Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Dále už o tom nepřemýšlel. Pustil se do jídla…

„Nějak je tam dlouho. Nestalo se mu něco?“ strachoval se Gruber, když uplynulo půl hodiny a Kraus se stále nevracel.

„Také se obávám,“ přisvědčil McHardy. „Běž se za ním podívat. Kdybys spatřil něco podezřelého, vystřel na poplach. Přijdu ti na pomoc.“

Sotva Gruber popošel několik kroků, zaslechl nějaký hlas, který přicházel z houštin. Napjal sluch, aby zvuky lépe rozeznal.

„Kraus! S kým tam mluví?“ Na pokraji pralesa se zastavil a znovu naslouchal. Teď již porozuměl jednotlivým slovům:

„Tak co, zlatouškové zlatohlaví, jak se vám líbím? Nu — jen se nestyďte, Kvarťánkové, vždyť já vám nic neudělám, nejsem tak zlý, jak si to o mně někdo myslí… Uvidíte, že budeme dobrými kamarády — samou láskou se brzy sníme. Ano — ano — vy budete pracovat á já vám budu radit. A těm dvěma, co civí ve Vlaštovce, těm moc nevěřte — jsou to gauneři.“

Gruberovi zdřevěněly nohy úžasem. Chytil se za hlavu a s vykulenýma očima pádil k letadlu.

„Kraus hovoří s Kvarťany!“ vykřikl na McHardyho a opřel se o trup Vlaštovky.

„S Kvarťany? Kde? Proč?“ vykoktal zmateně McHardy. Gruber mlčky ukázal k pralesu. Již se tam chtěli oba rozběhnout, když tu se Kraus objevil.

Šel těžce. Nejistou rukou se přidržoval větví a listů. V náruči svíral několik velkých trsů žlutých banánů.

„Haló kamarádi — ahoj! — “ zvolal chraptivým hlasem a zavrávoral.

McHardy s Gruberem přiběhli mu naproti a vzali ho pod paži.

„Ty ses ale zřídil… Kdes vzal kořalku?“ vyslýchal ho McHardy.

„A kdes vzal ty banány?“ divil se Gruber.

Kraus opsal rukou nepravidelnou křivku a kalnýma očima zamžoural na společníky:

„To všechno — Kvarťané — zlatí kluci — popili jsme, pojedli — vezměte si taky —“ strčil trsy banánů Gruberovi. „A — a — nechají vás pozdravovat…“

„Pozdravovat… a kde jsou?“ kroutil McHardy nedůvěřivě hlavou.

„Tam — pryč —“ mávl rukou Kraus a posadil se do písku, přes všechno úsilí mužů, kteří ho drželi. Za okamžik usnul.

Přenesli ho do letadla a položili na zem.

„Proveď mu zkoušku krve, zda se neotrávil,“ nařídil McHardy.

Výsledek zkoušky byl překvapující:

„Čtyři promile alkoholu. Jinak nic škodlivého…“

„To jsem blázen,“ škrabal se McHardy na zátylku. „Že by mu Kvarťané hned na první potkání dali kořalku, tomu nevěřím. Kde ji však vzal?“

„Proč bys tomu nevěřil? Je docela možné, že nás pozorují již delší dobu a že na něho čekali v pralese, aby ho opili…“

„Počkáme, až se probere — snad nám pak prozradí víc. Opilí mívají všelijaké vidiny a nápady. Potkal-li skutečně Kvarťany a jsou-li opravdu tak pohostinní, nemusíme se jich příliš obávat. Čím dřív se dostaneme k jejich osadě, tím líp…“

Vlaštovka se dala do pohybu. Řeka zatáčela hned doleva, hned doprava. Vysoké hory, kterými uprchlíci projeli, ztratily se v stříbřitých mlhách nad obzorem. Široko daleko rozprostírala se nedohledná rovina. Prales na pravém břehu řídl, až se nakonec proměnil v travnatou step s ojedinělými keři a balvany.

Gruber si oloupal jeden z banánů a již otvíral ústa, aby si ukousl, když tu ho McHardy zarazil:

„Nejez to, copak víš, zda to není na nás nalíčeno jako nástraha?“

„Láry — fáry! Kraus je jedl také. Podívej se — v tomhle trsu několik banánů chybí. A já nejedl čerstvé ovoce nejméně deset let. Závidíš-li mi, vezmi si také…“ Aniž čekal na odpověď, s chutí se zakousl do dužiny.

„Jak chceš,“ odsekl McHardy. „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale až ti bude špatně, pak za mnou nechoď… A nezapomínej, že jsi ve Vlaštovce pozorovatelem!“

Gruber si rychle nasadil dalekohled k očím a plnými ústy zahuhňal:

„Banány jsou báječné — a chutnají jako kořalka. Mám dojem, že Kraus… ano — opil se z těchto banánů! A Kvarťany si prostě vymyslel! I mně to už leze do hlavy. — Vidím před sebou osadu Kvarťanů…“

„Vy jste se všichni zbláznili! Říkal jsem ti, abys ty banány nejedl. Dej to sem!“ vytrhl mu dalekohled z ruky a zamířil jím do zátoky, ke které se právě blížili. V zorném poli dalekohledu se skutečně objevily — stavby Kvarťanů.

McHardy jediným trhnutím pákou otočil Vlaštovku o devadesát stupňů a rychle zamířil k levému břehu. Řeka v těchto místech vytvářela dva zákruty v podobě písmene S. Uprchlíci spatřili záhadnou osadu právě v okamžiku, kdy vplouvali do zákmitu ve spodní části písmene. Osada byla rozložena uprostřed poloostrova, který vytvářela horní část S.

Levý břeh a celý dolní poloostrov byl pokryt pralesem, takže osada se uprchlíkům brzy ztratila s očí.

Vlaštovka uvízla v písku. Nad jejími křídly se rozkládaly široké koruny pokroucených stromů. Prales byl dosti prořídlý a zdálo se, že nese stopy zásahů člověka.

McHardy se dlouho rozhlížel na všechny strany. Když nespatřil nic podezřelého, otevřel dveře letadla a vystoupil na břeh.

„Polez také ven — a nech už těch banánů!“ vykřikl přidušeným hlasem, když zpozoroval, že Gruber pokračuje v jídle.

„No — no — no — opatrně — kolego! — “ bručel hrozivě Gruber. „Jím svou hubou a ne tvou!“

McHardy si bezradně sedl na větev, kterou srazil vítr k zemi. Naslouchal. Vtom Gruber začal hlasitě zpívat. McHardymu se nahrnula krev do hlavy. Ulomil z větve, na které seděl, silný suchý klacek a skočil do letadla. Rozmáchl se. Gruber se bezvládně skácel na podlahu a ani nehlesl.

McHardy odhodil klacek a zatřásl Krausem. Když se nehýbal, seběhl k řece a nabral do přilby vodu. Avšak ani studená sprcha nepomohla. Kraus ležel stale nehybně, stejně jako omráčený Gruber.

Oranžové slunce zatím zapadlo. Také velké žluté slunce se chýlilo k obsoru. Jen krvavá Proxima kralovala přímo nad hlavou.

Nad pustou stepí se objevily mraky. Nejprve několik bílých beránků, hned za nimi kupy — a jim v patách temné chuchvalce, hrozivě se převalující po obloze. Letadlem zakymácel prudký vítr. McHardy připoutal rychle Vlaštovku k několika kmenům, aby ji v bouři nestihl stejný osud, jako v první noci po přistání.

Prudké nárazy větru probudily nejprve Krause. Polekaně se rozhlédl po kabině a když spatřil Grubera, zalomcoval jím:

„Co se děje? Kde to jsme? Co se stalo?“

Žádná odpověď.

Rychle vstal a vyrazil z letadla. Na břehu ho McHardy uvítal jízlivým úsměvem:

„Pán se prospal? A co dělají Kvarťané? Nepozvali nás na večeři a na nocleh? Jak vidíš, blíží se bouře. Veselo nám tu nebude…“

„Jací Kvarťané? Co to povídáš?“

„Tvrdil jsi přece, žes mluvil s Kvarťany. Čím tě tak opili?“

„O ničem nevím,“ podíval se Kraus na McHardyho podezíravě.

„Co jsi nám provedl? Mluv! Proč je Gruber v bezvědomí?!“

„Opil se jako ty.“

„A z čeho?“

„Z banánů, které ti dali Kvarťané…“

„Mám dojem, že opilý jsi především ty… Počkej, už si vzpomínám — banány jsem skutečně jedl…“

„Teď není čas na dlouhé dohady — podívej se na oblohu. Musíme si tu někde najít bezpečný úkryt. A podíváme se taky na osadu. Je nedaleko odtud.“