Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Připadám si tu jako Napoleon před egyptskými pyramidami,“ zvolal McHardy, aby si dodal odvahy. „Zdá se mi, že i tyhle stavby jsou jenom pomníky dávno vyhynulé slávy. Nikde živé duše — a nikde ani okno ani dveře. Jak tu mohou bydlet lidé?“

„Ty jsi naivní,“ zasmál se Gruber. „Tihle lidé vypadají docela jinak než my. Možná vůbec nedýchají. Anebo jsou skutečně neviditelní,“ dodal tišeji.

Kraus odmítavě mávl rukou.

„Nesmysl. A pyramidy to také nejsou. Koule nesvítily v noci samy od sebe. Kvarťané dávali asi někomu znamení, že se blížíme. Pravděpodobně nás už dávno sledují nějakým jejich radarem. Neztrácejme čas a pojďme raději dál. Buď nám někdo vyjde vstříc, nebo objevíme nějaký podzemní vchod…“

Gruber jako první vyskočil na dláždění a nejistým krokem vykročil. Oba muži ho následovali. Kraus se neustále rozhlížel na všechny strany. Nic se však ani nepohnulo. Jen vítr občas zašuměl v podivných konstrukcích…

Těsně u nejvyššího jehlanu se zastavili. McHardy opatrně sáhl na jeho stěnu, jako by zkoušel, z jakého materiálu je postaven.

„Vypadá to na beton, ale beton to není,“ uvažoval nahlas.

„Škoda, že tu nemáme všechny potřebné přístroje — to bychom se jinak podívali těm záhadám na zub,“ povzdychl si Kraus, který všemi silami přemáhal únavu z rozrušené probdělé noci.

„Pozvi si tedy na to Navrátila, Molodinovou a Svozilovou,“ ušklíbl se McHardy. „Oni ti už všechny ty záhady důkladně rozluští. Prohlédněme si raději tu stavbu se všech stran, snad nějaký vchod objevíme…“

„Měl jsi pravdu,“ zvolal Gruber, který šel stále první. „Tato koule se určitě pohybuje,“ ukázal na velkou polokouli, která vyčnívala těsně nad zemí z šikmé stěny.

Opřeli se o ní všichni tři, ale marně. Nehnula se ani o milimetr. Pokoušeli se tedy otočit ji kolem osy. Rovněž bez výsledku.

„Rozstřílíme ji — a basta,“ navrhoval Gruber. Návrh byl rázně zamítnut, stejně jako návrh McHardyho, aby vyrušili Kvarťany z klidu voláním.

Kraus objevil konečně ve zdi malý reliéf, sestávající ze tří polokoulí, které vytvářely pravidelný trojúhelník. Při pozornější prohlídce zjistil, že polokoule jsou z jiného materiálu, než základní deska reliéfu.

„Sláva, zámek pokladny už máme,“ zaradoval se. „Teď už jen heslo — a nedobytnou pokladnu otevřeme.“ Stálo to sice hodně námahy a přemýšlení, ale nakonec se Krausova domněnka potvrdila. Po mnoha pokusech se konečně uprchlíkům podařilo heslo skrytého mechanismu objevit. Sotva stlačili tři drobounké polokoule těsně k sobě, velká koule ve stěně jehlanu se začala pomalu otáčet. Když se natočila stranou, ve které byl široký kruhový otvor, opět se zastavila.

Uprchlíci zatajili dech a ve strachu očekávali, co se bude dít dál. Každá minuta se jim zdála věčností.

Otvor bez nejmenší známky života znuděně zíval do dlážděného nádvoří.

„Ejhle — vchod, jdeme dovnitř,“ vzpamatoval se konečně Gruber.

McHardy nervosně povytáhl bradu a zacukal rameny:

„Máš pravdu — jaképak čekání. Ale ty tam první nesmíš, máš příliš nakoupeno.“ Odstrčil Grubera a aniž čekal na odpověď, vlezl do otvoru a po břiše se vtáhl dovnitř.

Kraus s Gruberem se sklonili k otvoru a napjatě naslouchali. Šramot brzy utichl a v nitru záhadné stavby se rozhostilo strašidelné ticho.

Grubera dlouhé čekání znervosňovalo.

„Jdu za ním. Jestli mu něco udělali, tak uvidí, zač je toho loket, řekl výhružně a zakymácel se.

„Nikam nepůjdeš,“ utrhl se Kraus. „Zůstaneš tu na stráži, podívám se tam sám. A nedělej tu žádné hlouposti. Máš ještě banány?“

Gruber zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel o stěnu stavby. Kraus se na něho ještě jednou přísně podíval — a opatrně se vsoukal do otvoru. Brzy se dostal do širší chodby, ve které mohl postupovat vpřed vkleče.

Chodba vyústila v prostorné hale, ozářené matným světlem. Opatrně nahlédl dovnitř. Úlekem vykřikl a celé tělo mu roztřásla zimnice. Přímo proti němu stál obrovský ještěr s dlouhým, na stranu stočeným krkem. Uprostřed jeho protáhlého těla světélkovala kostra, jasně viditelná přes průhledné svaly.

Krausův vytřeštěný zrak mimoděk sjel k nohám netvora. Byly upevněny na vysokém podstavci… Polekaný muž se rychle vzpamatoval. Dokonce se usmál:

— Jsem bloud, bojím se figurín v panoptiku…

Nesměle vstoupil do haly a rozhlédl se. Celá byla vyplněna neméně fantastickými tvory. Vyvolávali tak skličující dojem, že vetřelce opět brzy opustila odvaha.

„McHardy,“ zašeptal do neznámých prostor.

Žádná odpověď.

„McHardy, kde jsi?“ opakoval stísněným hlasem hlasitěji.

Opět mlčení. Položil ukazováček na spoušť samopalu a nejistým krokem obešel ještěra.

Uprostřed haly visela nad podlahou obrovská koule s plasticky vyznačenými pevninami na hladkém podkladě, naznačujícím moře.

V pološeru za velkým globem číhalo nové překvapení: průhledné modely Kvarťanů s netopýřími křídly, s kterými se setkala výprava v Údolí světel.

„To všechno ještě nic není,“ ozvalo se najednou těsně za Krausovými zády. „Nelekej se, to jsem já,“ zasmál se McHardy a vzal přítele za ruku. „Pojď se podívat do vedlejší místnosti. Buď uvidíš totéž co já, nebo jsem dostal delirium tremens…“

Sotva prošli kruhovým otvorem, McHardy ukázal mlčky nahoru. Vysoko nad hlavou vetřelců se rozkládala velká polokoule, která stejně jako v planetáriu zářila tisíci drobnými hvězdami. Uprostřed polokoule však bylo něco, co zrak lidský dosud nespatřil: ve volném prostoru se pomalu otáčela kolem sebe dvě malá slunce — a kolem nich ještě pomaleji obíhalo malinké, červeně zářící.

„Živý model trojhvězdy Centaura,“ vydechl překvapený Kraus. „Modely sluncí nejsou na ničem zavěšeny,“ dodal ohromen.

„To ještě nic není — podívej se pozorněji: kolem sluncí obíhají planety. Vidíš, jak rychle krouží? A také plují volně ve vzduchu. Jak je to možné? Jaký mechanismus je pohání, když nejsou s okolím nijak spojeny?“

Kraus sebou najednou trhl:

„Vraťme se, bojím se, aby Gruber něco venku neprovedl. Možná, že se už setkal s majiteli těchto staveb…“

Gruber již u vchodu do jehlanu nestál. Marně ho hledali po celém nádvoří i v mezerách mezi stavbami. Teprve u velké polokoule s konstrukcemi objevili několik pohozených slupek z omamných plodů.

„Je zle,“ řekl zoufale Kraus. „Hle — někdo ho vtáhl dovnitř,“ pohodil hlavou směrem k podobnému vchodu, který objevili u největšího jehlanu.

Po krátkém váhání se rozhodli, že ho půjdou hledat. Vchod do prostorné stavby s pokroucenými konstrukcemi byl daleko širší, než do jehlanu, takže mohli postupovat vpřed napřímeni. V několika místech protínalo chodbu potrubí, vycházející odněkud z hlubin země. Čím hlouběji pronikali do nitra záhadné stavby, tím silněji je ovládal pocit, že ztrácejí půdu pod nohama. Na konci chodby, uzavřené nízkým zábradlím, si najednou uvědomili, že pozbyli jakoukoliv váhu, že zemská gravitace na ně nepůsobí, stejně jako v mezihvězdném letadle. Křečovitě se přidrželi zábradlí a kužele reflektorů zamířili do prostoru před sebou. Ze tmy vystoupila před nimi rozlehlá jeskyně kulovitého tvaru. V jejím středu byla několika konstrukcemi upevněna koule z lesklého namodralého kovu. Paprskovitě se do ní sbíhalo několik trub.