Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

„Jak to, chceš snad všechna slunce přemístit?“ zeptal se nechápavě.

Doktor Zajac se srdečně rozesmál.

„Tak daleko ještě nejsme, abychom si se slunci hráli jako s tenisovými míčky. Ale můžeme si je ještě lépe osedlat, než dosud. Zatím jsme dokázali využít jedině obrovské atomové energie, kterou vysílá naše Slunce na Zemi. Jeho přitažlivost — gravitace — je pro nás zatím jenom poutem, které nás udržuje v patřičné vzdálenosti a navždy vězní v naší sluneční soustavě. To neznámí lidé na Kvartě jsou jiní pašáci. Přečti si pozorně tuhle zprávu,“ podal Jurkovi hustě popsaný blok.

Jurko rychle přelétal očima po řádcích. Když dočetl, zklamaně zvedl hlavu:

„Vždyť je to jenom podrobný popis atomové elektrárny, kterou naši vědci objevili na Kvartě…“

„Říkáš jenom?“ povytáhl doktor obočí. „Víš, co tato elektrárna znamená? Podle všech příznaků v této elektrárně stáhli neznámí lidé všechna tři slunce za nohu a donutili je rozbíjet atomy. O něco podobného se pokouším již několik let. Mám dojem, že Kvarťané mi ukázali cestu.“

Doktor Zajac vzal Jurku za ruku a dovedl ho ke kreslicímu stolu, na kterém byl připnut velký výkres s mnoha narychlo načrtnutými poznámkami. „Zjistili jsme, že tajemství gravitace je uloženo v atomu — v jeho vnitřním uspořádání a způsobu otáčení elektronů kolem jádra. Dokázali jsme zákony gravitace nejen poznat, ale částečně i ovládat. Výsledkem je využívání gravitačního pole pro mezihvězdné zpravodajství.

Nedokázali jsme však — zatím — vytvořit gravitaci uměle, jako vytváříme magnetismus pomocí elektromagnetů. Kdyby se nám to podařilo, nemuseli bychom se teď pohybovat po Elektronu pomocí držadel a elektromagnetické podlahy, která přidržuje naše kovové podrážky jako mouchu na stropě.

A ještě jednu věc jsme nedokázali: soustředit gravitaci do jednoho bodu, podobně jako soustředíme světlo pomocí čočky. A vidíš — tento problém neznámí lidé na Kvartě rozřešili. Ty záhadné spirály na elektrárně, které se stále obracejí k sluncím, to jsou čočky, pomocí kterých koncentrují gravitaci všech tří sluncí do středu atomového kotle a uvolňují tak z atomů nesmírnou energii. Celý tento důmyslný automat není žádným perpetuem mobilem, jak by se na první pohled zdálo. Pohání ho sluneční energie, která je pro noční dobu konservována v akumulátorech…“

Doktor Zajac se usmál a mávl rukou.

„Přednáším ti tu jako ve škole… Ale nezlob se — přemýšlím už o tomto problému opravdu dlouho, — a najednou nacházím jeho rozřešení… Ani nevíš, jak jsem byl tou zprávou ohromen…

Všechno, co ti teď povídám, jsou zatím jen domněnky. Potvrdí je teprve důkladné studium kvarťanské elektrárny. Možná výsledky mého bádání i mé domněnky pomohou našim statečným vědcům na Kvartě k lepšímu využití důmyslných staveb v osadě neznámých lidí…“

„Milion atomových pecí a jedna lepší než druhá — jak si to představujete?“ rozčiloval se Fratev, když se dověděl, že téměř celá vědecká výprava na Kvartě se chce na několik dnů odstěhovat do osady neviditelných, aby prozkoumala podmínky pro stavbu ocelárny. „Copak jsem malé děcko, abych tady musel zůstat jako v jeslích? Ujišťuji vás, že jsem už docela zdráv — jako rybička. Ať jen Svozilová a Wroclawski jedou s vámi, pojedu také…“

Molodinová beznadějně pokrčila rameny: „Co mám s vámi dělat? Chápu, že vás už to dlouhé stonání zlobí. A podle toho milionu atomových pecí soudím, že vás už skutečně nic nebolí… Můžeme ho tedy vzít s sebou?“ obrátila se k Aleně Svozilové.

„Jenom za jedné podmínky, že náš milý pacient zůstane ležet v Šipce a osadu si prohlédne pouze z okna,“ zatvářila se Alena přísně. „Opatrnosti nikdy nezbývá — a po Kvartě se ještě nachodíte, až vás to bude mrzet…“

Vědci pečlivě zajistili dům, aby ho za jejich nepřítomnosti nenavštívil nezvaný host a svinuli vedení, kterým přiváděli elektřinu z Šipky. Ještě naložili helikoptéru — a raketové letadlo se plnou rychlostí rozjelo po mírně zvlněné Naději. Zakroužilo nad Prostřeným stolem a zamířilo k východu.

Dva stíny, které hluboko pod letadlem běžely pestrou krajinou, brzy se s ním spojily na hladině Nové Volhy.

Wroclawski zůstal s Fratevem v letadle, ostatní si navlékli skafandry a vystoupili na břeh. Po krátké prohlídce záhadných staveb sezvala Molodinová vědce do stínu vysokého jehlanu k důležité poradě.

„Musíme se nyní rozhodnout, kde postavíme ocelárnu. Jak jste viděli, obydlí neznámých tvorů je pro nás, lidi, opravdu nepohodlné. Jestliže se rozhodneme, že ocelárnu postavíme zde, pak tu musíme postavit také nové obydlí. Jinak bychom se museli v práci střídat a každodenně se vracet domů na Prostřený stůl…“

„Jsou tu ještě další dvě možnosti,“ poznamenal Navrátil. „První je v tom, že prozkoumáme osadu, zda tu někde v podzemí není něco podobného naší ocelárně. A druhá možnost: ocelárnu postavíme na Prostřeném stole a zásobíme ji energií na dálku.“

„Ten váš poslední návrh se mi zdá nejlepší,“ souhlasil Čan-su. „I když tu objevíme dílny, ve kterých neznámí lidé obnovili své letadlo, ztratíme příliš mnoho času, než porozumíme jejich zařízení. Jak jsme již zjistili, velké koule na jehlanech jsou vysílače elektrické energie. Použijme jich tedy…“

„Naskýtá se ovšem otázka, do jak velké vzdálenosti vrhají energii,“ namítl Madarász. „Měli bychom to zjistit hned.“

Vědci souhlasili. Pomocí jeřábu vyložili helikoptéru z Šipky na břeh a Madarász ji okamžitě nastartoval. Zatřepetala vrtulemi a ztratila se za obzorem. Za necelé dvě hodiny se snesla na dláždění mezi budovami.

Madarász se tvářil mrzutě.

„Je to zlé. Maximální dosah vysílače je tři tisíce kilometrů. Prostřený stůl je nejméně o tisíc kilometrů dál…“

Krausovo putování za vědci do osady na Prostřeném stole bylo stále dramatičtější. Z počátku se mu cestovalo dobře. Proud Nové Volhy ho brzy zanesl do moře, do poměrně klidného zálivu. Držel se stále těsně při břehu, aby mohl včas uniknout před bouří. Spával v jeskyních nebo na vysokých stromech v husté spleti větví. Z obrovských listů si později vyrobil plachtu, kterou při příznivém větru poháněl gumový člun.

Neúprosně se však dostavil den, kdy dojedl poslední konservu. Pokud plul podél zalesněného pobřeží, bylo mu hej. Živil se plody, které již znal z horského údolí, nebo do sítí z lian lovil ptáky.

Čím dále však plul, tím bylo pobřeží pustější. Pralesy ustoupily hluboko do vnitrozemí a jejich místo zaujala nepřehledná písečná poušť, zakončená skalnatým břehem.

„Musím se dostat dál,“ řekl si v zoufalé odvaze. Člun vrchovatě naložil sladkými plody a měchy s pitnou vodou — a pustil se do nevlídných končin.

I tyto poslední zásoby však došly a pobřeží stále nedávalo naději na obživu. Vyhladovělý a k smrti vyčerpaný vytáhl člun na břeh a dlouze odpočíval. Horký vzduch se ani nezachvěl závanem větru. A na veslování nezbývalo už uprchlíkovi sil. Troška vody, která ještě zůstala ve měchu, byla čpavá a teplá. Několika kapkami sl svlažil vyschlá ústa a vlekl se dál. Klopýtal, padal a namáhavě se zvedal. Nakonec byl už tak malátný, že se dostával vpřed jedině po břiše. Člun už dávno zanechal někde vzadu.