Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

„Atomovou elektrárnu nemůžeme použít dřív, než si vyžádáme svolení od Kvarťanů,“ upozorňoval Navrátil. „Hned zítra se za nimi vypravíme k Dantovu moři…“

„Mám už toho prokletého života až po krk,“ řekl rozhořčeně Kraus, když helikoptéra s vědci opouštěla osadu. „Tam ti žijí jako lidé — a my… Nechci tu nakonec zahynout jako zvíře, — nechci, rozumíš? Vrátím se zpět, dobrovolně se přihlásím.“

„A oni tě dobrovolně odprásknou. Jsi přece členem Bratrstva silné ruky — a s těmi se mazlit nebudou.“

„Členem jsem, ale zločiny na svědomí nemám, jako ty,“ vykřikl Kraus. „Pouze jsem se nechal nachytat na vaše sliby. Teď už chápu, že postavit se proti celému lidstvu je nesmysl. Byl jsem šílenec. Ty si tu kraluj na Kvartě, — prosím — ale já se vrátím a raději přijmu tvrdý trest. Hlavu mi snad neutrhnou a i když, bude to aspoň rychle skončené. Chceš-li, pojď také…“

„Teď hned?“ zeptal se překvapeně McHardy, když Kraus vykročil ke břehu, kde byl v rákosí ukryt gumový člun.

Kraus neodpovídal. Ráznými pohyby vyprošťoval člun z houštin.

„Neblázni, šílíš?“ zařval McHardy a rozběhl se za ním.

Třeskla rána — a další.

Kraus se uchopil za rameno a zavrávoral. Hned se však vzchopil, vytrhl z kapsy pistoli a vypálil rovněž.

McHardy udělal ještě několik kroků a svalil se do bažiny za rákosím. Hlava mu klesla do řídkého žlutého bahna.

Kraus ho chvíli pozoroval, když se však McHardy stále nehýbal, naskočil do člunu a odrazil od břehu. Zatím co si ošetřoval ránu na rameně, nechal se volně unášet proudem…

Nad Dantovým mořem se válela oblaka páry a kouře. Pod strmými břehy syčela a rozstřikovala se vařící voda. Zdálo se, že celé mořské dno je pokryto sopečnými krátery. Nahoře na břehu byly chaoticky rozházeny velké balvany a celé masivy skal.

Všechno nasvědčovalo tomu, že tu před časem došlo k několika velkým sopečným výbuchům, jaké nemají na naší Zemi obdoby.

Helikoptéra bloudila nad rozervaným pobřežím a vědci marně hledali sebemenší stopu po civilisaci.

„Tam — tam,“ zvolal najednou Watson. Na obzoru spatřil siluetu lilie, kterou objevil na kvarťanském globu.

Helikoptéra se rychle přiblížila k nezvyklé stavbě.

Trčela opuštěná na skalním útesu a připomínala spíše pomník, než obytnou budovu. Vrtulník se zastavil ve vzduchu a Navrátil s Watsonem po teleskopickém žebříku sestoupili na útes.

Pod pomníkem leželo několik kovových pokroucených plátů, které nesly stopy výbuchu nebo prudkého nárazu.

„Jsou to nesporně zbytky nějakého letounu, který se roztříštil. Tohle je úlomek nosného křídla…“

„Máte pravdu, soudruhu Navrátile, zde je další důkaz,“ pokynul Watson hlavou. Na prostředním listu lilie byl na pomníku upevněn malý model letadla, které mělo nezvyklý hvězdicovitý tvar s kulovitým prostorem uprostřed. Pod letadlem byly plasticky naznačeny plameny.

Na druhé straně pomníku byl reliéf nějaké planety, podobné Saturnu s prstencem.

Navrátil si sedl na skálu a zamyšleně se zahleděl do pusté krajiny.

„Pomník mluví víc jak výmluvně,“ pronesl pomalu. „Na tomto místě ztroskotalo meziplanetární letadlo. Proto ty plameny a ta planeta. Zdá se mi, že inteligentní tvory hledáme marně. Docházím k přesvědčení, že na Kvartě nejsou…“

„Proč myslíte?“ zeptal se Watson překvapeně.

„Domnívám se, že stejně jako my navštívili tuto planetu lidé z jiné obydlené planety. Při havárii se jich několik zachránilo — anebo jejich letadlo nebylo zničeno úplně. Usídlili se u Nové Volhy, kde si časem postavili atomovou elektrárnu, aby si mohli letadlo obnovit nebo postavit nové. Nakonec se jim to podařilo a vrátili se do své vlasti. Elektrárnu tu zanechali pro případ, že se sem ještě jednou vrátí…“

„Je to docela pravděpodobné,“ souhlasil Watson. „Bylo by to nejlepší vysvětlení, proč je osada u Nové Volhy opuštěna a proč jsme se dosud se žádným myslícím tvorem nesetkali. Jedno mi však vrtá hlavou: nové letadlo nemohli postavit bez ocelárny nebo jiného podobného zařízení. A my přece v jejich osadě nic takového neobjevili…“

Navrátil se usmál. „Buď jsme osadu neprohlédli dost důkladně, nebo jsme podle jejich závodu na letadla chodili jako slepí.“

„Nebo si je odvezli s sebou,“ poznamenal Watson.

„Pochybuji — podle mé theorie se sem chtějí ještě jednou vrátit a ocelárna se jim může hodit. Ať už je tomu jakkoliv, můžeme jim z celého srdce poděkovat, že nám tu nechali fungující automatickou elektrárnu. Jsem pevně přesvědčen, že za pomoci neznámých lidí z neznámého světa opravíme Paprsek daleko dřív, než přijde pomoc se Země. A bude to nanejvýš nutné, sopečná činnost se stále rozrůstá — brzy by se nám mohla rozhořet půda pod nohama…“

Odněkud z dálky se ozvalo táhlé huííí a nad obzor se vzneslo hejno okřídlených Kvarťanů.

„Asi jsme je vyrušili z lovu,“ zasmál se Watson. „Možná si přišli pro další kořist. Vzpomínáte na čočku a střepiny, které jsme našli v jejich jeskyních?“

V prostorné klubovně mezihvězdného letadla Fotonu končí právě pravidelná vyučovací hodina pro mladé astronautiky. Akademik Chotěnkov, vrchní velitel záchranné výpravy, loučí se s pozornými posluchači:

„Doufám, že v posledních hodinách jsme otázky navigace v mezihvězdném prostoru probrali dostatečně důkladně, především zásluhou bohatých zkušeností hrdinné posádky Paprsku. Příštích několik hodin věnujeme otázkám mezihvězdné sdělovací techniky. Přednášet bude doktor Zajac, velký vědec a objevitel nového způsobu sdělování…“

Zraky několika posluchačů utkvěly na snědém obličeji mladého Zajace. Jurko stydlivě sklopil oči a začervenal se. Otcova sláva ho sice velmi těšila, ale nerad o ní hovořil, nerad o ní slyšel hovořit. Studoval snad nejpilněji ze všech, aby mohl jednou lidstvu prokázat, že i on, mladý Zajac, obohatí lidstvo o nové úspěchy vědy a techniky…

Rychle složil své učební pomůcky do aktovky a vyběhl z klubovny. Zastavil se teprve u velkého kulatého okna, které spojovalo uměle vytvořený letící svět s nekonečným vesmírem. Přitiskl čelo na chladné sklo a zahleděl se do hvězdné oblohy. Při pohledu na souhvězdí Andromedy se mu srdce sevřelo úzkostí. Ta malá hvězdička uprostřed — to je naše milé, zlaté Slunce…

Odvrátil se od okna a zamířil k otcově pracovně. Z prsou se mu vydrala smutná lidová píseň z Bílých Karpat:

„Ano, stahnem ťa za nohu — tak je to správné,“ uvítal Jurku doktor Zajac. „A nejen jedno slunce, ale hned tři, jak to už dokázali neznámí lidé na Kvartě.“ Sundal si s hlavy síťku a s rozkoší si oběma rukama pročísl rozevláté vlasy, které při nedostatku tíže nechtěly poslušně ležet v účesu.

Jurko byl otcovou nenadálou radostí překvapen. A ještě více jeho slovy. Nerozuměl mu ani za mák.