Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

— Vrátím se do hor, — rozhodl se konečně. — V Rajském údolí je dostatek sladkých plodů i chutného masa, budu tam chráněn před ještěry — a možná i Vlaštovka bude v úplném pořádku. V noci má člověk špatnou orientaci; je docela možné, že sopky vybuchly o kus dál…

Ale jak se tam dostanu? — uvědomil si najednou. Člun je pryč — a zbraně také… Stojím tu teď s holýma rukama, vystaven na pospas neznámé zákeřné přírodě…

Uplynul další rok, rok usilovné práce a bojů. Vědci se opět rozdělili na tři pracovní skupiny: skupina Molodinové vyráběla součásti pro opravu Paprsku, Navrátilova skupina měla na starosti opravu mezihvězdného letadla a skupina doktorky Svozilové zkoumala planetu Kvartu a shromažďovala vědecké materiály pro Světovou akademii věd.

Právě v okamžiku, kdy lidé na Zemi se zatajeným dechem sledovali první televisní reportáž ze života na Kvartě, z Paprsku — který stále ještě oblétával planetu — vyplula do meziplanetárního vzduchoprázdného prostoru skupina vědců, aby vmontovala poslední náhradní díl do poškozené venkovní stěny letadla. Hluboko pod nimi zdánlivě klidně stála obrovská zamlžená koule — a kol dokola bez jediného mžiknutí svítily miliony hvězd. Všechna tři slunce, ověnčená zelenavou zubatou koronou, ozařovala lesklé stěny Paprsku i šedivé skafandry vědců.

Práce šla rychle od ruky. Vědci pracovali mlčky, poněvadž postup montáže byl předem přesně dohodnut.

V malých přijímačkách v kuklách skafandrů se pojednou ozval signál Osady dobyvatelů vesmíru:

„Zde Molodinová. Díl číslo 634, tedy poslední náhradní díl hlavní konstrukce Paprsku, je právě dokončen. Za necelých deset minut startuje Šipka. Také výroba reaktorů je zajištěna. Inženýr Fratev nalezl v okolí Fajfky bohatá ložiska všech potřebných surovin. Sopka, které jsme tak často spílali, usnadnila nám nakonec těžký úkol. Bez její činnosti by suroviny zůstaly ukryty hluboko v nitru planety…“

„Hurááá,“ vykřikl Navrátil radostně. „Také my jsme právě dobojovali velké vítězství. Před několika minutami jsme vmontovali poslední desku. Oba pláště letadla jsou v pořádku. Vracíme se právě do řídicí kabiny. Přišly nějaké nové zprávy se Země nebo z Fotonu a Elektronu?“

„Zatím nevím, Madarász je ještě u vysílače. Vrátí se asi za hodinu. Hned vám podám zprávu. Těším se na shledanou.“

Vědci opustili vzduchoprázdný meziplanetární prostor, prošli hlavní spojovací chodbou a v řídicí kabině si sundali průhledné kukly skafandrů.

„Na zprávy se Země nemusíme čekat, vždyť máme svůj astrogravimetr. V tom shonu bych na to málem zapomněl,“ ťukl se Čan-su do hlavy. „Podíváme se, co má pro nás zajímavého.“

Čan-su vstoupil do observatoře a sklonil se nad přístroj.

Kontrolní pásek byl hustě popsán. Vědec ho přelétl očima a rychle se sklonil ještě víc, aby lépe viděl.

„Vždyť ty značky nemají žádný smysl,“ zvolal překvapeně, ačkoliv byl v observatoři sám. Rychle přemotával celý pásek, ale značky byly stále stejně nesrozumitelné.

„Jako na Fotonu a Elektronu — i náš astrogravimetr se zbláznil,“ mumlal přidušeně. Odklopil kryt a nahlédl do přístroje.

„Všechno v pořád — ha, už to mám,“ vykřikl vítězoslavně a hned přiskočil k služebnímu telefonu:

„Soudruhu Navrátile, pojďte se podívat do observatoře.“

Navrátil se přiřítil v několika minutách.

„Stalo se snad něco vážného?“ zeptal se udýchaně.

„Nelekejte se, není to tak strašné,“ uklidňoval ho Čan-su. „V gravimetru se nám porouchalo automatické směrování přijímací antény. Anténa je již delší dobu natočena právě opačným směrem. K našemu Slunci se otočila zády, — více se jí zalíbilo souhvězdí Hadonoše. A výsledek? Přečtěte si to sám…“

„Pět ran do vran,“ ulevil si Navrátil, když si pásek prohlédl. „Buď jsme zachytili nějaké vážné poruchy v gravitačním poli, nebo nějaké rychlé přesuny těles v sluneční soustavě Hadonoše, — nebo…“

„Jen se toho nebojte, také jsem na tuto možnost myslel. Docela dobře to může být normální vysílání neznámých lidi, kteří žijí v souhvězdí Hadonoše, či snad myslíte, že jenom my lidé jsme tak geniální, abychom mohli gravitačního pole využít pro sdělování?“

„To si určitě nemyslím,“ zasmál se Navrátil. „Rozhodně nám přibyl další problém k rozlousknutí.

Nepochybuji o tom, že tento oříšek bude pořádně tvrdý. Nikdo ostatně nemohl očekávat, že všechny záhady, s kterými se tu setkáme, rozluštíme hned při první výpravě k sousedním sluncím…“

Opět minul rok. Stateční dobyvatelé vesmíru dokončovali již opravu Paprsku a zároveň doplňovali zásoby pohonné hmoty na dlouhou zpáteční cestu. Všechny poškozené reaktory v atomové elektrárně mezihvězdného letadla byly již opraveny. Reaktory, zničené nárazem meteoru a katastrofou v podzemním obydlí, nahradili vědci novými reaktory, které vyrobili v provisorně vybudované dílně na Prostřeném stole.

„Dnes zahajujeme stavbu posledního reaktoru,“ radostně hlásil Madarász lidem na Zemi a posádkám na záchranných letadlech Elektron a Foton. „Nejpozději za dva měsíce bude náš Paprsek schopen vydat se na zpáteční cestu.“

„Rozhodně neopouštějte Kvartu dřív, než k vám dorazíme,“ zněla Chotěnkovova odpověď. „Setkáme se nejpozději za rok. Za tu dobu můžete dokonale prostudovat celou planetu. V dobách bojů o obnovení Paprsku nezbývalo vám na studium příliš mnoho času. V případě, že vám k dokončení oprav chybí nějaká důležitá součást, nelamte si s tím hlavu. Všechny náhradní díly i reservní reaktory vezeme s sebou…“

„Má to ještě smysl plahočit se tu s posledním reaktorem, když nám ho vezou na Elektronu?“ namítal Fratev, když si přečetl Chotěnkovovu zprávu. „Aby do toho hrom bacil — ještě jsem se po Kvartě ani pořádně nerozhlédl. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu,“ usmál se lišácky.

„Kdybych se na vás teď nedívala, nevěřila bych ani, že to říkáte vy, nejobětavější pracovník,“ kroutila hlavou Molodinová. „Chcete snad, abychom teď — několik kroků před cílem — založili ruce v klín a pohodlně čekali, až nám pomohou z bryndy jiní? Když si můžeš pomoci sám, na pomoc nečekej.“ Chtěla ještě něco dodat, ale najednou se zarazila.

„Stalo se asi něco vážného, podívejte se,“ ukázala oknem na Cahéna, který pádil k obytné budově.

„Soudružko Molodinová, soudružko Molodinová, je zle,“ lapal Cahén po dechu. „Seismografy i naše automatické meteorologické stanice nám ze všech koutů Kvarty oznamují povážlivé změny na povrchu planety. Automat u Shakespearova zálivu hlásí teplotu sedmdesát stupňů Celsia. Verneovo jezero — šedesát tři stupně. Einsteinova země — sedmdesát tři stupně. Amundsenovy fjordy — padesát sedm stupňů…“

Molodinová sotva znatelně pobledla.

„Musíme urychlit přípravy k odjezdu,“ zašeptala a obrátila se k Aleně, která stála vedle Seversona. „Okamžitě nastartujte Šipku a leťte do Kvartanie doplnit zásobárny Paprsku pohonnými hmotami. Na zpáteční cestě z Paprsku obleťte celou planetu a dokončete sbírku rostlin a živočichů pro Akademii. Nezapomeňte na rychle rostoucí rostliny — možná, že nám na Zemi budou užitečné…

A my, přátelé, pusťme se hned do boje za včasné dokončení posledního reaktoru pro Paprsek…“