.

„Jeden muž. Chce, abych byla jeho…“

„Ale vždyť vy sama si volíte a buď mu řeknete ano, nebo ne… Copak je možno někoho nutit k lásce? Ať přijde sem, a já mu řeknu…“

„Není třeba. Přišel také z Velikého Světa, jenže už dávno, a je také mohutný… Ale ne takový jako vy… On je strašný!“

Mven se bezstarostné zasmál.

„Kam jdete?“

„Do páté osady. Šla jsem do městečka a potkala jsem…“

Mven kývl hlavou a vzal dívku za ruku. Nechala poslušně své prsty v jeho dlani a oba vykročili postranní stezkou k městu.

Dívka se cestou chvílemi polekané ohlížela a vyprávěla, že onen člověk je jí v patách, kam se hne.

Mvena velmi pobuřovalo, že se bojí hovořit otevřeně. Nemohl se smířit s myšlenkou, že na překrásné Zemi může někdo někoho utiskovat, i když je to případ úplně výjimečný.

„Proč vaši lidé něco nepodniknou,“ řekl, „a proč o tom neví Kontrola Cti a Práva? Copak se u vás ve škole neučí historie a nevíte, k čemu vedou i sebemenší ohniska násilí?“

„Učí… víme…“ odpověděla Onar, hledíc před sebe.

Kvetoucí rovina končila, cestička se prudce stáčela a mizela za křovím. V zatáčce se objevil vysoký zamračený muž a zastoupil jim cestu. Byl do pasu nahý a tělo měl zarostlé šedivými chlupy, pod kterými mu hrály atletické svaly. Dívka vyškubla křečovitě svou ruku z Mvenovy dlaně a zašeptala:

„Bojím se o vás. Odejděte…!“