Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Kraus se naklonil přes zábradlí, aby si mohl lépe prohlédnout celý kulovitý prostor, ale hned polekaně ucukl zpět.

„Nějaký tvor pluje přímo k nám,“ zašeptal sotva slyšitelně a rychle se obrátil k východu.

„Je to Gruber, neboj se.“

Za chvíli se skutečně před ústím chodby objevil plovoucí muž. Ke svým kolegům byl obrácen zády, jako by je dosud nespatřil. Kraus na něho zavolal, ale Gruber se ani nepohnul. Netečně pokračoval dál ve své podivné plavbě podél stěny jeskyně.

Uprchlíci ho sledovali jako přízrak.

„Možná, že je omráčen, musíme ho nějak zachránit.“ šeptal Kraus. „Počkej zde, skočím k řece pro lano…

„Nikam nechoď, je to zbytečné, vrátí se nám zase na dosah. Podívej se, obíhá kolem středu jeskyně jako oběžnice…“

Krausovi z chladnokrevného příměru přeběhl po zádech mráz.

Konečně se Gruberovo tělo přiblížilo opět k uprchlíkům. McHardy vtáhl nešťastníka do chodby a posvítil mu do obličeje.

„Je mrtev,“ řekl sklesle.

„Opravdu mrtev,“ potvrdil Kraus, když bezvládné tělo důkladně prohlédl. „Je zabit elektrickým proudem… Svozilová by mu ještě mohla vrátit život…“ Chytil se za hlavu.

„Proklatý život… Vraťme se raději zpět, mezi naše… Jinak se tu určitě zblázníme… Zahyneme stejně jako on…“

Život v podzemním obydlí byl stále nejistější. Na stavbě nové obytné budovy na Prostřeném stole se bojovalo o každou minutu. Sotva vědci dokončili střechu, přestěhovali do nedokončené budovy všechno provisorní zařízení ložnic i z laboratoří a společenského sálu. Na pozvání Molodinové sešli se všichni v prostorné místnosti klubovny.

„První vítězství je tvrdě vybojováno, přátelé,“ ujal se slova akademik Navrátil. „A než naše kouzelnice, soudružka Svozilová připraví slavnostní hostinu, její snoubenec, a vlastně od dnešního rána už manžel soudruh Severson nám promítne film, na který se už dlouho těšíme, ale na který nám dosud nezbyl čas: reportážní film z cesty kolem Kvarty.“

Sálem, vonícím novotou, ozval se radostný potlesk. Konečně sál utichl a světla pohasla. Na stříbrném plátně se objevil obraz krajiny, ubíhající hluboko pod letadlem.

„Hned za Průplavem dobyvatelů vesmíru se nám vynořily z mlh nově vzniklé sopky, které podstatně zvedly západní břeh světadílu nazvaného na počest Země Geosie,“ doprovázel měnící se obraz Seversonův hlas.

„Brzy nato jsme objevili záhadné stavby s podivnými konstrukcemi, které svědčí o vyspělé kultuře jejich stavitelů. Žel, jsou zatím jedinými, které jsme dosud objevili na Kvartě. Prohlídka osady nám určitě ukáže další cestu k inteligentním obyvatelům této planety. Nejvíce překvapující je skutečnost, že dva z nich, které jsme zahlédli na nádvoří osady, jsou velmi podobní nám lidem…

Opouštíme obydlí myslících tvorů a zatáčíme vlevo, k velkému pohoří, které nám zatím zastírá výhled na moře. Stoupáme do výše, abychom nadlétli nebezpečný mrak popela, vyvrženého řadou soptících vulkánů.

Přistáváme v zálivu, který vytvořil poloostrov, silně připomínající svým tvarem koňskou hlavu. Na skále na břehu upevňujeme první automatickou meteorologickou stanici…

Letíme nad skupinou ostrovů dále k jihu. Oceán pod námi má stále nezvyklejší barvu. Zdá se nám, že jeho hladina je pomalována do nekonečna ubíhajícími pruhy. Teprve po přistání u jednoho z nádherných ostrovů si můžeme záhadný zjev alespoň částečně vysvětlit. Oceán protínají několika směry mořské proudy, které přinášejí odněkud sopečný popel.

Velkým obloukem se vracíme opět k rovníku. Cestou umisťujeme další automatické stanice. V zálivu podkovitého ostrova nás vítají podivná mořská zvířata…

A konečně zase pevnina. Po krátkém letu ocitáme se před velkou mlžnou clonou, visící od mračen až k zemi. Vlétáme do mlhy. Naše přístroje zoufale signalisují, že mléčná mlha kolem nás je ve skutečnosti vřelou parou. Téměř kolmým letem unikáme z nepříjemné lázně. Na obrazovkách radaru sledujeme krajinu pod námi. Vznášíme se vysoko nad mořem, které doslova vře jako voda v hrnci nad ohněm.

Zpřesňujeme naše mapy a právem objevitelů dáváme mu jméno: Dantovo moře…“

Oči všech vědců přímo visí na promítacím plátně. Pralesy se rychle střídají s pouštěmi, jezera s močály…

Šipka přistává u břehů kontinentu Centaurie. Jsou bohatě členěny hlubokými fjordy, stejně jako pobřeží Norska, rodné země Amundsena i Seversona… A opět lety nad močály.

A moře. Alena Svozilová ho jmenuje Dračím mořem, poněvadž se kolem břehů hemží pohádkovými ještěry.

„Blížíme se k nejkrásnějším místům na planetě, k místům, která byla kdysi pravděpodobně kolébkou všeho zdejšího života,“ pokračuje Severson ve vyprávění. „Dva velké převlaky s dlouhými skalnatými šíjemi svírají se všech stran Moře života.

Zpomalujeme let na nejnižší rychlost. Míjíme nespočetné, množství malebných korálových ostrovů, skrytých do bujné zeleně.“

Sotva se plováky letadla dotknou hladiny, voda se přímo zpění pod ploutvemi milionů prchajících ryb… Nad břehem zakrouží mračno polekaných létajících Kvarťanů…

Tvorové nejrůznějších tvarů a barev horempádem prchají do pestře rozkvetlého pralesa. Z bažin nedaleko břehů se za halasného pokřiku zvedají obrovští ptáci…

Letadlo opouští konečně Moře života a letí nad pevninu, která hostí statečné dobyvatele vesmíru. Na počest básníka, který první na Zemi směle vzlétl ve svých verších do nekonečných výšin vesmíru, nazvali ji vědci Nerudanií.

Mírně zvlněnou zalesněnou krajinu, připomínající střední Evropu, přetíná najednou velké jezero. Šipka klesá, aby dva poutníci po neznámém světě mohli na tomto Verneově jezeře umístit další automatické proroky počasí.

Letoun chvíli ještě skáče po tyrkysové hladině.

Teď se již klidně houpá na kotvě. Ke břehu vyrazil gumový člun, poháněný tryskovým motorem. Poutníci ve člunu si mnou oči, aby měli jistotu, zda dobře vidí. V úzké zátoce sedí na hladině několik bělostně bílých lodí s bohatě, vykrajovanými okraji a zlatově žlutými plachtami. Lodě se blíží — a ty nevycházíš z údivu. Nejsou to lodě, ale květy obrovských rostlin — květy úchvatných mořských leknínů, které čas k času přestěhuje vítr i s kořeny na jiné místo…

Na jednom z květů sedí okřídlený Kvarťan. Ustrašeně mžourá očkama a celý se chvěje strachem. Strach mu zřejmě nedovolil zavčas vzlétnout do spásných výšek…

Stříbrné promítací plátno najednou osleplo — úchvatný obraz rázem zmizel.

Hned nato pronikl do sálu ohlušující rachot. Několik vědců zděšeně vykřiklo.

Wroclawski přiskočil k oknu a prudce strhl zatemnění.

„Naše podzemní elektrárna!“ vykřikl a zavrávoral.

Zšeřelá obloha nad bortícími se skalami rozhořela se rudou září.

„Fajfka soptí,“ zvolal Fratev zděšeně. Prorazil skupinou vědců a bezhlavě pádil z obytné budovy.

Za chvíli byl na letišti. Rychle nastartoval helikoptéru a než se kdo vzpamatoval, vznášel se ve vzduchu.

„Pozor, pozor,“ volal zoufale do mikrofonu, umístěného na krku. „Blížím se ke kráteru sopky. Dým mi překáží ve výhledu, snáším se níž… Teď už vidím dobře. Mohutný proud lávy valí se po kráteru směrem k Prostřenému stolu. Zachraň se kdo můžeš…“