Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Žádné letadlo na obzoru,“ hlásil Gruber, který nervosním zrakem prohlížel vzdušný oceán kol dokola.

„Do smíchu mně zrovna není,“ povzdychl si. „Člověk teď opravdu neví, odkud na něho číhá větší nebezpečí — zda z podzemního obydlí u Naděje, nebo z Paprsku, nebo z tajemného sídla ještě tajemnějších Kvarťanů. Už abychom byli dole — ve vzduchu nás může někdo lehce spatřit — ti i oni…“

„Neznervosňuj nás ještě ty!“ utrhl se Kraus.

„Hoši, hoši, nač spory?“ snažil se oba muže uklidnit McHardy. „Podívejte se raději pořádně dolů. Jsme u cíle. Za tímhle zálivem je Koňská hlava — a asi sto kilometrů vlevo je osada Kvarťanů. Podíváme se na ni nejprve shora — nebo se k ní přiblížíme po zemi?“

„Shora? Ani nápad! Nač je dráždit?!“ rozčiloval se Gruber. „Možná, že mají protiletadlové dělostřelectvo…“

„K tobě půjdeme o radu! Vůdcem jsem tu zatím já — a na osadu se podíváme!“ řekl umíněně Kraus.

McHardy nervosně zacukal hlavou:

„Dobrá — ale leť, prosím tě, hodně vysoko. Bude to tak přece jen bezpečnější…“

Letadlo zakroužilo nad poloostrovem.

„Do zálivu ústí dvě velké řeky — to je dobré znamení!“ zvolal radostně Gruber. „Usnadní nám cestu do vnitrozemí.“

Kraus mlčky stáhl k sobě řídicí páku. Vlaštovka začala stoupat k bezoblačné nafialovělé obloze. Krajina dole se rychle proměňovala v pestrobarevnou mapu. Světlounce zelený pás vystřídal modrozelený, za ním se objevily strmé vysoké hory — a pod jejich úpatím se rozložila široká rovina, porostlá pralesy a stepními travinami. Jedna z řek se vinula nepravidelnou vlnovkou napříč rovinou.

„Tam — u řeky — na pokraji pralesa —“ zašeptal McHardy a ukázal dolů k velkému ohbí řeky, které vytvářelo jakýsi malý poloostrov. Uprostřed něho byl pravidelný, zlatě okrový obdélník, zakončený na jedné straně třemi silnicemi, které se rozbíhaly do stepi a tam se ztrácely v zeleni.

Gruber uchopil dalekohled a zamířil jej k záhadnému místu.

„Na obdélníku jsou zvláštní stavby,“ hlásil za okamžik. „Mají podobu ostroúhlého jehlanu. Na jejich vrcholcích je něco napíchnuto… Mám dojem, že jsem zahlédl také nějaké konstrukce… Škoda, že letíme tak rychle — prales mi zakrývá výhled…“

„To nám stačí,“ řekl klidně Kraus. „Teď máme aspoň jistotu, že tu někdo bydlí a že je civillsovaný. Až se na něho podíváme zblízka, pak uvidíme, co dělat dál.“

Letadlo se obloukem vrátilo k zálivu a přistálo na klidné hladině moře.

Doktor Zajac přišel domů neobvykle brzy — v devět hodin večer. Zabručel něco na pozdrav, sedl si k pracovnímu stolu a zabořil hlavu do dlaní.

Paní Zajacová k němu tiše přistoupila a pohladila ho po vlasech.

„Nevěš hlavu… Možná, že se jim ještě nepodařilo sestrojit vysílač…“

„Tomu uvěřím až naposledy — pro tak skvěle vybavené letadlo to není žádný problém… Určitě se jim něco stalo, jinak by už dávno odpověděli. Vždyť varovnou zprávu a návod na vysílač vysíláme už půl roku…“

Ve dveřích se objevil Jurko v pyžamu. Slámově žluté vlasy měl rozcuchány jako vrabčí hnízdo.

„Tatínku — postavte ještě jeden Paprsek a běžte je hledat…“

„O tom jsme už uvažovali,“ řekl zamyšleně Zajac. „Nejde to.“ A pod tíhou nesmírně obtížné situace se na syna utrhl. „A proč vlastně ještě nespíš? Už ať jsi v posteli…“ Chlapec za sebou rychle přivřel dveře.

„Jurko za to nemůže — proč na něho křičíš?“ zašeptala důrazně paní Zajacová. „A proč by to nešlo?“

„Představuješ si to všechno náramně jednoduše, Haničko. Jak chceš někoho najít v nekonečném vesmíru? Copak sluneční soustava je bratislavská Petržalka? A kdyby tam byla jenom jedna! Jsou tam hned tři pohromadě… To spíše najdeš jehlu v kupce sena… Ale což jestli se tam naše zprávy vůbec nedostaly? Naše výpočty mohly přece selhat, nejsme neomylní…“

„Tomu nevěřím!“ odporovala rozhodně paní Zajacová. „S observatořemi na Měsíci se pomocí gravitace domlouváte bez poruch — a také spojení s výpravou na Marsu se podařilo dokonale…“

„To je pravda, ale Mars a trojhvězdí Centaura — to je malý rozdíl,“ usmál se trpce. „K Centauru letí světlo přes čtyři roky — a na Mars dohodíš málem kamenem… Ostatně — když tak přemýšlím, snad bychom to přece jenom mohli zkusit se stavbou nové rakety. Půjdu na akademii, — promluvím o tom s Chotěnkovem…“

„Snad tam nejdeš hned?“ zeptala se Zajacová překvapeně, když zpozorovala, že si Zajac ukládá něco do aktovky.

„Ano, hned. Nedalo by mně to spát…“

Závěs u vchodu do jeskyně se rozlétl a dovnitř se vřítil Severson. „Ve skladišti se objevila nebezpečná puklina ve stěně. Okamžitě musíme zabezpečit strop…“

Když byla jeskyně zajištěna podpěrami a všichni vědci byli opět pohromadě, Molodinová prohlásila rozhodně:

„Průzkumné výpravy musíme zatím odložit. Všemi silami se musíme pustit do stavby obytného domu a nové atomové elektrárny. Tato událost ukázala, že naše obydlí je součástí vyhaslé sopky a že pod vlivem okolních vulkánů může tu dojít ještě k dalším geologickým přesunům. Nebylo by divu, kdyby nás tyto neklidné skály pohřbily za živa.“

Po chvilce mlčení se po přítomných rozhlédl Navrátil:

„To ovšem znamená, že naše plány musíme úplně přepracovat na základě nového průzkumu místních stavebních materiálů. Vyrábět stavební hmoty uměle v našich atomových laboratořích, to by bylo příliš zdlouhavé. Zbývá nám jediná možnost: použít zařízení, které jsme s sebou přivezli se Země — a materiály, které nám skýtá zdejší příroda. Záleží teď na našem důvtipu a znalostech, jak těchto prostředků nejvhodněji využijeme…“ Akademik Navrátil se odmlčel. V prostorné jeskyni zavládlo naprosté ticho. Světlo zářivek neúprosně dokreslovalo tvrdé rysy v zasmušilých obličejích vědců.

Molodinová se zvedla z křesla a popošla několik kroků.

„Pevně věřím, že v nejbližším okolí najdeme vápenec, vhodný k výrobě cementu. Tento úkol si vezme na starost naše skupina. Vaše skupina, soudruhu Navrátile, mohla by zatím prozkoumat zdejší vegetaci a zjistit, jak dalece je možno zdejšího dřeva použít pro bednění… O ocel do železobetonu nouzi mít nebudeme…“

Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně. Její skupina vydala se hned s vrtulníkem na cestu. Také Navrátilova skupina vyrazila k nedalekému pralesu. Počasí jim přálo. Z jasné oblohy usmívala se všechna tři slunce — a prohřátý vzduch se ani nepohnul.

Těsně před západem největšího slunce se Navrátilova skupina vrátila. „Jak jste pochodili?“ zeptal se nedočkavě Watson. Navrátil sundal ochrannou přilbu a kapesníkem si pomalu utíral zpocené vlasy.

„Zatím špatně. Dřevo zdejších stromů je příliš měkké a mokré. Na slunci sice rychle schne, ale takhle.“ Vytáhl z brašny zkroucené prkýnko a položil je na stůl. „Podobně se chová dřevo všech ostatních stromů. Zdá se, že je to zde na Kvartě jakýmsi pravidlem. Pochybuji, že to jinde vypadá líp. Vždyť jsme prohlédli nejméně sto druhů rostlin…“

„Dřevařský průmysl tu nezaložíme — to je už jisté,“ řekl zamyšleně Fratev. „Ale mám nápad: Nějaké dřevo a umělé hmoty vezeme s sebou. Stačí, když si uděláme několik forem a vyrobíme v nich prefabrikáty — takovou velkou stavebnici, jako to děláme při stavbách u nás na Zemi…“