Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Máte pravdu — je to docela možné, ale já spíše myslím, že Vlaštovka utonula někde v bažinách pod vodopádem. Kdybyste viděl tu zákeřnou krajinu. Příroda je potrestala za nás… Ale — to přece znamená, že Kraus byl ten třetí! Vzpomínám si, že na průzkumnou výpravu po Naději se nejprve přihlásil McHardy — a hned po něm Kraus, který jako třetího navrhl Grubera.“

„V tom případě je moje domněnka správná — zločinci prchli a skrývají se někde na Kvartě. Místa je tam pro ně dost, vždyť jsme planetu ještě neprozkoumali… Počkejte okamžik — předám zprávu i naši domněnku Navrátilovi a Molodinové. Ať si dole rozhodnou sami. Prohlédněte zatím kontrolní záznam v astrogravimetru, ještě jsem ho celý neprozkoumal. Možná, že na pásu naleznete i jiné důležité zprávy.“ Čan-su si nasadil sluchátka a sklonil se k mikrofonu vysílače.

Fratev odešel do observatoře a pomalu převíjel kontrolní pás. Čárka — tečka — čárka, čárka — tečka — čárka…

„Pozor, pozor!“ opakovala se zpráva znovu.

Teprve po desátém opakování narazil na jinou zprávu:

„Čekáme od vás brzkou odpověď. Následuje návod, jak postavit vysílače, založené na principu využití gravitačního pole…“ Rychle vytáhl z kapsy blok a psal…

„Našel jsi něco?“ zeptal se McHardy Krause, který přirazil s gumovým člunem ke břehu.

„Široko daleko nic kloudného,“ řekl Kraus zklamaně. „Rovina — rovina — samá rovina. Asi se budeme muset vrátit do hor, jinak pořádný úkryt nenajdeme… A kde je Gruber — ještě se nevrátil?“

„Ještě ne, sám jsem už z toho netrpělivý. Říkal, že si jen prohlédne prales v nejbližším okolí… Doufám, že se mu cestou nic nepřihodilo. Ale střelbu jsem žádnou nezaslechl — a jak ho znám — pálil by jak vzteklý při prvním podezření.“

Vzápětí nato se Gruber vyřítil z houštiny. Oba muži se polekaně otočili.

„Je zle, je zle! V osadě neviditelných jsou ještěři — obrovští,“ vydechl, zavrávoral a klesl na písčinu. Vytřeštěné oči mu horečnatě plály.

McHardy se rozběhl k letadlu. Při pohledu na zajišťovací lana vykřikl:

„Nelelkujte tu a uvolněte Vlaštovku!“

V několika málo okamžicích seděli již všichni tři v kabině a letadlo se rozjelo po hladině.

„Drž se při levém břehu, aby nás z osady nespatřili,“ radil udýchaný McHardy Krausovi, který Vlaštovku řídil.

„Vzlétni raději do vzduchu — ještěři lezou za námi! A před námi jsou také!“ blábolil Gruber.

„Kde?“ trhl sebou Kraus. Polekaně se rozhlédl. Když nic podezřelého nespatřil, udiveně se podíval na Grubera. „Nemáš halucinace? Kde vidíš jaké ještěry? Ukaž mi! Podívej se, co má v torně,“ pokynul hlavou McHardymu a zmírnil rychlost. „Mám dojem, že se zase opil.“

McHardy se sklonil nad Grubera.

„Opil se,“ řekl vztekle, aniž na tornu sáhl. „Stačí si k němu přičichnout…“

„Převezmi řízení,“ požádal ho Kraus. Pomalu povstal z křesla a narovnal se. „Vyřídím si to s ním sám… Tak přítelíček nám tajně chodí na kořalkové banány…“ Prudce do Grubera strčil. „Kolik jsi jich snědl? Mluv, nebo si na mne budeš do smrti vzpomínat!“ zařval.

„Jenom dva — tři — to nic není… Věř mně, proboha, že tu jsou ještěři…“

Kraus zrudl a nohou srazil opilce k podlaze.

„Pít se nebude, rozumíte — aspoň zatím ne! To bychom brzy dobojovali. Nebo se snad chcete nechat klidně sežrat zvířetem nebo masožravou rostlinou? Ani hlt — rozuměli jsme si, není-li pravda?“

McHardy mlčky přikývl. Gruber se zmohl jen na slabé zachrčení.

Vlaštovka se přiblížila k horám. Nedaleko úzké soutěsky vtékal do řeky větší potok.

„Zdá se, že vytéká z hor,“ mínil McHardy. „Po něm se pohodlně dostaneme k dalším stěnám — a tam už něco najdeme.“

„Nejdříve musíme říčku prozkoumat na člunu,“ řekl rozhodně Kraus. „Možná, že není dost hluboká a Vlaštovka by nám mohla uvíznout na dně.“

Přirazili s letadlem ke břehu a přivázali je několika lany k mohutným kmenům pokroucených stromů.

Grubera svázali do kozelce, aby v opilství něco neprovedl. Když se přesvědčili, že je všechno zajištěno, letadlo pečlivě zamkli a vydali se na cestu.

McHardy vesloval a Kraus se samopalem v rukou pozorně sledoval okolí.

Místy zářily v temnotách pralesa svítící plody, o kterých podala zprávu výprava Molodinové z Údolí světel. Spleť lian a vichřicí povalené kmeny ztěžovaly cestu tak, že se uprchlíci museli často střídat u vesel.

„Člověk je někdy pořádný bloud,“ rozčiloval se zpocený Kraus. „Přenosný motor jsem zapomněl ve skladišti. Mohli jsme se tu teď projíždět jako páni, jen by voda za námi stříkala… Eh — nesmím na to ani pomyslet,“ bouchl pěstí do okraje gumového člunu.

Prales postupně řídl, až docela ustoupil nízkým křovinám. Koryto řeky se nečekaně rozšířilo. Uprchlíci vpluli do močálovité krajiny, připomínající permské močály. Rostliny zde měly docela jiný ráz, než v pralese. Převládaly dva druhy — vysoké štíhlé stromy s šupinatými kmeny a jazykovitými listy žlutozelené barvy — a husté keře se slabounkými kmeny a pravidelnými vějíři uzounkých válcovitých listů, jako u našich přesliček.

Velké žluté slunce nepříjemně pálilo. Oranžové slunce se již přibližovalo k obzoru — právě v místech, kam mířil člun s dvěma muži. Aby je pronikavá záře neoslňovala, Kraus si nasadil na nos velké zelené brýle a McHardy si clonil oči rukou. Pátravým zrakem zkoumali krajinu před sebou.

Pojednou se hladina nedaleko člunu podezřele zvlnila. McHardy rychlým trhnutím vesel člun zarazil a s napětím sledoval pohyby kalné vody.

„Krokodil!“ vykřikl Kraus, když se nad hladinu vynořila dlouhá tlama ještěra s plochou širokou hlavou.

Krytolebec podivných tvarů byl nečekaným setkáním stejně překvapen, jako muži v člunu. Prudce sebou škubl a zmizel v hlubinách močálu. Jen zčeřená hladina a občasné plesknutí plochého ocasu prozrazovaly dráhu jeho útěku. Prchal k povalenému šupinatému kmenu, na kterém se vyhříval další, nejméně dvoumetrový ještěr.

Močálem se rozlehla bubnová palba samopalu. Zasažený ještěr široce otevřel tlamu, vyzbrojenou drobnými zuby, a pomalu sjel s kmenu do vody. Na hladině se za okamžik objevilo jeho žluté břicho s fialovými skvrnami.

Nad spleti přesliček zakroužilo několik dlouhonohých ptáků se silnými zobáky. Zmateně zamávali křídly, skuhravě zakrákali a zmizeli z dohledu.

„Vesluj rychleji, ať už se z té prokleté džungle dostaneme,“ pobízel Kraus McHardyho. „V horách bude bezpečněji… Ukaž, jde ti to příliš pomalu, asi ti už neslouží srdce,“ vytrhl mu netrpělivě vesla z rukou.

Kulaté pravidelné vrcholky strmých velehor se již zvedaly nad levým břehem rozlehlé tůně.

Kraus opravdu napínal všechny své síly. Zanedlouho se zemdleně sklonil a zašeptal:

„Dál už nemohu, vesluj zase ty…“ Zavalitý McHardy se škodolibým úsměvem si přesedl k veslům.

Propluli několika zákruty, ale močál stále pokračoval. Zdálo se, že hory před uprchlíky ustupují do pozadí a uvolňují místo nekonečným bažinám.

Ani vítr zločincům nepřál. Poznenáhlu se otočil a prudce jim vál přímo do tváří.

Velké žluté slunce pohaslo a celou oblohu zastřel temný narudlý mrak.

McHardy upustil vesla a s výkřikem si přitlačil prsty na oči.