Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Osada Kvarťanů? A nebojíš se?“

„Nic jiného nám nezbývá. Ostatně — máme zbraně…“

„A oni mají holé ruce, vid?“ ušklíbl se Kraus. „Nu nic, líbí se mi, že tě zbabělost opustila. Pojďme…“

Vichr sílil. Lomcoval korunami stromů, hvízdal a skučel, až uprchlíkům běhal mráz po zádech. Občas se s velkým rachotem zřítila k zemi obrovská větev. Konečně se oba muži dostali k břehu řeky.

Se zatajeným dechem pohlíželi na vysoké jehlany, které se zvedaly nad protějším břehem. Velké koule, které byly upevněny na jejich vrcholu, jako zrcadlo odrážely rudé blesky, míhající se v oblacích. Ačkoliv se již zešeřilo, v osadě se neobjevilo jediné světlo. Jen jehlany bezoknými zdmi němě trčely do výšky.

Kraus si vylezl na strom, aby měl lepší rozhled, a dalekohledem pozorně si prohlížel podivné stavby. Nejvíce ho zaujaly vysoké ocelové konstrukce upevněné na velké lesklé polokouli. Byly to vlastně stožáry, kolem kterých se vinula široká kovová spirála, rozšiřující se směrem nahoru. Celkem byly čtyři. Jen jediná stála kolmo k zemi, ostatní byly nakloněny nejrůznějšími směry.

Právě v okamžiku, kdy oranžové slunce zapadlo za obzor, jedna z lesklých koulí zazářila zelenavým světlem.

„Viděl jsi?“ zeptal se dole McHardy.

„Ano, viděl, ale člověka jsem zatím nespatřil…“

„V takovém počasí se ani nedivím,“ překřikoval McHardy lomoz bouře. Spustil se prudký liják.

„Pospěšme si rychle zpět, navlečeme si skafandry. Takhle promokneme až na kůži,“ volal opět McHardy.

„Máš pravdu — a zároveň se podíváme, co dělá Gruber a Vlaštovka. Snad se jim dosud nic nestalo…“ Kraus slezl se stromu a vydali se na zpáteční cestu. Tentokrát ne přes prales, ale podél řeky.

Letadlo se zmítalo na rozbouřených vlnách a Gruber, který se zatím probral z mrákot, pobíhal ve skafandru po břehu a do ochraptění křičel. Když spatřil své kamarády, běžel jim vstříc.

„Proč jste mne opustili? Myslel jsem už, že tu zahynu…“

„Nebreč a buď rád, že jsme se nezřídili jako ty,“ uklidňoval ho McHardy. „Byli jsme se podívat na osadu…“

„No a?“

„Ráno se podíváme lépe. Teď si zatím zalezeme ve skafandrech někam mezi silné kmeny — a do rána to nějak protlučeme…“

K ránu se bouře utišila. Letadlo leželo v písku na břehu, přikryté listím a větvemi. Kraus rychle přezkoušel motory. Vše bylo v pořádku, Jen balanční křidélka byla trochu pošramocena.

„To je maličkost, za chvíli to bude opět v pořádku. Obával jsem se, že nám ta pořádná bouře zatopí víc,“ řekl ulehčeně Kraus a pomalu si stahoval skafandr.

Svítalo.

„Pospěšme si, ráno možná bude v osadě živěji. Konečně se nám snad podaří někoho spatřit,“ navrhoval Kraus. Ujednáno — uděláno. McHardy zůstal tentokrát na stráži u letadla a Kraus s Gruberem šli na výzvědy.

„Vyšplhej se také na strom, ať lépe uvidíš,“ vybízel kolegu Kraus. Na vrcholku se zaraženě díval k osadě.

„Zvláštní — dnes jsou spirálovité konstrukce skloněny docela jinak než byly včera. Dobře jsem si jejich sklon zapamatoval.“

„Po takové bouři se tomu divíš?“

„Bouře s tím nemá nic společného,“ odporoval Kraus. „Za bouře jsem přece na konstrukce koukal, ani se nepohnuly, ani v nejmenším. Asi je otočili Kvarťané… Nač je vlastně mají?“

„Čert ví — ani mne to nezajímá. Raději bych si prohlédl zdejší obyvatele, abych věděl, s kým mám tu čest…“

„Vstávají asi později. Počkáme…“

Čekali hodinu — dvě — tři, až se přiblížilo poledne.

„Ani myška se tam nepohnula,“ řekl nakvašeně Gruber. Kraus zatřásl hlavou.

„To se tedy hrozitánsky pleteš. Ani sis nevšiml, že se konstrukce opět otočily. Mám dojem, že jsou to jakési sběrače sluneční energie. Podívej se — ta první, co je k nám nejblíže, je směrována přesně na největší slunce — a ta druhá na oranžové…“

„Máš pravdu, ani bych si toho nevšiml — ano, je to tak, ta třetí míří přímo k obzoru, kde právě vychází červená Proxima,“ zvolal Gruber radostně. Kraus mu zacpal ústa dlaní.

„Pssst, tišeji, vždyť se tu můžeme lehce prozradit…“

„Komu?“ divil se Gruber. „Nikdo se přece dosud neukázal — všichni jsou zalezlí jako hraboši v doupatech.“

„To nemůžeš nikdy vědět. Možná, že právě v tomto okamžiku nás někdo sleduje — třeba dalekohledem…“

Gruber se zachvěl, ale při pohledu na záhadné stavby bez oken se hned vzpamatoval.

„To by Kvarťané museli mít roentgenové oči…“

„A co když mají? Jak to můžeme vědět? Ještě jsme je neviděli… Stejně tak dobře si nás mohou prohlížet z těch lesklých koulí. Anebo — nebo mohou být klidně neviditelní…“

„Neviditelní? —“ vyhrklo to z Grubera. „To nemyslíš vážně?“

„A proč ne? Život se může projevovat v nejrůznějších formách…“

Gruber se na něho podíval zpytavě.

„Poslouchej — nejedl jsi zase ty banány?“ zeptal se s úsměvem.

„Neboj se, jsem střízlivý jak rybička. A jak je to s Kvarťany, o tom rozhodne čas. Několik dnů budeme osadu pozorovat, a když nikoho za tu dobu neuvidíme, začnu věřit, že tu bydlí neviditelní lidé. Někdo přece ty konstrukce musí řídit — samy se nenaklánějí ke slunci jako slunečnice. A někdo také ty stavby musel postavit. Nevyrostly přece ze země jako pampeliška.“

„Možná, že je celá osada řízena na dálku…“

„Možná. Ostatně — přesvědčíme se o tom, až osadu navštívíme…“

„Počkej — ještě mi něco napadá: nejsou ti Kvarťané mikroskopicky maličtí?“

„Kolikrát ti mám opakovat, že filosofování tady nepomůže. Co nejrychleji se teď musíme vrátit k Vlaštovce. Za necelé půl hodiny zahájí naši kolegáčkové pravidelné vysílání pro lidi na Zemi. Zajímá mne, co je dnes v podzemním obydlí nového…“

Šipka dorazila k Paprsku.

Čan-su vyšel Fratevovi naproti. Byl nápadně pobledlý — tentam byl jeho obvyklý příjemný úsměv. Čelo mu rozrývaly tři svislé hluboké vrásky.

„Právě jsem chtěl zapnout vysílač — zachytil jsem ze Země závažnou zprávu — strašnou,“ řekl zdrceně, „Světová akademie věd nám ji posílá již několik týdnů — pomocí gravitačního pole. Přečtěte si ji.“ Podával Fratevovi arch papíru a chvějící se rukou si přejel po černých vlasech.

„Astrogravimetr pracuje? To je úžasné.“ Fratev vytrhl Čan-suovi papír. Konečně spojení se Zemí! Dychtivě se začetl, ale již po prvních slovech zbledl. Nemýlí se? Je to vůbec možné? Začal číst znovu.

„McHardy a Gruber jsou tedy zločinci. K čertu — uměli se přetvařovat… A kdo může být ten třetí?“ obrátil se k Čan-suovi.

„Jak to mohu vědět? Možná já,“ usmál se trpce.

„Tak jsem to nemyslel, příteli. Stejně tak dobře bych to mohl být já… Prokleté bratrstvo darebáků.“

Fratev se naklonil ke kulatému oknu a zahleděl se k obrovské kouli — ke Kvartě, která zdánlivě nehybně visela na koberci hvězd.

Čan-su si stoupl vedle něho a rozčileně bubnoval prsty na sklo.

„Tak mi napadá — McHardy tu měl službu přede mnou. Je docela možné, že zprávu Akademie zachytil a společně s dalšími dvěma „bratry“ včas uprchl — pod záminkou, že jde prozkoumat řeku Naději.“