Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

A přece byl jeho první let meziplanetárním prostorem jediným nepřetržitým vzrušením. Ohromoval ho pohled na Zemi, která se stále vzdalovala, až se proměnila ve velký, mlhami obalený globus, volně plovoucí uprostřed hvězdné oblohy. Obdivoval se Slunci se zeleně zářící koronou, která zakrývala několik hvězdiček.

Nejhlubším dojmem však zapůsobila na něho měsíční krajina — a pak přes dva kilometry dlouhé kolosy, které se majestátně zvedaly nad letištěm v kráteru Tycho. Znal dopodrobna jejich vnitřní zařízení a funkci všech přístrojů a kabin. A přece — když se postavil tomuto dílu lidského ducha a práce tváří v tvář — údivem oněměl…

Ještě prohlídka letadla — a start…

Oba kolosy se zvedly současně. Měsíční krajina pod nimi se rychle rozrůstala do šíře, až se změnila v nedohlednou polokouli s drobounkými krátery.

Po několika hodinách letu se letadla přiblížila k sobě a spojila se teleskopickou chodbou, aby byl umožněn vzájemný osobní styk.

Země i s Měsícem se ztratily v hvězdné obloze.

Slunce se proměnilo v jasnou hvězdu…

„Říkal jsem ti to kolikrát a stále jsi tomu nechtěl věřit. Podívej se,“ ukázal McHardy k obloze, kde se vznášela helikoptéra. „Viděli nás tenkrát a jdou si teď pro nás. Zmizme raději hlouběji do pralesa…“

Kraus nemohl od helikoptéry odvrátit oči.

„Nesmysl, zde nás nenajdou a na útěk je stále času dost. Jsem zvědavý, co v osadě neviditelných pořídí. Možná to s nimi dopadne jako s Gruberem.“ Kraus sebou trhl.

„Vidíš to, ty zbabělče, říkal jsem ti, že tam Grubera nemáme nechávat. Ze samého strachu z neviditelných jsme ho ani nepochovali.“

„Ať si ho pochovají naši kolegáčkové, mě by tam už nikdo nedostal. Ostatně — určitě tam už neleží, neviditelní ho odstranili. Přece si ve svém obydlí nenechají ležet mrtvolu…“

Helikoptéra pomalounku klesala, až konečně přistála na okraji dláždění. Dveře kabiny zůstaly dlouho zavřené. Konečně se cestující osmělili a na nádvoří záhadné osady se objevili tři muži — Navrátil, Watson a Madarász. Severson zůstal zatím v letadle jako záloha pro všechny případy.

Opatrně se rozhlíželi na všechny strany. Když se nic nepohnulo, přiložili ruce k ústům a společně několikrát vykřikli: „Haló.“

„Asi se nás bojí, pozorují nás odněkud,“ mínil Navrátil.

„Živí se ovocem stejně jako my,“ sklonil se Watson k podlouhlému plodu a podal ho Navrátilovi.

Madarásze nejvíce zaujala budova s podivnými spirálovitými konstrukcemi.

„Než se někdo objeví, prohlédněme si ji z blízka,“ navrhl soudruhům. „Nemohu pochopit, jaký to má všechno smysl.“

Váhavě popošli k budově.

„Těm spirálám opravdu nerozumím,“ přikývl Watson, „ale tomuto velkému parabolickému zrcadlu bych asi brzy přišel na kloub. Vsázím se, že tímto přístrojem zachytávají Kvarťané sluneční energii.“

Teď teprve si Navrátil všiml, že vchod do velké polokoule je otevřen. Nahlédli do něho a znovu volali.

Když se dlouho nikdo neozýval, opatrně vlezli dovnitř.

„Kvarťané jsou asi menší postavy, přece by nelezli do svého domu po kolenou jako my,“ uvažoval nahlas Watson.

„Čerti znají, co je to za lidi,“ souhlasil šeptem Navrátil. „Všimli jste si, že ani jedna jejich budova nemá okna?“

Watson místo odpovědi vykřikl a ucouvl. Všichni strnuli na místě.

„Co je?“ zeptal se konečně Navrátil.

„Před námi leží nějaký člověk. Je asi mrtvý, cítíte ten sladký zápach?“

„Je to Gruber,“ zvolal Navrátil, když se k mrtvole přiblížili.

„Jak se sem dostal? Kdo ho zabil…? Na celém těle nemá jediné stopy po zranění,“ těžce vyrážel Watson, když si mrtvolu prohlédl.

„Byl zabit elektrickým proudem, podívejte se, jak je křečovitě zkroucený,“ zašeptal Madarász.

Všichni tři se polekaně rozhlédli po stěnách chodby.

„Dál ani krok bez přístrojů. A Grubera musíme pochovat,“ rozhodl Navrátil po krátké úvaze.

Mrtvolu vynesli na nádvoří, kde ji ještě jednou důkladně prohlédli.

Madarászova domněnka se potvrdila. Gruber byl zabit elektrickým proudem. Díky stejnoměrné a poměrně nízké teplotě vzduchu v chodbě proces rozkladu probíhal velmi pomalu.

Zločinci, kteří byli schováni na protějším břehu Nové Volhy v pralese, sledovali prostinký pohřeb s hrůzou v očích.

Vědci postáli chvíli mlčky nad hrobem zrádce lidstva, a pak se vrátili na nádvoří k helikoptéře.

„Nejlépe bude, když si osadu Kvarťanů prohlédneme ve skafandrech. Ochrání nás před nejrůznějšími druhy záření a také před smrtí elektrickým proudem. A zároveň můžeme být neustále v radiovém spojení. Budovu s konstrukcemi prozkoumám sám, abychom se nevydávali nebezpečí všichni. Vy se zatím rozhlédněte po osadě…“ Navrátilův návrh byl schválen.

Vědci se rozešli.

Severson se sluchátky na uších napjatě očekával první zprávy.

„Podařilo se nám vniknout do jednoho z jehlanů,“ ozval se konečně Madarászův hlas. „Budova není bez oken, jak jsme se původně domnívali. V několika místech propouští stěna všechny ultrafialové a infračervené paprsky. Z toho usuzujeme, že její obyvatelé tyto paprsky vidí pouhýma očima, že jejich zrakový orgán je docela jinak vyzbrojen než naše oko. Místnosti jsou bez nábytku a zdá se, že zde již dlouho nikdo nebydlel…“

„Zde Navrátil… Je to úžasné. Budova s konstrukcemi je vlastně velmi výkonná atomová elektrárna. Dosud se mi nepodařilo zjistit, na jakém principu pracuje. Pouze jsem zjistil, že pomocí sluneční energie je do budovy čerpána voda a rozkládána na vodík a kyslík. Oba plyny jsou vháněny do atomového kotle uprostřed kulovitého prostoru. Záhadou je, proč prostor kolem kotle postrádá zemskou gravitaci…

Teď jsem právě objevil vysokofrekvenční proudy, které vysílá kotel několika směry na zachycovače umístěné na stěnách. Jeden z těchto proudů určitě usmrtil Grubera, neboť v prostoru mezi kotlem a stěnou volně pluje jeho svítilna. Pravděpodobně do prostoru upadl. Jak se však dostal zpět do chodby, to nevím. Asi ho tam uložili Kvarťané. Poněvadž asi odcházeli právě na nějakou výpravu, nechali ho tam ležet.“

„Jak vysoký výkon má elektrárna?“ zeptal se Severson.

„O mnoho vyšší, než může změřit můj elektroměr — a ten, jak víte — změří maximálně 600.000 kilowatt. Vím, kam míříte a máte pravdu. Tato elektrárna může dát energii nejméně třem atomovým ocelárnám…“

„Zde Watson. Objevil jsem budovu s podivným zařízením. Není tu živého tvora, zato plno přehledných modelů zvířat a okřídlených primitivních Kvarťanů. Připadám si tu jako v museu. Uprostřed je velký plastický globus Kvarty. Je vypracován velmi pečlivě. Také tato osada je na něm vyznačena plasticky.

Zde — u Dantova moře — je nějaký pomníček v podobě lilie. V těch místech se asi nalézá další osada inteligentních Kvarťanů…“

K večeru se opět všichni sešli u helikoptéry. Konečný výsledek prohlídky byl jednoznačný: osada je v těchto dnech opuštěna. Kvarťané pobývají právě v druhé osadě u Dantova moře. Atomová elektrárna pracuje automaticky, přísun paliva se děje pomocí sluneční energie. Velké koule na jehlanech jsou vysílače energie…

„Tisíc planet kolem Síria a všechny obydlené, máme my to z pekla štěstí,“ to byla první Fratevova slova po úrazu, když se dověděl o objevení atomové elektrárny v záhadné osadě.