Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Nápad je to sice dobrý — jako vždy — ale příliš nám asi nepomůže,“ ozval se u vchodu hlas Molodinové, která právě vstoupila do jeskyně. Všichni se na ni podívali zaraženě.

„Vápenec jste nenašli?“ zeptal se překvapeně Watson. „Jak je to možné? Ať už tu žijeme v jakémkoliv geologickém údobí, vápenec tu musí někde být. Na Zemi ho přece nalézáme i v nejstarších útvarech — v silurském, devonském, permském, jurském — a dokonce celá pohoří…“

„Vápenec jsme sice našli — na mnoha místech — a jsou ho opravdu hory, stejně jako na Zemi. Ale…“

„Ale?“

„Vápence a hlíny, které jsme prozkoumali, obsahují velké procento uhličitanu hořečnatého a naprosto nevhodný poměr kysličníků křemíku a vápníku. Jsou tak znečištěny cizími přimíšeninami, že by bylo rychlejší a jednodušší vyrábět cement uměle…“

„Nezbývá, než se vrátit k mému nápadu,“ ozval se opět Fratev. „Když naši stavebnici nemůžeme vyrobit z betonu, vyrobme ji tedy z kamene.“

„Také jsem o tom přemýšlel,“ obrátil se k němu Navrátil. „Čím však chcete kámen dobývat? U nás na Zemi máme na to zkonstruovány zvláštní stroje, které vyřezávají stavební bloky přímo ze skály — a hned v potřebných velikostech a tvarech…“

„U nás na Zemi!“ usmál se Fratev. „Tam bychom si asi hlavu nelámali. Materiál máme dávno prozkoumaný — na stavbu zmobilisujeme prostě buldozery, skrejpry, jeřáby, vykladače — a stavba roste přímo před očima… Ale když se trošku poohlédneme po Paprsku, určitě tam najdeme dost součástek, z kterých můžeme potřebný stroj sestavit.“

„To je sice krásné, ale tu hlavní součástku tam nemáme: kotouče okružní pily na kámen. Dostatečně tvrdého plechu máme dost, ale chybí nám obráběcí stroj… Počkejte — i ten by tu byl. Můžeme přece použít elektrojiskrového obrábění. Přístroj si sestrojíme lehce… Frateve — jste pašák!“

Molodinové zazářily oči.

„Na Paprsek se vypravíme hned. Škoda, že nám už zbylo jen jedno letadlo, Čan-sua vezměte zpět na Kvartu a zařiďte to tak, abychom mohli Paprsek řídit na dálku. Každé pracovní síly tu teď bude zapotřebí…“

Vlaštovka proplula kolem několika ostrůvků, zarostlých bujnou vegetací, a zamířila do spletité delty mohutné řeky.

„Ani stopy po nějaké civilisaci,“ divil se McHardy, když vpluli do vnitrozemí, „člověku se skoro nechce věřit, že sto kilometrů odtud bydlí rozumní lidé. Oba břehy jsou pusté, jako by zde dosud lidská noha nebyla.“

„Řeka asi Kvarťany nezajímá,“ uvažoval Kraus. „Maji křídla a nepotřebují tedy lodí.“

„Jak to víš, že mají křídla? Či myslíš, že v osadě, kterou jsme viděli, bydlejí ty neinteligentní opice? Pochybuji. Vsázím se, že obyvatelé osady jsou docela jiní tvorové — asi jako my…“

Kraus se škodolibě zasmál.

„Jsou-li inteligentní jako ty, Grubere, pěkně děkuji…“

Gruber chtěl již odpovědět, ale náhle se zarazil. Mlčky ukázal na pravý břeh a podal Krausovi dalekohled.

Krausovi se překvapením protáhlo čelo.

„Co se děje?“ zeptal se McHardy.

„Ani se neptej a raději šlápni na plyn. Nerad bych se s těmi obludami setkal na besedě…“

Vlaštovka poskočila po vodní hladině, až se voda rozstříkla na všechny strany. Obrovské ještěry, kteří se procházeli po břehu, to nijak nevyrušilo z klidu. Občas natáhli dlouhý krk a ukousli několik podlouhlých listů z vysokých baňatých stromů, připomínajících naše druhohorní cykasy. Polekal se jenom kulaťoučký nízký ještěr s několika špičatými rohy na pitvorné hlavě. Na silných sloních nohou se rozběhl přímo do houfu jakýchsi brontosaurů. Ti se však jeho bojovného vzezření nezalekli. Ustoupili mu sice s cesty, ale klidně se pásli dál.

„Nezdá se, že by nám byli nějak nebezpeční,“ řekl ulehčeně Kraus a dalekohled vrátil Gruberovi.

Řeka se začala rychle zužovat. S obou stran ji svíraly strmé břehy, nad nimiž čněly k nebi hory s kulatými vrcholky. Po hodině plavby se Vlaštovka octla v uzounkém průsmyku. Řeka tu vytvářela nebezpečné peřeje.

„Jsme asi ve vstupní bráně do říše skutečných Kvarťanů,“ hádal Kraus. „Rozsviť reflektory, abychom lépe viděli na cestu. Je docela možné, že na druhém konci průsmyku nás překvapí nějaká hlídka…“

McHardy opět zmírnil rychlost. Fantastické stíny, které reflektory kreslily na zvlněných skalních stěnách, zvyšovaly ještě nervositu uprchlíků.

„Trochu kořalky by neškodilo,“ povzdychl si McHardy. „Nervy mám na prasknutí.“ Kraus potěžkal samopal a několikrát cvakl pojistkou.

„Jen klid a rozvahu. Nikomu ještě nespadlo vítězství do klína. Dnes už to, hochu, bohužel nejde — poslat za sebe do ohně někoho jiného. Dnes všechno závisí jedině na nás…“

„Buď raději ticho a nežvaň pořád,“ utrhl se McHardy. „Připadáš mi jako člověk, který jde v noci po lese a mluví nahlas, aby si dodal odvahy…“

Kraus po něm šlehl očima, ale mlčel.

Konečně se hory rozestoupily a do průsmyku pronikla záře oranžového slunce. Hladina řeky zezlátla, jako by se řeka proměnila v proud tekutého zlata. Na úpatí hor se válel lehký opar, který zastíral výhled mlžnou clonou. Na březích se znovu objevily pralesy. Hemžily se nejrůznějšími zvířaty — a nad vrcholky stromů poletovali širokokřídlí obrovští ptáci.

„Zastav na okamžik, ať se můžeme pořádně rozhlédnout,“ řekl rozkazovačně Kraus.

McHardy vypnul motor a polekaně se otočil.

„Spatřil jsi něco podezřelého?“ zeptal se ustrašeně.

„Myslím, že tě pošlu zpátky k mamince. Vzpamatuj se, člověče!“ rozčilil se Kraus. „Jenom to své hrdinství nepřepínej, abys nepraskl,“ vložil se do rozhovoru Gruber. „Jsme tu příliš na ráně — než řekneš švec, můžeme dostat jednu zleva i zprava. S břehu nás mají dobře na mušce. Raději bych se viděl na pevné půdě…“

Kraus si chvíli měřil Grubera očima.

„Konečně — máš pravdu.“ Usmál se: „Jistota je jistota. Tak hloupý přece jenom nejsi… Nemám totiž rád zbabělost,“ řekl mírnějším hlasem na omluvu. „Zahni, prosím tě, k pravému břehu… Prohlédnu si ho sám,“ dodal, když letadlo připlulo k mělčině. „Buďte zatím ve střehu — vrátím se brzy.“ Skočil přímo na vlhkou písčinu a opatrně postupoval k houštinám.

Hned u prvního keře vyplašil nějakého ptáka, který protivně zahvízdal a zvedl se do výše. Na jeho varovný signál se všechna zvířata pralesa dala do pohybu. Větve s obrovskými listy se rozkymácely pod těly podivných plazů. Za okamžik všechno opět utichlo.

„Lidé tu asi nejsou,“ řekl si Kraus, když vstupoval do houštin. „Zvířata zřejmě měla dosud klid…“ Po několika krocích se nerozhodně zastavil. Opřel se zády o silný šupinatý kmen vysokého stromu, aby byl kryt zezadu, a pozorně si prohlížel keře před sebou i spleť větví nad hlavou.

Na jednom keři ho upoutaly zvláštní plody, navlas podobné trsům našich banánů. Jejich jasně žlutá barva se nápadně odrážela od zeleně listů. Pomalu přistoupil k trsu a jeden podlouhlý plod utrhl.

„Opravdu — je to banán,“ radoval se, když odlupoval žlutou slupku. „A jak je krásně měkký! Asi už dozrál…“ Již se chtěl do dužiny zakousnout, ale když už měl banán u rtů, zarazil se. Což jestli je jedovatý? Roste přece v docela jiném prostředí… Ukousl tedy maličký kousíček a opatrně jej převaloval na jazyku. Chuť i vůně připomínala skutečný banán.