Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

McHardymu vyvstal na čele studený pot.

„Jsme zachráněni — nalézáme se na palubě helikoptéry. K vážnému zranění nedošlo… Voláme Paprsek. Zde Molodinová. Oznamte záchranné výpravě, že život na Kvartě se stává nemožným…“

„Zde Navrátil. Stateční soudruzi, čekáme vás na Paprsku! Je připraven k odletu. Chotěnkovovi jsme oznámili, že letadlo je i bez posledního reaktoru schopno delšího letu, Na štěstí jsme se včas zásobili pohonnou hmotou…

…Právě jsme zachytili zprávu z Elektronu, že se záchrannou výpravou se máme setkat v sluneční soustavě Proximy Centaura…“

Nad hlavou McHardyho se rozpoutala prudká bouře. Kulové blesky křižovaly oblohou, praskaly a vybuchovaly. Do ohlušivého rachotu se opět ozval hlas Molodinové. McHardy přitiskl ucho na přijímač.

„…Helikoptéru jsme šťastně naložili do Šipky. Startujeme. Sbohem, nešťastná Kvarto. Byla jsi nám dobrým hostitelem i tvrdým učitelem. Žij blaze a brzy se vzpamatuj z horké lázně. A vám, nešťastní okřídlení Kvarťané, přejeme mnoho štěstí do dalších dnů. Snad vás vaše křídla zachrání před katastrofou… Buďte zdrávi…“

McHardymu ztuhla krev v žilách. Křečovitě sevřel ruce a nehty vryl do oteklé tváře.

„Odlétají — navždy odlétají… Zůstanu tu sám — tak strašlivě sám uprostřed pekla, biliony kilometrů vzdálen od rodné Země a od lidí… Od šťastných lidí…“

Vyskočil a v zoufalství začal křičet:

„Lidé — bože — lidé — neopouštějte mne…“

Jeho hlas pohltila bouře…

KONEC ROMÁNU.

Když se večer rozhlédnete po hvězdné obloze, na první pohled vás upoutá jedna z nejjasnějších hvězd — Večernice. Ráno jí říkáme Jitřenka nebo Zorniřka. Pro hvězdáře je to Venuše. Zeptejte se však některého z hvězdářů, zda Večernice je hvězda. Zavrtí hlavou a řekne vám: „Kdepak! Večernice neboli Venuše je planeta.“ A ukáže vám jinou jasnou hvězdu na obloze — Sirius. „Ano, to je skutečná hvězda,“ dodá.

Některé z vás to možná překvapí. Jak to, řeknete si. Vždyť Venuše, stejně jako Sirius, se nám jeví jako svítící bod na hvězdné obloze.

Jaký je tedy rozdíl mezi planetou a hvězdou? Hvězda je sama o sobě zdrojem světla, zatím co planeta svítí jenom odraženým slunečním světlem. Nejbližší hvězdou od naší Země je Slunce, kolem kterého naše planeta obíhá. Slunce, stejně jako všechny ostatní hvězdy, je žhavé. Hvězdám říkáme také stálice. Velká většina všech hvězd na noční obloze jsou skutečně hvězdy čili stálice, jakou je naše Slunce. Jsou tedy slunci.

Kolem našeho Slunce se otáčí devět planet: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Tomuto seskupení nebeských těles říkáme sluneční soustava. Vědci předpokládají, že na Venuši a hlavně na Marsu existuje rovněž život, ovšem pravděpodobně v jiných formách než na naší Zemi.

Jistě vás zajímá, jak to vypadá v sousedství naší sluneční soustavy, jak daleko jsou od nás nejbližší slunce a jak se jmenují.

Našemu Slunci je nejblíže trojhvězda Centaur. Je složena ze tří žhavých sluncí:

Jsou to předně Alfa Centauri A a Alfa Centauri B, které se vzájemně kolem sebe otáčejí. Jsou přibližně stejně velké jako naše Slunce. Kolem obou obíhá daleko menší slunce — Proxima Centauri. „Proxima“ znamená „nejbližší“, což nám prozrazuje, že právě toto nejmenší slunce je nám nejblíže. Nepředstavujte si však tuto vzdálenost nijak malou, je to 40.000 miliard kilometrů. Jak známo, světlo se šíří prostorem 300.000 km za vteřinu. I při této velké rychlosti letí od nás na Proximu Centauri přes čtyři roky. Rychlostí světla měříme totiž vzdálenosti ve vesmíru. Říkáme, že Proxima Centauri je od nás vzdálena 4 světelné roky, 3 měsíce a 20 dní. Trojhvězdu Centauri a ostatní nejbližší hvězdy ukazuje první náčrt, na kterém je kružnicemi naznačeno, kam doletí sluneční svitlo za 5 let a za 10 let. Náčrt je však tak malý, že na něm naše Země nemůže být ani nakreslena. Splynula by se Sluncem, třebaže Země je od Slunce vzdálena 149,5 milionu kilometrů.

Naskýtá se otázka, zda také kolem sousedních sluncí obíhají planety. Poněvadž planety nesvítí vlastním světlem, ale jen odraženým, nejsou dnešními dalekohledy viditelné. Přesto se pokrokoví vědci domnívají, že naše sluneční soustava není ve vesmíru výjimkou, ale že také mnoho dalších hvězd je středem sluneční soustavy. Podle této domněnky by se v trojhvězdě Centaura otáčely planety kolem každé z nich, jak ukazuje druhý náčrt.

V našem románu je vyslovena domněnka, že kolem Alfa Centauri A je osm planet. Jejich názvy jsou vzaty podle latinských číslovek (Prima = 1, Sekunda = 2, Tercie = 3, Kvarta = 4, Kvinta = 5, Sexta = 6, Septima = 7, Oktáva = 8). Planeta Kvarta, na kterou naši hrdinové, přistávají, je tedy čtvrtou planetou od Alfa Centauri A.

Tečkovaná čára na druhém, dolním obrázku značí také dráhu letu. Poněvadž naše sluneční soustava i soustava trojhvězdy Centaura je kreslena ve větším měřítku nemůže být dráha rakety patřičně dlouhá, poněvadž bychom museli do časopisu nakreslit čáru dlouhou asi dva a půl kilometru. Přerušení dráhy a správnou délku naznačuje označení „4,3 svět. roku".

S jižní polokoule je souhvězdí Centaura viditelné pouhým okem jako jeden světelný bod. Od nás se severní polokoule je vidět nemůžeme. Však také ve školním atlasu máte souhvězdí Centaura zakresleno pouze na mapce jižní hvězdné oblohy.

Stojíme dnes na prahu atomového věku. Atomová energie, kterou člověk ovládl, dává nám dosud netušené možnosti. Dnes je již jisté, že s její pomocí se člověk odpoutá se Země a vnikne do vesmíru. Pochopitelně se nejprve podívá na Měsíc. Ten se mu však stane odrazovým můstkem pro lety do větších vzdáleností — na Venuši, na Mars, na Pluto. A jednou přijde okamžik, kdy věda a technika dospějí do takového stupně, že se člověk odváží proniknout velkým vesmírným prostorem až k sousednímu slunci, k Centauru. Je to možné? Ano! Dokáže-li postavit takové raketové letadlo, které postupně dosáhne obrovské rychlosti. A tuto možnost věda připouští.

Český spisovatel fantastické literatury Vladimír Babula se narodil 24. července 1919 v Uherském Brodě. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně. Zpočátku působil jako ilustrátor dětských knih. Pocházel z komunistické rodiny, proto musel za okupace uprchnout do Švýcarska. Po válce redaktorem severočeského vydání Mladé fronty, po přestěhování do Prahy působil jako zemědělský redaktor v Mladé frontě. Poté krátce působil v továrně Tatra jako dělník. Od roku 1952 redaktorem Mladého technika — později název Věda a technika mládeži — kde se stal šéfredaktorem. V roce 1960 odchází do ČTK a krátce poté je novinářem na volné noze.