Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Vodní kluzák letěl napříč Palkským průlivem za silného protivětru a přeskakoval hradby ploských vln. Ještě před dvěma tisíciletími se zde táhl řetěz mělčin a korálových útesů, zvaný Adamův most. Poslední geologické procesy vytvořily na místě útesů hlubokou proláklinu a temné vody se převalovaly nad propastí, která oddělovala lidstvo Velkého Světa od milovníků klidu.

U zábradlí stál zeširoka rozkročen Mven Mas a prohlížel si ostrov Zapomenutí, který se zvolna vynořoval na horizontě. Ohromný ostrov, obklopený teplým oceánem, byl skutečným přírodním rájem. Ráj v primitivních náboženských představách znamenal šťastné posmrtné útočiště bez práce a starostí. Také ostrov Zapomenutí byl útočištěm pro lidi, které nepřitahovala stále intenzívnější činnost Velkého Světa a kteří nechtěli pracovat stejně jako všichni ostatní.

Přimkli se ke klínu Matky Země a prožívali zde klidná léta v jednotvárné práci jako dávní zemědělci, rybáři a pastýři.

Přestože lidstvo darovalo svým slabým spolubratřím pořádný kus úrodné, divukrásné země, primitivní hospodářství ostrova nemohlo zabezpečit své obyvatelstvo před strachem z hladu, zejména v dobách neúrody nebo jiných zmatků, které jsou typické pro slabě vyvinuté výrobní síly. Proto Velký Svět ustavičně předával ostrovu Zapomenutí část svých zásob.

Do tří přístavů, na severozápadě ostrova, na jihu i na východním pobřeží, přicházely konzervované potraviny, léky, ochranné biologické prostředky a další předměty prvořadé důležitosti. Tři hlavní vedoucí ostrova žili také na severu, na východě i na jihu, a byli náčelníky pastýřů, zemědělců a rybářů.

Dívaje se na modravé hory v dálce, Mven trpce uvažoval, nepatří-li do kategorie „býků“, kteří lidstvu vždycky působili trápení. „Býk“ je silný a energický člověk, který přemýšlí, jak by ukojil jen své vlastní potřeby, a je úplně necitelný k utrpení a zážitkům ostatních. Strádání, nesváry a neštěstí v dávné minulosti lidstva zaviňovali vždy právě lidé, kteří pod různými maskami prohlašovali, že oni jediní znají pravdu, a domnívali se, že mají právo potlačovat názory těch, kdo s nimi nesouhlasí, a vykořeňovat rozdílné způsoby myšlení a života. Od těch dob se lidstvo vyhýbalo sebemenším příznakům absolutnosti v názorech, přáních i zálibách a ze všeho nejvíce se varovalo „býků“. Vždyť „býci“ to byli, kdo žili jen přítomnému okamžiku, aniž přemýšleli o nezrušitelných zákonech ekonomiky nebo o budoucnosti. Války a neorganizované hospodářství v éře Rozděleného Světa vedly k drancování planety. Tehdy vykáceli lesy, spálili zásoby uhlí a nafty, které se vytvářely stamilióny roků, znečistili vzduch kysličníkem uhličitým a páchnoucími zplodinami z továren, vybili krásná a neškodná zvířata jako byly žirafy, želvy a sloni, než svět dospěl ke komunistické společnosti. Země byla zaplevelená, řeky i mořské břehy se zanesly odtékající naftou a chemickými odpady. Teprve když lidstvo důkladně očistilo vody, vzduch i zemi, dostala planeta svůj nynější vzhled a dá se celá přejít bosky, aniž si člověk zraní nohu.

Vždyť Mven sám nesetrval na odpovědném místě ani dva roky, a zničil umělou družici, která vznikla společným úsilím tisíců lidí a důmyslem vynikajících inženýrů. Jeho vinou zahynuli čtyři nadaní vědci, z nichž každý se mohl stát Renem Bozem… Dokonce i Rena samého se podařilo stěží zachránit. Obraz Beta Lana, skrývajícího se kdesi v horách a údolích ostrova Zapomenutí, vyvstal mu znova živě před očima a vzbuzoval jeho palčivý soucit. Než Mven Mas odjel, seznámil se s podobiznami proslulého matematika a navždycky si zapamatoval jeho energickou tvář s masívní čelistí, s pichlavýma očima, posazenýma hluboko a blízko u sebe, celou jeho mohutnou atletickou postavu.

Řidič kluzáku přistoupil k Afričanovi.

„Je silný příboj. Nemůžeme přistát u břehu, vlnobití se převaluje přes molo. Musíme plout do jižního přístavu.“

„Není třeba. Máte záchranné pásy? Svléknu se a doplavu na břeh sám.“

Řidič i kormidelník pohlédli na Mvena s respektem. Na mělčině se kupily bělavé kalné vlny a spadaly s ohlušujícím řevem v mohutných kaskádách. Blíž k pobřeží vířily v chaotické změti pěnu a písek a rozlévaly se daleko po mírně skloněné pláži. Z nízkých mraků se řinul drobný teplý déšť, letěl šikmo po větru a mísil se s rozstřikovanou pěnou. Mlžnou clonou bylo na břehu vidět jakési šedé postavy.

Řidič s kormidelníkem si vyměnili pohledy, zatím co se Mven svlékal a sbaloval si oděv. Kdo odcházel na ostrov Zapomenutí, přestával být článkem společnosti, kde si lidé navzájem pomáhali a jeden druhého chránili. Osobnost Mvena Mase vzbuzovala bezděčnou úctu, a kormidelník se rozhodl, že ho upozorní na velké nebezpečí. Afričan mávl bezstarostně rukou. Řidič mu přinesl malý, hermeticky uzavřený balíček.

„Zde je zásoba koncentrované potravy na měsíc, vezměte si to.“

Mven chvilku přemýšlel a pak vložil balíček i šatstvo do nepromokavého obalu, pečlivě zapjal uzávěr a se záchranným pásem kolem těla překročil zábradlí.

„Otočit!“ zavelel.

Vodní kluzák se naklonil v prudké zatáčce. Loď Mvena odmrštila a v příštím okamžiku se už zuřivě potýkal s vlnami. Lidé na kluzáku se dívali, jak vylétá na hřebeny mohutných valů, jak se propadá a znovu vyplouvá nahoru.

„Dokáže to,“ řekl s ulehčením řidič. „Musíme odtud, strhává nás to.“

Šroub zaječel a kocábka poskočila kupředu pod nabíhající vlnou. Temná postava Mvena Mase vyvstala na břehu v celé své výšce a rozplynula se v deštivé mlze.

Po upěchovaném písku se pohybovala skupina lidí; byli nazí, jen kolem beder měli pruhy látky. Vlekli vítězoslavně obrovskou rybu, která sebou zoufale zmítala. Když uviděli Mvena, zastavili se a přátelsky ho pozdravili.

„Nový z tamtoho světa,“ řekl jeden rybář s úsměvem. „A jak výborně plave! Pojď, žít k nám!“

Mven si zpříma a přívětivě prohlížel rybáře a pak potřásl hlavou.

„Těžko se mi bude žít zde, na břehu moře, hledět v jeho dozírnou dálku a přemýšlet. o ztraceném, nádherném světě.“

Rybář s hustým prošedivělým vousem, který zde zřejmě považovali za znak mužné krásy, položil příchozímu ruku na mokré rameno.

„Copak vás sem mohli poslat násilím?“

Mven se trpce usmál a snažil se vysvětlit, co ho sem přivedlo.

Rybář na něho smutně a soucitně pohlédl.

„Neporozumíme si spolu. Jdi tam,“ rybář ukázal na jihovýchod, kde se mezi mraky objevily modravé výběžky vzdálených hor. „Cesta je dlouhá, ale zde nejsou jiné dopravní prostředky kromě…“ Obyvatel ostrova se plácl po silných svalnatých nohou.

Mven byl rád, že se může co nejrychleji vzdálit a dal se volným krokem po klikaté stezce, která stoupala k nevyso kým pahorkům.

K ústřední zóně ostrova bylo něco přes dvě stě kilometrů, ale Mven Mas nespěchal. Proč? Pomalu se vlekly dlouhé dny, nenaplněné prospěšnou prací. Z počátku, než se docela vzpamatoval z katastrofy, toužilo jeho unavené tělo po klidu laskavé přírody. Kdyby si bez ustání neuvědomoval hroznou ztrátu, těšil by se jednoduše z ticha prostých pahorkatin ovívaných větry i z temnoty a prapůvodního mlčení horkých tropických nocí.

Ale dny plynuly a Afričan, bloudící po ostrově a hledající práci, která by mu vyhovovala, začal krutě tesknit po Velikém Světě. Už ho netěšila mírná údolí s ručně obdělávanými háji ovocných stromů, neukolébávalo ho téměř hypnotické bublání čistých horských řek, na jejichž březích mohl teď vysedávat nesčetné hodiny v horkém poledni i za měsíční noci.