Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

A čas se nemožně vlekl…

Konečně zapadlo největší slunce. Nad obzorem se zachvěl zlatý svit večerních červánků. Z narudlé záře vystoupil pojednou vějíř oslňujících paprsků, který se rychle rozprostřel po celé obloze. Blikotající svazky paprsků se komíhaly se strany na stranu a překrývaly se, jako by si někdo s přeludným vějířem hrál.

Překvapený Kraus zalomcoval McHardym.

„Co — co — se děje?“ koktal McHardy zmateně a nechápavě zíral na rozkmitanou oblohu.

Zářící vějíř měnil postupně barvy. Oslňující žluté paprsky zoranžověly až zrudly — a nakonec pohasly v bledém nafialovělém světle. Oblohu zastřel průsvitný zelený závoj, protkaný mátožnými stíny.

Hrůzně krásný zjev náhle zmizel, jako by ho pohltila mračna — a celá krajina rázem utonula ve tmě. Ale jen na chvíli. Nedaleko osady se vyhoupla nad obzor červená Proxima. Ohlásila se podobným vějířem kmitavých paprsků jako zapadající Alfa Centauri A. Krvavý vějíř se za okamžik změnil ve svatozáři, která objala Proximu jako sluneční korona.

Krausovi se za pomoci McHardyho podařilo konečně vzbudit i Grubera.

„Nekoukej jako výr, nepřišli jsme sem studovat přírodní úkazy. Vyrazíme,“ snažil se dát důraz šeptaným slovům. „Vy dva budete veslovat, abyste se trochu probrali, a já budu zajišťovat bezpečnost. Jde teď o všechno — nesnesu žádnou nekázeň,“ výhružně pozvedl samopal.

„Všechno musí jít ráz na ráz, abychom se co nejrychleji dostali na druhou stranu. Nadjedeme si podél břehu, jinak by nás proud zanesl daleko od cíle…“

Chladný větřík, vanoucí od jihu, příjemně ochlazoval rozpálená čela plavců. Na mírně zvlněné hladině řeky se třpytivě kmital odraz Proximy se svatozáří, přerušený u protějšího břehu temnou siluetou podivných staveb. McHardy a Gruber veslovali jako stroj.

„Podívám se tam první — na výzvědy, abyste nemysleli, že jsem zbabělec,“ prohlásil odhodlaně Gruber, sotva dorazili k nízkému břehu a člun s nákladem zatáhli do vysoké trávy.

Kraus pokrčil rameny.

„Jak chceš, ale nedělej žádné hlouposti…“ Gruber vytáhl z člunu samopal a opatrně se plížil k osadě. Po několika krocích se ohlédl. Tady ho už kamarádi nevidí — může se posilnit… Vytáhl z kapsy podlouhlý plod a ukousl mu špičku. Sousto mu však zdřevěnělo na jazyku.

V průhledu mezi trsy trávy spatřil pohybující se stín. Pozvedl zrak a hrůzou vyjekl. V rudém světle Proximy stálo na silných zadních nohou obrovské zvíře s neúměrně velkou hlavou a krátkýma předníma nohama. Řízen pudem sebezáchovy bezhlavě se řítil zpět.

„Ještěr — ještěr — rychle pryč,“ volal zoufale.

Kraus ho zachytil a vztekle mu přitiskl dlaň na ústa.

„Opilče! Ty tvé halucinace nás ještě přivedou do neštěstí. Já ti dám je — je —“ Poslední slovo mu uvízlo v hrdle. Jako hypnotisován vytřeštil oči na obludu, která se hrozivě tyčila proti obloze nad břehem.

McHardy, který jediný si zachoval duchapřítomnost, napřímil se a stiskl spoušť samopalu. Vyšlehly plameny a tichou nocí zabubnovala salva.

Uprchlíci se dali na útěk. Zvíře se zakolébalo a popošlo několik kroků. Na břehu ztratilo rovnováhu. Otočilo se kolem své osy a bezvládně se sesulo do vody. Několikrát se ještě křečovitě zacukalo, až zmizelo v hlubinách.

„Vidíš — říkal jsem ti, že je tu plno ještěrů… Vraťme se domů do hor…“

„Nežvaň, a pojď se rychle skrýt,“ vykřikl Kraus z hustého křoví. „Střelba jistě vzbouřila celou osadu…“

Gruber vzdorovitě pohodil hlavou a aniž se ohlédl, kymácivě vykročil směrem k člunu. „Stůj — neblázni, zničíš sebe i nás,“ zvolal zoufale Kraus. „Na řece tě Kvarťané uvidí jako na dlani…“

Gruber kráčel dál — jako ve snách.

„Že se s ním bavíš?“ zasyčel McHardy a pomalu zvedl hlaveň samopalu. Kraus mu však rázně vyrazil zbraň z rukou.

„Šílíš? Nevidíš, že je opilý? Chceš, abychom tu zůstali jen sami dva? Postřílejme se tedy hned navzájem a máme po trápení…“ Rozběhl se za Gruberem, omráčil ho ranou do týla a odvlekl do křoví.

„Co teď?“ zeptal se hluše McHardy.

„Čekat — víc se teď dělat nedá. Uvidíme, co se bude dít v osadě…“

Lehli si vedle omráčeného muže a naslouchali.

McHardymu se zatočila hlava krátkou závratí. Víčka mu ztěžkla únavou. Pomalu usínal.

Sebemenší šelest projel předrážděnými Krausovými nervy jako elektrická jiskra. Hrudník mu svíral strach a krev mu ohlušivě bušila do spánků.

Opatrně se nadzvedl, aby mohl osadu přehlédnout.

„Nespi,“ šťuchl do McHardyho neočekávaně něžně. „Nic se nikde nehne. Kvarťané spí asi pořádně tvrdě, nebo jsou vůbec hluší — čert ví.“

„Spíše myslím, že noc je pro ně den — že jsou právě všichni na nějaké výpravě,“ uvažoval rozespalý McHardy. „Doma zůstaly jen stráže — a s těmi se už nějak domluvíme…“

„Možná také jsou úmyslně tak klidní, aby nás vlákali do léčky. Dostali jsme se do pěkné kaše. Vrátit se nemůžeme — postříleli by nás na řece jako kočky…“

„Počkejme tedy do rána a vejděme do osady za světla — bez skrývání, aby bylo vidět, že nemáme nepřátelských úmyslů.“

Kraus souhlasil. Doplížil se k člunu, vybral z něj nejdůležitější zavazadla a rozložil je v křoví kolem sebe, aby je měl po ruce. McHardy mezitím usnul.

Krausovi se chvílemi zdálo, že velké koule, upevněné na vysokých jehlanech, světélkují fialovým světlem. Z počátku to považoval za zrakový klam, k jakému dochází při velké únavě, ale brzy zjistil, že jde o skutečnost. Několik koulí zazářilo pojednou jasněmodrým světlem. Pohasly — a o kus dál se rozsvítily jiné — tentokrát červené. A pak žluté. A zase modré…

— Kvarťané asi signalisují, — pomyslel si Kraus, a těsněji se přikrčil k zemi. McHardyho raději nebudil, aby zabránil rozhovoru, který by mohl prozradit skrýš. Koule zářily stále intensivněji.

Odněkud z dálky se ozvalo suché zapraskání — a hned nato rány, připomínající střelbu z děl. Kraus se polekaně ohlédl — ustrnul: Na obzoru šlehaly k nebesům plamenné jazyky. V jejich matném svitu se objevily kuželovité vrcholky hor.

Zaduněly nové rány, daleko silnější. Půda se citelně zachvěla.

McHardy se probudil. V rozespalosti zapomněl na nebezpečí. Vyskočil a zmateně se rozhlížel. „Co se děje? Útočí na nás?“ zakoktal.

Kraus ho stáhl k zemi.

„V našich horách vybuchlo několik sopek,“ řekl temným hlasem. „Naše Vlaštovka určitě uhořela v plamenech…“

McHardy se otočil naznak a nepřítomným zrakem se díval k obloze. Pomalu vytáhl z kapsy podlouhlý plod. Kraus bezradně pokrčil rameny…

Ráno se ohlásilo stejně nádhernou září, v jaké uhasínal minulý den. Gruber se probral z mrákot a udiveně se rozhlížel. McHardy ho poplácal po rameni. „Prober se, ospalče, čekáme na tebe…“

„Nuže — jdeme,“ řekl resignovaně Kraus a povstal.

„Odvážnému štěstí přeje,“ pokoušel se o úsměv McHardy. Gruber nechápavě kroutil hlavou a pokulhával za svými přáteli.

Brzy dorazili k okraji velkého dlážděného čtverce, který byl asi o metr vyvýšen nad ostatní rovinu. Nerozhodně se zastavili a u vytržení pohlíželi na neobvyklé stavby. Do jasně modré oblohy zabodávaly se čtyři štíhlé hladké jehlany asi padesát metrů vysoké, s velkými duhově se lesknoucími koulemi na vrcholcích. V levém rohu dlážděného čtverce stál o něco větší jehlan bez záhadných koulí — a vpravo nejpodivnější stavba ze všech: obrovská polokoule, na níž byly upevněny tři konstrukce s širokými spirálami. Byly to tytéž, které podle zjištění Krause při prvním průzkumu nepozorovatelně měnily polohu.