Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

Doplazil se až k úzkému zálivu, kde zůstal v bezvědomí.

Když se probudil, svítalo.

Od moře vál svěží vítr.

Kraus s námahou zvedl hlavu a tupě se zadíval před sebe.

Oteklé oči se mu pojednou rozšířily údivem. Má snad halucinace — nebo je to fata morgana? Na skalním útesu na protějším břehu zálivu svítí světlo.

Pokusil se o výkřik, ale hlas se mu zaškrtil ve vyschlém hrdle.

Oranžové slunce se vyhouplo nad moře a skalní útes zalilo zlatým svitem. Na útesu stála jehlanovitá konstrukce, na které pracovalo několik lidí.

„Navrátil, Cahén, Watson,“ šeptal Kraus a srdce se mu prudce rozbušilo. Pomalu zvedl ruku, ale místo zvolání opět bezmocně zasípal.

Čas pomalu plynul. Nad zálivem se objevila helikoptéra s podivným nákladem — s obrovskou lesklou koulí, zavěšenou pod trupem letadla. Zastavila se ve vzduchu a kouli opatrně uložila na vrcholek konstrukce. Cahén s Watsonem ji hned připevnili několika šrouby…

Kraus vypjal poslední síly a popolezl o několik centimetrů vpřed. Hlava mu těžce klesla do písku. Ztratil vědomí.

Když se probral, ležel v zadním sklopeném křesle helikoptéry. Cahén mu přiložil ke rtům sklenici se studeným čajem:

„Napijte se, to vás vzpamatuje… Akademik Navrátil vám připravuje další posilnění…“

Kraus chtivě vypil celý obsah sklenice. Do hluboce vpadlých oči mu vyhrkly slzy. Zaperlily se na lícních kostech a pomalu stékaly do rozcuchaného hustého vousu…

„Vracím — se k vám — zpět,“ vyrážel ze sebe namáhavě. „Nemohu žít bez lidí — suďte mne…“

Cahén mu položil ruku na čelo:

„Ležte klidně, ublížilo by vám to.“

Do ticha cvaknul spínač vysílače. Kraus sebou trhl.

„Zde Navrátil. Slyšíte mne, soudružko Molodinová? Třetí mezistanice je hotova. Zapněte proud.“

„Sláva, máme vyhráno,“ ozval se v reproduktoru hlas Seversona. „Na Prostřeném stole jsme naměřili 450.000 voltů. Mezistanice se dokonale osvědčily.“

„Máme vyhráno,“ usmál se šťastně Navrátil.

Helikoptéra se vznesla do výše. Na jejím trupu se roztančily reflexy tří sluncí…

Další dlouhé údobí dešťů skončilo. Dobojován byl také boj s rychle rostoucí vegetací, která přes noc ovládla celý Prostřený stůl i s letištěm.

Severson seděl na lavičce v zahrádce před domem a zadumaně se díval na staveniště ocelárny. Vlhká půda voněla jako chléb, vytažený právě z pece. Z otevřeného okna přinášel sem větřík Smetanovu Vltavu, která po čtyřleté pouti nekonečným vesmírem dolétla na Kvartu.

Obě velká slunce stála těsně u sebe. Proxima se nízko nad obzorem koupala v růžovém mlžném oparu.

Seversona přepadl náhle stesk — stesk po domově. V úporném boji s neznámou přírodou, ve vyčerpávající společné práci vzpomínky na domov tolik nebolely jako teď, když je tu docela sám — na stráži.

Vstal, zavřel okno klubovny a zvolna kráčel k staveništi. Zastavil se u trubkové konstrukce, která nesla širokou střechu, upletenou z velkých listů kvarťanských stromů. Střecha chránila budovatele ocelárny před vytrvalými dešti — a nyní poskytuje příjemný chládek v žáru žhnoucích sluncí.

— Ocelárna, — usmál se Severson při pohledu na velký válec s polokoulí na vrcholu. — Člověk by si pod slovem ocelárna spíše představil složitý komplex budov, než tuto jednoduchou pec, která připomíná veliký hřib…

Vzpomínky letí opět na Zemi — hluboko do minulosti, do dob mládí. Lidstvo žilo tenkrát ještě ve strachu z války, neznalo tajemství nevyčerpatelné atomové energie. Výroba oceli a slitin kovů byla tenkrát velmi složitá a namáhavá. Železná ruda musela být dobře připravena a přetavena na surové železo ve vysoké peci. Teprve potom přišlo železo do ocelárny, kde bylo v pecích přetaveno na ocel. Z oceli pak byly odlity ingoty, které převzala válcovna. Ve válcovně se musely ingoty znovu rozžhavit v hlubinných pecích a ve válcovnách postupně rozválcovat na potřebný tvar…

Vědci dlouho přemýšleli, jak tuto zdlouhavou cestu zkrátit. Teprve atomová energie jim pomohla vyrábět ocel a další kovy přímo z rudy a hned odlévat do potřebných tvarů. Proto také celá ocelárna, kterou si vědci budovali na Prostřeném stole, sestávala pouze z jediné atomové pece a z plošiny pro odlévání do forem…

Seversona vytrhl ze vzpomínek šramot, ozývající se někde za atomovou pecí. Rychle odjistil samopal a opatrně se plížil k podezřelému místu. Když se přiblížil k bednám s přístroji, šramot náhle utichl. Muž se zastavil a napjatě naslouchal.

Po několika minutách se šramot ozval znovu. Na jedné z beden se nadzvedlo víko a hned zase přiklaplo. Severson vyčkával. Když se dlouho nic nepohnulo, pomalu víko odsunul. V otvoru se objevila ustrašená tvář mladého okřídleného Kvarťana. Vykulenýma dobráckýma očkama upřeně hleděl na Seversona. V levé ruce křečovitě svíral cívku s lesklým drátem a po celém těle se třásl strachy.

„Vida ho, zloděje, sám se lapil do pasti,“ rozesmál se Severson. „Co tu pohledáváte, příteli?“

Kvarťan vyrazil ze sebe bolestné huííí a přikrčil se ke stěně bedny. Pak natáhl ruku a cívku podal Seversonovi.

„No proto — a kde máš ty šálky, co jsi nám vzal z letadla? Nu — neboj se, máš volnost, můžeš se vrátit domů.“ Severson odstoupil od bedny, ale Kvarťan se ani nepohnul. Vyjevenýma očima neustále sledoval strážce ocelárny.

„Jak chceš, počkám, až se vzpamatuješ,“ usmál se shovívavě Severson. Popošel ještě několik kroků a sedl si. Po půl hodině se Kvarťan poněkud osmělil. Vyškrabal se z bedny a rovněž si sedl.

„Kššš — běž přece domů,“ vykřikl Severson, když se tvor stále nehýbal. Kvarťan sebou trhl, pozvedl paže s blanitými křídly, ale ihned je zase složil do klína.

— Bojí se mne, — pomyslil si Severson. Zvedl se a zamířil k obytné budově. Když se ohlédl, ustrnul údivem. Kvarťan se belhal za ním…

„Nějak se ti u nás zalíbilo. Nebo máš ještě něco za lubem?“

„Huííí — keiííí,“ odpověděl Kvarťan, jako by porozuměl. Přiblížil se až k Seversonovi a sedl si na bobek.

„Nemáš hlad?“ zeptal se ho muž dobromyslně. Vytáhl z kapsy sáček s bonbony a podal ho nezvyklému společníkovi. Kvarťan ochotně dárek přijal. Chvíli si ho pozorně prohlížel se všech stran. Po několika pokusech se mu podařilo sáček roztrhnout. Bonbony, které se vysypaly na zem, hbitě posbíral a nacpal si je do úst. Podle zářících oči a radostného hopsání se dalo soudit, že mu pozemská potrava zachutnala.

Večer, když se vědci vrátili z výpravy, Severson s Kvarťanem byli již nejlepšími kamarády.

„Dovolte, abych vám představil mého přítele Xaveria, požádal nás o asyl,“ smál se Severson, když spatřil užaslé obličeje vědců, kteří vystupovali z letadla. „Na krok se ode mne nehne, asi mu bylo v pralesích smutno.“

„Nebo mu obydlí i s jeho rodiči zničila sopka,“ mínila Alena Svozilová, která první projevila radost z nového společníka. „Je to šťastná náhoda. Lépe poznáme život Kvarťanů a možná ho také něčemu přiučíme. Obličej má docela inteligentní…“

„A jaký byl lov?“ obrátil se Severson k Navrátilovi.

„Nad očekávání skvělý. Kvartanie je dokonalá zásobárna rud všeho druhu. Získali jsme tak bohaté zásoby, že bychom mohli přestavět polovinu Paprsku.“