Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Opatrně položil na stůl dlouhou kontrolní pásku z astrogravimetru, kterou ve spěchu nestačil smotat.

„Nemějte o nás obavy, jsme všichni zdrávi,“ četl doktor Zajac nahlas. „Pevně věříme, že se nám během několika málo let podaří postavit primitivní ocelárnu, ve které vyrobíme poškozené části Paprsku. Zatím jsme zahájili stavbu nového obydlí, protože jeskyně, ve kterých bydlíme nyní, hrozí sesutím. Celý dům postavíme ze dvou set cihel, čili z dvou set bloků, vyříznutých ze žuly, které je tu nadbytek. Bloky máme již připraveny. Včera jsme dokončili základy budovy. Dnes montujeme na staveništi jeřáby. Hrubou stavbu dokončíme během dvou měsíců. Doufáme, že do údobí dešťů (podle našich odhadů začne asi za půl roku a potrvá dva měsíce) dokončíme celou stavbu včetně vnitřního zařízení. Hned, jakmile nám opět vysvitnou slunce, pustíme se do stavby nové atomové elektrárny a ocelárny. Výkresy máme — až na několik detailů — hotovy.

Život na této planetě, jak jsme ho zatím poznali, popíšeme v podrobné zprávě, kterou vyšleme zítra. Dnes ještě bychom vám rádi sdělili, že soudružka Svozilová se soudruhem Seversonem při svých cestách po Kvartě umisťují na obou polokoulích automatické meteorologické stanice, takže máme stále lepší a lepší přehled o zdejším počasí, a můžeme dokonce i jakž takž předvídat povětrnostní změny.

Zatím všem blízkým i vzdáleným posíláme nejsrdečnější pozdravy a zítra (kdy podle našich odhadů bude pěkné počasí s všemi třemi slunci na jasné obloze) na slyšenou! Výzkumná stanice Kvarta.“

„Jsou to stateční lidé — opravdoví vědci,“ řekl ulehčeně Chotěnkov. „Nicméně mám o ně strach. Promiňte, teď už nesmíme ztrácet ani minutu…“

Rychle vytočil číslo.

Na obrazovce televisního telefonu vyvstala krásná tvář muže s vysokým čelem a dlouhým šedivým plnovousem.

„Promiňte, soudruhu presidente, že vás vyrušuji na zasloužené dovolené… Můžeme vás s doktorem Zajacem navštívit? Zachytili jsme důležitou zprávu z Paprsku.“

„Očekávám vás,“ odpověděl president akademie krátce. „Kdy přijedete?“

„Hned se vydáme na cestu…“

„Tedy za chvíli na shledanou.“

Chotěnkov kvapně vsunul přepis zprávy i pásku do aktovky a oba vědci vyjeli výtahem na střechu levého křídla paláce, kde čekalo několik vrtulníků. Nasedli do prvního v dlouhé řadě a za deset minut přistáli již u nevelké malebné vily, skryté v údolí nedaleko Velkých Pavlovic na moravském Slovácku.

Kol dokola tonuly stráně v záplavě růžových květů, které slibovaly bohatou úrodu meruněk. Zajacovi i Chotěnkovi se při pohledu na idylickou krásu slováckého jara sevřelo srdce v hrudi. Jak velký to byl kontrast s tím, co prožívali.

President světové akademie věd je již očekával u vchodu do zahrady. Srdečně se s nimi pozdravil a uvedl je do společenské místnosti, upravené jako selská jizba.

Zprávu z Kvarty vyslechl s napětím.

„Je třeba jednat rychle,“ řekl chvějícím se hlasem, když Chotěnkov dočetl poslední větu.

Přistoupil k pracovnímu stolu a prstem sklepl červenou páčku na široké rozvodní desce. Obrazovky, sestavené do několika řad, postupně ožívaly. Na starce upřely zrak mužové i ženy nejrůznější pleti a národnosti.

„Přátelé, ještě dnes v noci se musíme sejít v paláci akademie,“ řekl president pomalu. „Výprava do trojhvězdí Centaura ztroskotala na neznámé planetě…“

Několik minut po půlnoci, na mimořádném zasedání presidia Světové akademie věd se vědci jednomyslně usnesli, že okamžitě zorganisují záchrannou výpravu a současně požádali všechny národy světa o spolupráci na výstavbě dvou nových mezihvězdných letadel, podobných poškozenému Paprsku.

Zpráva o výpravě, zachycená Zajacovým astrogravimetrem, rozrušila v pravém slova smyslu celý svět.

V několika hodinách odpovědělo na výzvu Světové akademie věd statisíce pracovníků ze všech odvětví průmyslu. Gigantické závody všech světadílů se předstihovaly v nabídkách na vyrobení jednotlivých součástí meziplanetárních letadel…

Do vysoké haly, stojící na pokraji nedohledné roviny měsíčního kráteru Tycho, vřítil se muž ve skafandru. Rychle si odšrouboval skleněnou kuklu a zastavil prvního montéra, kterého potkal.

„Nevíte, prosím vás, kde se teď nalézá doktor Zajac? Nutně s ním musím mluvit.“

Montér ukázal do spleti konstrukcí, které svíraly rozestavěný kolos.

„Určitě ho najdete v hlavě letadla. Spolupracuje teď na montáži řídicí kabiny.“

Doktor Zajac uvítal příchozího s úsměvem a odložil hned svitek modráků, který právě svíral v ruce.

„Naši novopečení Kvarťané měli z naší zprávy radost, viďte?!“ Zasmál se šťastně. „Nesete mi jejich odpověď?“

„Ano, měli radost, že montáž obou letadel bude brzy dokončena… ale…“

„Ale?“ zeptal se polekaně Zajac. „Přihodilo se jim snad něco zlého?“

„Zatím ne, ale hrozí jim velké nebezpečí. Právě když nám odesílali zprávu, postihlo je zemětřesení, a brzy nato začala sopka za jejich obydlím vrhat těžké kameny. Láva vystoupila až po okraj kráteru a každou vteřinu se může vylít do údolí. Při větší erupci by zaplavila podzemní elektrárnu i právě dokončenou obytnou budovu na náhorní rovině…“

Podle pozemského kalendáře byl únor. Na Kvartě však dostupovalo léto vrcholu. Ohnivé slunce nemilosrdně bičovalo romantickou krajinu, a také oranžové slunce bylo nyní průbojnější a jasnější než v minulých měsících. Bez ochranných přileb by vědci tropickému žáru brzy podlehli.

Krvavá Proxima jako bohyně živlů den co den s rozkoší vybíjela atmosférickou elektřinu v rachotivých bouřích s bengálskými ohni.

Brzy se objevil další nepřítel: Celé ovzduší zaplnila nespočetná hejna velkého létajícího hmyzu. Chtě nechtě musejí se obyvatelé skalní osady vrátit do skafandrů.

Skupina Aleny Svozilové pustila se hned s havětí do boje. Sotva však polarisátory radioaktivního záření zničily jedno mračno, přiletělo další, ještě temnější.

„Určitě nám tento dárek posílají nedaleké močály,“ rozčiloval se Fratev. „Tam musíme napadnout nepřítele především. Divím se vám, Alenko, že máte ještě tolik božské trpělivosti a seřazujete ten neřád do sbírky. Já se asi z té jeho protivné muziky brzy zblázním. To je přespříliš i pro můj slabý hudební sluch…“

„Nevím, zda by nám tento radikální zásah pomohl,“ řekl zamyšleně Navrátil. „Při nejlepším můžeme asanovat jenom nejbližší močály. A ty vzdálenější nám zatím vychrlí další miliardy nezvaných hostů. Nakonec ani nevíme, z jaké dálky tento hmyz dolétá. Domnívám se, že by bylo účinnější, kdybychom kolem staveniště postavili neviditelný dům — totiž — radioaktivní clonu. Záře nemusí být příliš intensivní, aby zbytečně neničila vyšší tvory, kteří by chtěli náhodou proletět ochranným válcem.“

Ujednáno — uděláno. Druhého dne pracovali již vědci na Prostřeném stole bez nepříjemných společníků. Připomínaly je jen kmitavé stíny, které občas vrhla hejna poletující za neviditelnou stěnou.

Jeden nepřítel byl tedy poražen. Ale koncem února se přihlásil další, daleko nebezpečnější: tektonické poruchy.

Madarász, který stál jedné noci na stráži u vchodu do podzemí, ucítil pojednou pod nohama lehké chvění. Ještě než stačil stisknout tlačítko poplašné sirény, rozlehlo se chodbou pronikavé praskání a skřípění, připomínající tření plechu o sklo.