Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Do zesilujícího se lomozu zaskučela konečně siréna. Madarász se horem pádem rozběhl do skalního bludiště. Nedaleko hlavního skladiště se musel na okamžik zastavit. Stěna chodby praskla a před uříceným mužem se rozevřela úzká hluboká propast. Bez dlouhého rozmýšlení ji přeskočil a utíkal dál.

Hlavnímu skladišti zatím nehrozilo nebezpečí. Strop i stěny zůstaly neporušené — jen několik beden se sesypalo na dno jeskyně.

Madarász pozorně prohlížel každý kout. Vždyt v těchto místech byl uložen poklad nejcennější — všechny důležité přístroje, zařízení a součástky Paprsku, bez kterých by Robinsoni na Kvartě těžko vybudovali novou elektrárnu a ocelárnu…

Chvílemi se strážci zdálo, že do ohlušivého rachotu horského masivu mísí se výkřiky lidí.

Halucinace — podrážděné nervy — pomyslil si a kvapně pokračoval v prohlídce zajištovacích ocelových podpěr.

Teď však zaslechl svoje jméno. Docela jasně ho rozeznal od zvuků vycházejících z nitra skal.

— Soudruzi jsou ohroženi — blesklo mu hlavou — a již pádil zpět.

U trhliny ve skále zůstal zaraženě stát. Hlavní chodba byla před ním víc jak do poloviny zahrazena hladkou skalní stěnou, rozvrstvenou několika různobarevnými pásy. Ve zbývajícím otvoru nedaleko stropu, který se neúprosně uzavíral jako kleště, klečeli na kolenou Navrátil a Fratev a zoufale kmitali lanem, které se snažili hodit příteli rovnou pod nohy.

„Rychle, rychle! Chodba se za chvíli uzavře,“ volali jeden přes druhého. Madarász se chopil lana a několika hbitými pohyby vyšplhal nahoru.

Teď teprve si uvědomil, jakému nebezpečí unikl. S hrůzou pozoroval skalní stěnu před sebou. Pomalu klesala do hlubin. Chodba za puklinou zmizela v proláklině…

„Skladiště!“ vykřikl Masarász zděšeně a s napětím všech sil se opřel o rovnou skálu, která mu zvolna ujížděla pod rukama.

Navrátil ho uchopil pevně za ramena:

„Neblázněte — rychle pryč. Vrstvy se daly do pohybu. Všichni jsou již mimo nebezpečí…“

Madarász se vzpamatoval teprve na Prostřeném stole, kam ho vědci násilím vyvlekli.

„Proč jste tam vůbec lezl?“ zlobil se Fratev. „Jak chcete holýma rukama zastavit klesající horu? Ještě že mi napadlo, kde vás máme hledat. Moc nezbývalo a zůstal jste tam — a já s vámi. Tak tak, že mě soudruh Navrátil udržel…“

Praskání a skřípění sláblo, až nakonec zaniklo v nádherné hvězdné noci. Jen zvlněný skalní štít, skrývající katastrofu, podivně se šklebil v narudlém svitu Proximy.

Všem bylo úzko. Sesedli se do těsného kruhu na čerstvě vyříznuté žulové desky a mlčky upírali zrak ke vchodu do podzemí.

Mlčeli. Nikdo se dosud neodvážil k prohlídce podzemí. Ne snad ze strachu o život — celá cesta do vesmíru byla přece jediným bojem na život a na smrt — ale z obavy, že skutečnost bude pro výpravu na Kvartě příliš zdrcující. Dost možná, že skály pohřbily všechno — obydlí, skladiště, atomovou elektrárnu. V tom případě by vědci zůstali naprosto bezbranní — uprostřed neznámé přírody, plné překvapení a záludnosti — a navíc s třemi dobře vyzbrojenými zločinci v zádech…

A příroda, aby dotvrdila, že je opravdu nemilosrdná, připravila nové překvapení.

Tichou nocí se nečekaně rozlehla prudká rána, doprovázená suchým praskotem. Ozvěna ji několikrát výsměšně opakovala…

Ve vědcích by se krve nedořezal. Bortí se snad celá Kvarta v základech?

Další rána.

„Elektrická bouře,“ vydechl Scheiner ulehčeně, když nad obzorem zazářil fialový kulový blesk.

Hvězdnou oblohu pohltily prudce se ženoucí mraky. Současně s nimi přikvačil ledový vichr. Proudem vody zabubnoval do chvějící se krajiny.

Vědci vběhli do podzemí. Na kraji chodby váhavě stanuli.

„Atomová elektrárna je zničena,“ ukázala Molodinová na zářivky, slepě visící na stropě. „Podívejme se pravdě směle do očí, nejsme přece zbabělci,“ přerušil mlčení Fratev. „Ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůře…“ Namířil svítilnu do temného nitra skal a rázně vykročil. Ostatní se k němu přidali. S tlukoucím srdcem vstupoval jeden po druhém do podzemní elektrárny…

„Sláva, běží,“ zajásal Fratev, sotva přistoupil k hlavní rozvodní desce. „Jen jeden reaktor je vyřazen z provozu — čtyřka…“

Vědcům zazářily oči. Navrátil něžně přejel rukou po hladké ploše s mnoha kontrolními obrazovkami:

„Pokud vládneme atomovou energií, nemusíme se ničeho bát. Vše, co jsme ztratili, vyrobíme si znovu. Nebude to sice za týden ani za měsíc — ale nač pospíchat — času máme přece dost,“ usmál se trpce.

Ještě více pozvedla vědcům náladu prohlídka obytné části. Jako zázrakem zůstaly ložnice, společenská místnost, pomocná skladiště i laboratoře nepoškozeny. Fratev nevycházel z nadšení.

„Spíše bych čekal, že se ryba utopí, než tohle,“ smál se šťastně.

Madarász, vždy vážný a málomluvný vědec, nervosně si několikrát přejel po zdrhovadlu kožené bundy:

„Na oslavy máme času dost,“ řekl podrážděně. „Nezapomínejme, že hlavní skladiště je pohřbeno. Mám teď službu, jdu se podívat, jak to s ním dopadlo…“

Molodinová Madarásze zadržela. „Sám tam nesmíte, jdu s vámi.“

„Já také,“ zvolali téměř současně všichni členové výpravy. Po krátké výměně názorů se dohodli, že zadní část podzemního bludiště prozkoumá Molodinová s Cahénem, Fratevem a Madarászem.

„Podle všeho se ponořila jenom zadní část podzemního bludiště,“ uvažoval cestou Cahén. „Chodba je celkem neporušena…“

„Dislokace nás sice rozkrojila jako dort, ale provedla to velmi šetrně,“ souhlasil Fratev.

U skalní stěny, která uzavírala chodbu, vědci na okamžik zmlkli a naslouchali. Do mrtvolného ticha šuměla jenom odněkud z hlubin tekoucí voda.

„Nejprve musíme zjistit, k jak velkému poklesu při přesmyku došlo,“ řekla Molodinová a ukázala na úzkou mezeru, která zůstala mezi oběma posunutými masivy.

Fratev posvítil do těsné hluboké propasti a povzbudivě pohodil hlavou: „Při trošce akrobacie se tou škvírou protáhnu.“

„Jsem slabší konstrukce, dokážu to i bez akrobacie,“ namítal Madarász. „Ostatně — mám dnes regulérní službu,“ dodal rozhodně a opásal se lanem. Za chvíli zmizel v temnotách.

„Deset metrů,“ hlásil Cahén, který zajišťoval lano těsně u propasti. Další dva červené proužky, označující na laně metry, ztratily se pod nohama vědců — a Madarász stále klesal…

„Stop,“ zazněl konečně z hlubin dutý hlas. Lano se několikrát zakymácelo. „Pozor — postavím se — již stojím v chodbě — uvolňuji lano. Jdu do skladiště…“

Vědci nakloněni nad puklinu s napětím očekávali Madarászův příchod. Do vzdáleného šumění mísil se jen nervosně trhaný dech…

„Nahoru,“ ozval se za chvíli tlumený hlas z propasti. Lano se opět napnulo.

„Podívejte se,“ řekl stroze Madarász, když se postavil vedle vědců. V záři reflektoru se zaleskl jeho promočený oblek.

„Do skladiště vnikla voda?“ Madarász přikývl.

„Je třeba jednat rychle, nebo přijdeme o všechny zásoby…“